Školní autobus zastavil u opuštěné pohraniční pevnosti. Záhy po zapáleném vlasteneckém výkladu učitele Hnízda objeví skupinka kluků nevybuchlou pancéřovou pěst. Učitel, vystupující dosud z pozic protřelého válečného veterána, překvapivě zaváhá a zavelí k ústupu. Úkolu odpálit a zlikvidovat nebezpečnou zbraň se tak nečekaně zhostí elektrikář Souček, jehož největším hrdinstvím za války byl zakázaný poslech zahraničního rozhlasu.
Popsaná scéna - i když pro pochopení hlavního tématu filmu klíčová - je jen jednou z mnoha, které se divákům vybaví při pouhé zmínce o snímku Obecná škola. Jestliže se některý z českých filmů natočených po roce 1989 stal moderní klasikou a vpravdě kultovním dílem, pak je jím zcela určitě tento celovečerní režijní debut Jana Svěráka. Nostalgická komedie, jejíž některé repliky ("Vem to přes práh!" "Za války sme nemohli, teď můžem.") za deset let od premiéry zlidověly, v sobě nese všechno, co na současném českém filmu oceňuje domácí (a čas od času i zahraniční) publikum - humor i uměřeně dávkovaný sentiment, hustě pointované epizodické vyprávění stmelené vytříbeným obrazovým stylem, ironizující a nepatetický pohled na hrdinství i na některé národní a dějinné mýty. Návrat Obecné školy na televizní obrazovky pokaždé připomene nejen filmem zobrazovanou epochu - krátkou dobu poválečných nadějí, vystřídanou vzápětí novou totalitou -, ale i doznívající porevoluční euforii doby, ve které byl film natočen. Paralela mezi oběma "adventy" se s odstupem let jeví stále jasněji. Obecná škola vznikla konstelací několika šťastných momentů. Tím prvním byl scénář Zdeňka Svěráka, psaný původně pro režiséra Víta Olmera a vycházející z osobní vzpomínky na první poválečný školní rok v chlapecké malotřídce na Bohdalci - tehdejší pražské periferii. Desetiletý Eda Souček je ve filmu neskrývanou projekcí a mluvčím autora, který jako herec ztělesnil jeho (a tedy vlastně svého) otce. Stejně podstatný byl i režijní vklad Jana Svěráka. Tehdy šestadvacetiletý absolvent pražské FAMU měl už za sebou první výrazný úspěch v podobě studentského Oscara za mystifikační paradokument Ropáci. Otcově látce, stojící převážně na dialogu a výmluvných situacích, vtiskl vlastní obrazovou poetiku, vyškolenou převážně moderní hollywoodskou kinematografií. "Naše generace je vychována filmy jako E. T., Vetřelec nebo Paříž-Texas. Jiný pohled, to je pro mne jediná šance, jak se nestat jen Svěrákem juniorem," shrnul režisér svůj přístup ke společné práci ještě před natáčením Obecné školy. Z jeho "kuchyně" (a samozřejmě také kameramana F. A. Brabce) pocházejí miniaturní obrazové poémy, kterými jsou například scéna pouštění draků snímaná z leteckého nadhledu či úchvatná sekvence Edovy a Tondovy jízdy na nákladním vlaku. V Obecné škole měl Jan Svěrák zřejmě dosud největší štěstí na herecké představitele. Vedle Zdeňka Svěráka v roli puntičkářského rozumbrady Součka to byl především Jan Tříska, který se do českého filmu vrátil po 15 letech působení v Americe. Jako agilní Čechoameričan přicházející do ospalého a vždy lehce nedůvěřivého českého prostředí byl ideální pro cizorodou postavu učitele Hnízda - charismatického hochštaplera s nejasnou minulostí, jehož naleštěné rajtky, letecká bunda a pistole u pasu odrazují usedlé tatínky z pražské periferie, o to více však imponují jejich synům a manželkám. Hnízdovo entrée s bouchnutím do tabule se stalo téměř erbovním symbolem pro celý film. V dobových recenzích neoprávněně opomíjeným zůstal představitel hlavní dětské role Václav Jakoubek (objevil se například i v Hřebejkových Šakalích letech). Právě jeho Eda je tím, jehož očima se tvůrci na poválečnou českou realitu dívají a kdo si musí sám pro sebe odpovědět na všechny otázky filmem položené. A je to on, kdo musí vyřešit pro sebe nejtíživější dilema mezi dvěma zdánlivě protichůdnými vzory: imponujícím učitelem a domněle slabošským otcem. Dilema, které ukáže v novém světle až onen zmíněný výstřel u pohraničního bunkru
Obecná škola, český film, režie Jan Svěrák, hrají Jan Tříska, Zdeněk Svěrák, Libuše Šafránková, ČT1, 1. září, 20.00 hod.
- sobota 1. září 2001
