Padesátá s Branislavem
Ve vajdlinku, v plechové míse, kynulo těsto na knedlíky a na utěrce - modře nebo červeně kostkované - se sušila placka nudlového těsta. V kamnech už bylo dávno zatopeno... Tak začínala nedělní rána v padesátých letech. Jediném volném dni v týdnu. Zvláštním, slavnostním, protože všichni zůstali doma.
"A vždycky - nevím, jak to matce vyšlo - se nudlová polévka nalévala s poledními zvony v rádiu", pamatuje si dnes dospělý, tehdy malý kluk z Děčína.
Nejčastěji se obědvalo knedlozelovepřo. Nebo jiné maso, třeba i jediné v týdnu, ale "pokaždé se něco tahalo z trouby. Neděli a troubu mám nějak spojené."
Ke kuchyňskému stolu v kuchyni usedali všichni a děti musely pod dohledem otce svoji porci dojíst, za cenu pohlavků a "to byla ta největší nedělní potíž".
Cinkání příborů provázela "rozhlasová báseň", děčínský kluk si pamatuje obvyklého Františka Branislava a za ním se, z rádia na poličce nad kuchyňským gaučem, pak ozvala klidná vážná hudba - ke knedlozelovepřu.
Maminka sklízela ze stolu, když rádio pustilo tu pravou nedělní touhu, kterou uvozovala slova: osoby a obsazení... Začínala nedělní rozhlasová pohádka, u níž se musel na tu chvíli zašoupnout důležitý kuchyňský element té doby - mycák, neboli mycí stůl.
Když děčínský kluk dospěl, jel se podívat do míst, kde probíhaly jeho dětské neděle: "Žasnul jsem, jak jsem mohl mít v těch kobkách pocit jisté slavnostnosti. Kulisy to byly skličující: okno do plesnivého dvorku dva krát tři metry, pod ním stoka zvaná Jílovský potok, krysy, sto metrů odtud děčínské nádraží a parní lokomotivy s šíleným čoudem a z druhé strany Gottwaldova ulice plná aut..."
Městské děti, jedno vedle druhého, musely po pohádce na špacír, což přetrvalo i další desetiletí a mnoho rodin tento rituál drží dodnes. Uvědomělejší rodiče mají utkvělou ideu, že se musí "do přírody", ti méně inveční rodiče chodí "do města". Děčínská maminka jim říkala "panákoví lidi", protože v nedělním oblečení chodili po městě a civěli do výloh na panáky čili figuríny "navlečený do šílených šatů, který si nemohli koupit."
Děčínská rodina jezdila obvykle autobusem na Maxičky a lesem pěšky do Dolního Žlebu. Šest až osm kilometrů, naštěstí z kopce. "Byla to dokonalá nuda. Těšil jsem se jedině na cestu zpátky, motorákem, kde se mohlo poslouchat, jak v tatrovce řadí šaltpákou a projíždí se aspoň dva tunely."
Jednou za uherský rok se konal "velký, celodenní nedělní výlet. Většinou Hřensko, jednou však i Drážďany, kde jsem poprvé uviděl živého orangutana a obrovskou výlohu květinářství, po níž stékala voda. To na mě udělalo velký dojem."
Dost dlouto trvalo než jsem se z těch rodiných procházek - já a rodiče, který si neměli co říct - emancipoval. Povolili mi někdy v šesté třídě chodit na fotbalová utkání Kovo Děčín třeba s Duklou Tachov nebo s mužstvem dnes dávno vydolované obce Hrdlovky. V osmé třídě už jsem měl permanentní vstupenku na utkání extraligy v boxu a zápasy se konaly v deset dopoledne a nedělní ceremoniál tak u nás upadl. Měl jsem oběd v troubě."
Ještě s jedním rituálem byla neděle svázána - s koupáním:
"Až do roku 1967 jsme neměli žádnou koupelnu, a to znamenalo, že se každou neděli přivlekla do kuchyně plechová vana, kam se lila vařící voda ze sporáku. A já jsem směl o nedělích hasičovat - stříkat hadicí studenou vodu do horké ve vaně. Všichni jsme se v té vodě každou neděli vykoupali."
Osmdesátá s Chalupou
Politicky a společensky mrtvá doba sedmdesátých let dovolila aspoň do jídelníčků vnést pestrost. Zjevily se špagety a "čína" a začaly těžce konkurovat zaběhnutým knedlozelovepřům a svíčkovým. A taková drobnost změnila podobu nedělních dopolední v zemi.
Nová jídla se mohla začít vařit až v jedenáct hodin. Matky tedy déle spaly a děti se v panelácích nudily. Stát tomu vyšel geniálně vstříc: od osmi hodin ráno vysílal jediný televizní program Studio Kamarád, v němž populární Jirka Chalupa svým klidným hlasem přikoval děti k obrazovkám a rodiče nechal spát. Tchyně lály svým snachám a matky svým dcerám, jak se "můžou tak dlouho válet v posteli a neuvařit na poledne." Manželé, pamětníci rozhlasových poledních zvonů, ve dvě odpoledne nad pravě úspěšně dovařeným obědem provokovali temným hlasem: bim, bam, bim, bam...
Odpolední procházky zůstaly. Jen se na ně nechodilo v "nedělních šatech", k idee "musíme do přírody" přibyla nová utkvělá představa rodičů "musíme si zasportovat," hromadnou dopravu zastínily trabanty a škodovky, každý večer přijíždějící k městu s vajíčkovými platy nad zadním sedadlem. To se vracely mladé rodiny od rodičů na venkově, kde levně strávily nedělní oběd a nudně odpoledne. Zkrátka městským dětem se alibisticky dopřávalo venkova. Když nebylo na benzín šlo se aspoň třeba "na ovečky". Zaklínadlo, které si musí pamatovat aspoň dvacet tisíc rodin z pražského Jižního Města. Poblíž betonové aglomerace, v obci Kateřinky, zázrakem přetrval chov obcí, kolem něhož vedla cesta "do přírody". Děti plotem prostrkávaly ovečkám chleba a útrpně pak vydržely i procházku asfaltovými cestičkami lesoparku...
A nedělní koupání? O tom už se neví. V paneláku se kolem sedmé roztočí kohoutky koupelnových jader - každý den. Ten pokrok!
Devadesátá s Vávrou
Kuře! To vlétlo v konzumní podobě do všech nedělních domácností. Maso už se nevaří jen jednou týdně a neděle pozbyla - možná i proto - svoje slavnostní kouzlo.
Popisuje osmiletá Emma z pražských Vršovic:
"V neděli vstává první táta a jde dělat snídani. Potom nás vzbudí a někdy nás s bráchou nechá snídat rohlík s nugetou a mlíkem v pyžamu. Musíme si aspoň vyčistit zuby. Honza se chce dívat na Novu, tam dávají Flintstonovi a Spider Mana a hádáme se, protože já chci koukat na Jedničku, kde je Jú hele Neděle.
No a táta dělá kuře - pečený, na smetaně nebo v číně, protože máma je každou neděli v kostele. Když přijde, tak obědváme, Honza pořád odbíhá, nebaví ho jíst, já zase nechci polívku. Pořád se spěchá, protože máma se dívá na Vávru v Sedmičce nebo na to Pravý poledne.
No a většinou pak musíme jít na nějakou výstavu - to mě vůbec nebaví, ale vydržím to, protože pak za odměnu s námi musí naši do McDonaldu. Máma říká: Každý musí chvíli trpět - to jako, že ona trpí v McDonaldu - to nechápu. Až budu velká, tak nechám děti normálně v teplákách, půjdeme na oběd do McDonalada a pak do kina a pak je nechám jít na diskotéku. To bych taky taky chtěla."
