"Kdybyste řekl, že jste chtěl odjakživa dělat psychiatrii, nechtěl bych vás. Takoví se sem chodí léčit! Já potřebuju někoho normálního." Tato historka výstižně ilustruje Cyrila Höschla a jeho příběh.
Příběh normálního studenta, z kterého vyrostl špičkový psychiatr, vědec a vysokoškolský pedagog s mezinárodním renomé. Jen jednou se pokusil vybočit - a v roce 1996 kandidoval do Senátu. Když ve volbách neuspěl, shrnul to lapidárně: "Člověk se má držet svého kopyta." A tak se ho drží.
V ředitelské pracovně
Od pohovoru s profesorem Hanzlíčkem uběhlo skoro 30 let. Ústav se dnes jmenuje Psychiatrické centrum Praha, platí za přední domácí výzkumné a vzdělávací pracoviště a Cyril Höschl je jeho šéfem.
Když zrovna nepřednáší na lékařské fakultě nebo v Turecku, Argentině či v Dánsku, nevede kurzy ve vídeňské škole klinického výzkumu anebo není na kongresu či schůzi ve světě (je členem okolo 30 odborných společností), vyřizuje tady každodenní provozní záležitosti: tu obstarávání peněz na výzkum, tam povolení pro zacházení s návykovými látkami či jedy, nejrůznější ministerské příkazy.
Denně odpoví na padesát e-mailů... Prostě řídí instituci, která čítá na 140 zaměstnanců včetně vědců, klinických lékařů a sester. Klinika má 50 lůžek, ambulanci a dva denní stacionáře. Vyučuje se tady a také řeší mnoho výzkumných programů.
Ještě celý první rok svého působení v tomto ústavu však uvažoval o útěku k patofyziologii, farmakologii nebo endokrinologii. Ale než si to rozmyslel, psychiatrii propadl: "Je to obor, který umožňuje studium obrovského spektra, od lingvistiky a psychologie až po biochemii mozku či elektrofyziologii."
Sporulování je, když...
Se sekretářkami v předsálí vypadá Cyril Höschl jako manažer. Ale stačí zmínit nemoc dítěte, a z elegantního manažera je rázem naslouchající a účastný lékař. Takový býval už jako sekundář. Snad proto se i jeho přičiněním proměnilo tamní "neurózové" oddělení v azyl i pro lidi pronásledované komunistickým režimem. A to v době, kdy se s psychiatrií manipulovalo i v politických kauzách.
"I když nátlak nebyl tak tvrdý a průkazný jako v některých jiných socialistických zemích, psychiatrie u nás tu a tam zneužívána byla. Ale pro poctivost řekněme, že z obou stran, tedy i ve prospěch politicky pronásledovaných."
Pobyt v léčebně tak zachránil leckterého disidenta před vazbou či předběžným zadržením, invalidní důchod byl východiskem, když nešlo sehnat práci, a modrá knížka zase znamenala vysvobození pro lidi, kteří kvůli náboženskému přesvědčení odmítali nosit zbraň.
"Pomáhali jsme jim, protože jsme mohli. Medicína nebyla tak politicky exponovanou oblastí. Věděli jsme, že když budeme pracovat a nebudeme veřejně provokovat, můžeme být mnoha pronásledovaným lidem užiteční. I když jsem se s řadou z nich znal a stýkal, tu hranici jsem sám nepřekročil."
Když se ptám na jména lidí, jimž pomohli, ohradí se však: "Kontakt s psychiatrií je citlivá a soukromá věc každého. Ti, kterým to prospělo, to vědí. A to mi stačí." Svůj vlastní způsob života v době komunismu charakterizuje jako sporulování, což je forma přežívání některých mikroorganismů v nepříznivých podmínkách.
Jiná psychiatrie
Nebyl v žádné politické straně, ale měl vždycky štěstí na slušné šéfy. Specializoval se na neuroendokrinologii v psychiatrii. Došel k závěru, že některé poruchy související se změnami metabolismu neuropřenašečů v mozku se dají zjišťovat sledováním hladin hormonů.
Zkoušel také zavést novou léčbu depresí, mánií a jiných poruch. Toto úsilí mu v druhé polovině osmdesátých let přineslo uznání i ve světě. V roce 1984 přednášel jako hostující profesor na několika kanadských univerzitách, v roce 1990 mu Česká lékařská společnost J. E. Purkyně udělila prezidiální cenu za práci Neuroendokrinologie v psychiatrii.
Je autorem či spoluautorem dalších monografií a učebnic. V Psychiatrickém centru Praha dnes se spolupracovníky například řeší otázku vlivu kortikoidů na hippocampus (část mozku).
Za zlomový okamžik své kariéry považuje listopad 1989. "Psychiatrie už není obor, v němž vystačíte s ošoupaným gaučem a tužkou. Uplatňuje se v ní pokrok v neurovědách, zobrazovací metody, genomika. Můžeme už například zaživa sledovat mozek, jak funguje. Změnil se i způsob chápání duševních poruch."
A jak se změnila léčba? Cyril Höschl přiznává, že sice větší procento nemocných může být léčeno ambulantně a s menšími vedlejšími účinky, ale podmínky v léčebnách se moc nemění.
"Zatímco psychiatrie jako předmět poznání a bádání jde dopředu mílovými kroky, psychiatrie jakožto útočiště nemocných a trpících je na tom u nás zhruba stejně jako před deseti patnácti lety."
Hned po listopadu 1989 byl Cyril Höschl zvolen děkanem 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, od roku 1997 byl dalších šest let proděkanem. Za tu dobu ze země vydupal moderní univerzitní školu založenou na integraci, dovednostech, řešení problémů a otevřenější komunikaci mezi studenty a učiteli.
Teď žije novým projektem - Centrem neuropsychiatrických studií, jež spojuje teoretický a aplikovaný výzkum mozku a chování a zahrnuje několik významných pracovišť z celé Prahy.
Co je štěstí
V devadesátých letech Cyril Höschl několikrát odmítl nabídku stát se členem vlády. "Jsem moc rád, že jsem zůstal u své profese. Své někdejší veřejné angažovanosti, třeba v senátních volbách v roce 1996, však nelituji. Potkal jsem spoustu lidí, získal nové přátele a jistý nadhled."
Často píše do novin a časopisů, má pořad v rádiu. Není divu, že mu sekretářky plánují program až s ročním předstihem. Nad otázkou, zda jeho zaujetí prací není už také nějakou diagnózou, se usměje: "Možná by to mohl být jistý projev hypomanie, ale - snažím se brzdit."
Jak se takový workoholik odreagovává? V případě Cyrila Höschla je to psaní, četba, přátelé a muzika. "Z pravidelných hudebních setkání s přáteli, s nimiž jsem kdysi v Liberci chodil do školy, zbylo už jen muzicírování na chalupě. Koná se jednou do roka, a to bych se styděl, kdybych si ani nebrknul, i když každý rok jsou ruce dřevěnější. Naštěstí je moje druhá dcera hudebně zdatná. Když už to nesvedu já, vezme to za mne a tradice je zachráněna."
Cyril Höschl se svou ženou, malířkou Jitkou Štenclovou, vychoval čtyři děti. Jste šťastný? ptám se. "Myslím, že ano. Zdroj štěstí je rodina, přátelé, dobré vztahy, pozitivní myšlení i práce. Za štěstí si do jisté míry každý může sám - navzdory tomu, co nemůže ovlivnit, a ranám osudu, jež nás potkávají. Bratr zahynul v troskách vrtulníku, co narazil v Krkonoších do Kozích hřbetů. Zbyly po něm čtyři malé děti. Letos umřela maminka. Štěstí spočívá ve vzájemnosti těch, co zůstávají."
Je pondělí devět ráno, na počítači výhružně bliká nová várka práce, čekají návštěvy, je třeba jet na ministerstvo, do nemocnice... Normální pracovní den, který skončí až ve dvě v noci.
"Už nikdy nedoženu mladistvý čas svých svěžích plánů; dobu, kdy děti byly malé a byla příležitost s nimi komunikovat. Ale zase mám větší svobodu. A skvělou práci.
Naše svoboda je zaplacena spoustou rizik, větší agresivitou, nedostatkem řádu. Ale já nikdy nebudu chválit 'staré dobré časy'," říká a spěchá za dalším úkolem. Už zase dokonalý, precizní manažer Cyril Höschl.
|
CYRIL HÖSCHL • Odkud jsem • Čím vším jsem byl • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj největší úkol |
