Bílými fazolemi tahal španělský velitel policie se srbským mladíkem, kukuřičnými zrnky hrál jeden z Albánců a s ním vesničtí kibicové." Kdo zvítězil? To si Municipal Administrator, jak se oficiálně nazývá funkce Martina Dvořáka v Istogu, už nepamatuje. Ale brzy se má konat na papírové krabici odveta. A to považuje za takřka diplomatické vítězství.
* Co to znamená - být administrátorem v Kosovu?
Jsem něco mezi českým starostou a přednostou okresního úřadu. Kosovská "města" jsou území s mnoha vesnicemi, Istog jich má padesát. Jsem formálně odpovědný za všechno, co se tady děje.
* O co se tedy staráte?
O ubytování lidí, kterým Srbové vypálili domy. O uklízení odpadků, zásobování vodou, opravu silnic a mostů, o policii a také o potvrzení a doklady pro občany. Za války přestaly totiž fungovat matriky. První manželský pár jsem mohl oddat až 31. 12. 1999. Naším úkolem je také zprostředkovat jednání politických stran o sestavení prozatímní samosprávy, která povede město do voleb.
* Jako primátor Hradce Králové jste měl rozlehlou pracovnu, sekretářku, řidiče... Jak se úřaduje v Kosovu?
V říjnu jsem dostal řidiče, jednoho tlumočníka a jednu malou kancelář se skříněmi plnými knížek o slavné srbské historii. Ve městě nešla elektřina, nefungoval ani telefon, ani pošta. Postupně se leccos změnilo. Především - přesně podle Parkinsonových zákonů - zmohutněl náš aparát. S tlumočníky je nás teď devět. Máme dvě auta, dvě kanceláře. Co se nezměnilo, je hluchý telefon. Zato máme fax. Nefaxuje, ale aspoň kopíruje.
* Bez elektřiny a plynu, to musela být tvrdá zima.
Vznikla tu spousta požárů, když se lidé pokoušeli instalovat kamna do paneláků. Já se svým indickým spolubydlícím Saritem jsme objevili naštěstí starý komín. Sarit viděl poprvé v životě sníh, který netaje. Švéda Björna dvacetistupňové mrazy nemohly překvapit, ale ledový byt ho z míry přece jen vyváděl. Zaznamenali jsme jeden zápal plic a jedno duševní zhroucení z nedostatku tepla a světla, které lidské bytosti k životu potřebují.
* A co místní lidé, snad nepřezimovali ve stanech?
Většinu jsme stihli dostat alespoň pod provizorní střechu. Problém je teď spíš v tom, že se některým zalíbilo žít ve městě a zpátky do hor se jim nechce. Ani když jim někdo opraví jejich zničené domy.
* Nejste pro ně nenáviděný místodržící?
Podle jejich projevů soudím, že si na rozdíl od Jiřího Dienstbiera nemyslí, že jsme v Kosovu na nic a jen škodíme. Pokud nejste zrovna francouzský voják v Mitrovici, lidé se k vám chovají přátelsky. Od našich předchůdců, srbských úředníků, nejsou zrovna zhýčkaní. Když nemohu pomoci nebo je třeba počkat, nezlobí se. Moje dvě dospívající dcery to popisují s humorem sobě vlastním. Říkají, že tady sedím v kanceláři a od rána do večera opakuju všem žadatelům: Neser. Ti lidé hezky poděkují a odcházejí. Neser znamená v albánštině zítra.
* Mám tomu vtipu rozumět tak, že jste často bezmocný?
Když vám vyprávějí o vypálených vesnicích, nemůžete se necítit bezmocní. Když vydáváte desítky povolení k identifikaci mrtvých, nemůžete se necítit vinni tím, že vás nic takového nepotkalo. Když nejste s to ani zařídit pas pro ty, kdo chtějí navštívit příbuzné v Německu, na sebevědomí vám to nepřidá.
* Kdy jste se cítil být nejvíc užitečný?
Pár dní po mém příjezdu do Istogu za mnou přišla taková vysušená babka. Tělo jejího muže je už od jara v horách, nepřežil útěk do Černé Hory. Nikdo jí nechce pomoci dostat dědečka do řádného hrobu, aby k němu mohla chodit. Ještě ten večer jsem se domluvil s lidmi z nadace Člověk v tísni, která působí v Peji. A když ti šikulové skutečně dědečka přivezli, byl jsem dojatý skoro jako ta babka. I když mám jen malou zásluhu, kdyby nic, nejel jsem do Kosova zbytečně. Stejný pocit jsem potom zažil, když jsem třeba přispěl k tomu, aby se sešli zástupci místních Albánců a Srbů. Jednou, dvakrát, třikrát...
* Vášně a nenávist tedy už opadávají?
Pochopil jsem, že "lek dukagjini" má stále velkou sílu. Podle odvěkého zákona má každá rodina právo či spíše povinnost pomstít vraždu svého člena a zabít někoho z rodiny vraha. Kdyby odplata nebyla vykonána, rodina by upadla do opovržení a to je horší než vězení. Je těžké tady mluvit o odpouštění. Každá rodina má svou nepotrestanou oběť.
* Přesto se scházejí Srbové a Albánci u společného stolu?
Naštěstí v prozatímní samosprávě Istogu jsou normálně myslící lidé, zvláště "starosta" Januz. Podařilo se mu přesvědčit řadu Srbů a Madžupů, aby zůstali. Teď jsme dokonce začali vyjednávat o návratu dalších čtyř set Srbů. Když se to povede, bude to první pokus v celém Kosovu.
* Země tedy nesměřuje k "etnicky čisté" budoucnosti?
Chtěl bych tomu věřit, ale občas pochybuju. Třeba při Dnu škol, který se tu slavil na počest 113. výročí založení albánského autonomního školství. V tom proudu oslavných básní jsem napočítal 48krát slovo Kosova a 61krát shiptar, což je albánský nebo Albánec. A taky velký počet výrazů Serb a serbisht. A věru se mi nikdo nesnažil namlouvat, že ty básně byly o tom, že Albánci mají Srby milovat. Když k tomu připočteme velmi frekventované obraty "učeka" a NATO, připadly mi ty rýmy jako naše "Jen si pískej, fašisto, spojenci jdou najisto". Celé by to nazíráno česky skeptickýma očima mohla být legrace, kdyby z toho tak moc nečouhalo, že jsou mladí vedeni k nacionalismu. A oni to s prominutím tak žerou, že nadšení českých svazaček z období raného socialismu je proti tomu vývar cynismu a nihilismu. Z toho jde hrůza.
* Vidět denně následky války musí člověka poznamenat. Změnil jste se?
Obvykle si neuvědomujete, že se měníte. Jen občas to na vás odněkud vykoukne. Mně se to stalo zatím dvakrát. Poprvé, když mi policie hlásila zabití při rvačce a já se nejdříve zeptal, jestli pachatel i oběť byli Albánci. A ulevilo se mi, že nemám na krku další etnické násilí. Jako by ta smrt nebyla stejně nesmyslná...
* Jinými slovy - otupujete.
Jde o proces okorávání, pokřivení či jak to chcete nazvat. Ještě drsnější to bylo při ohledávání hromadného hrobu u věznice v Dubravě. Hroby jsou tam mělké, označené jen kříži s čísly a u každého leží kupka čehosi, co kdysi bylo ošacením či botami těch mrtvých. Ještě čekají na svou identifikaci, ještě je možná vyhlížejí příbuzní. A mě nejvíc zajímalo, jestli lebka, kterou jsme tam našli s průstřelem pod okem, má v sobě projektil. Mohl by se využít při hledání vraha! Když jsem si uvědomil, jak uvažuju, skočil jsem do auta a hnal se odtamtud pryč.
* Kdy skončí vaše mise?
Mám smlouvu do dubna, teď už prodlouženou do konce června. Pokud bude mise OSN pokračovat, rád bych zůstal do voleb. Původně se měly konat do devíti měsíců od konce konfliktu, tedy v dubnu. Teď se mluví o říjnu. Další zima v Kosovu mne neláká, ale kdyby to jinak nešlo...
* A pak? Stanete se praporečníkem OSN?
Rozhodně nehodlám putovat od jedné mise ke druhé jako někteří mí kolegové, kteří za dvanáct let už prošli Angolu, Sierru Leone, Kongo, Timor. Co budu dělat, až to tady skončím, vím přesně. Pojedu někam, kde je sluníčko, teplo a moře. Budu tam hodně spát. A pak se uvidí.
***
Martin Dvořák byl osm let primátorem Hradce Králové. Když mu loni přišel dopis z Evropské rady s výzvou, aby se zúčastnil mise OSN ve válkou poničeném Kosovu, připadlo mu, že je to příležitost, jak zužitkovat zkušenosti. "Cílem mise je vybudovat místní administrativu a připravit svobodné volby. Doma jsem se poslední dobou jen trápil vnitropolitickými spory, ztratil jsem motivaci. Věřil jsem, že práce v Kosovu bude mít větší smysl." V Istogu pracuje Martin Dvořák od října 1999. Někdejší starosta Kutné Hory Ivo Šanc vykonává stejnou funkci ve městě Gjilane. Jako civilní dobrovolníci působí v Kosovu také lidé z nadace Člověk v tísni a z Charity.
* Co to znamená - být administrátorem v Kosovu?
Jsem něco mezi českým starostou a přednostou okresního úřadu. Kosovská "města" jsou území s mnoha vesnicemi, Istog jich má padesát. Jsem formálně odpovědný za všechno, co se tady děje.
* O co se tedy staráte?
O ubytování lidí, kterým Srbové vypálili domy. O uklízení odpadků, zásobování vodou, opravu silnic a mostů, o policii a také o potvrzení a doklady pro občany. Za války přestaly totiž fungovat matriky. První manželský pár jsem mohl oddat až 31. 12. 1999. Naším úkolem je také zprostředkovat jednání politických stran o sestavení prozatímní samosprávy, která povede město do voleb.
* Jako primátor Hradce Králové jste měl rozlehlou pracovnu, sekretářku, řidiče... Jak se úřaduje v Kosovu?
V říjnu jsem dostal řidiče, jednoho tlumočníka a jednu malou kancelář se skříněmi plnými knížek o slavné srbské historii. Ve městě nešla elektřina, nefungoval ani telefon, ani pošta. Postupně se leccos změnilo. Především - přesně podle Parkinsonových zákonů - zmohutněl náš aparát. S tlumočníky je nás teď devět. Máme dvě auta, dvě kanceláře. Co se nezměnilo, je hluchý telefon. Zato máme fax. Nefaxuje, ale aspoň kopíruje.
* Bez elektřiny a plynu, to musela být tvrdá zima.
Vznikla tu spousta požárů, když se lidé pokoušeli instalovat kamna do paneláků. Já se svým indickým spolubydlícím Saritem jsme objevili naštěstí starý komín. Sarit viděl poprvé v životě sníh, který netaje. Švéda Björna dvacetistupňové mrazy nemohly překvapit, ale ledový byt ho z míry přece jen vyváděl. Zaznamenali jsme jeden zápal plic a jedno duševní zhroucení z nedostatku tepla a světla, které lidské bytosti k životu potřebují.
* A co místní lidé, snad nepřezimovali ve stanech?
Většinu jsme stihli dostat alespoň pod provizorní střechu. Problém je teď spíš v tom, že se některým zalíbilo žít ve městě a zpátky do hor se jim nechce. Ani když jim někdo opraví jejich zničené domy.
* Nejste pro ně nenáviděný místodržící?
Podle jejich projevů soudím, že si na rozdíl od Jiřího Dienstbiera nemyslí, že jsme v Kosovu na nic a jen škodíme. Pokud nejste zrovna francouzský voják v Mitrovici, lidé se k vám chovají přátelsky. Od našich předchůdců, srbských úředníků, nejsou zrovna zhýčkaní. Když nemohu pomoci nebo je třeba počkat, nezlobí se. Moje dvě dospívající dcery to popisují s humorem sobě vlastním. Říkají, že tady sedím v kanceláři a od rána do večera opakuju všem žadatelům: Neser. Ti lidé hezky poděkují a odcházejí. Neser znamená v albánštině zítra.
* Mám tomu vtipu rozumět tak, že jste často bezmocný?
Když vám vyprávějí o vypálených vesnicích, nemůžete se necítit bezmocní. Když vydáváte desítky povolení k identifikaci mrtvých, nemůžete se necítit vinni tím, že vás nic takového nepotkalo. Když nejste s to ani zařídit pas pro ty, kdo chtějí navštívit příbuzné v Německu, na sebevědomí vám to nepřidá.
* Kdy jste se cítil být nejvíc užitečný?
Pár dní po mém příjezdu do Istogu za mnou přišla taková vysušená babka. Tělo jejího muže je už od jara v horách, nepřežil útěk do Černé Hory. Nikdo jí nechce pomoci dostat dědečka do řádného hrobu, aby k němu mohla chodit. Ještě ten večer jsem se domluvil s lidmi z nadace Člověk v tísni, která působí v Peji. A když ti šikulové skutečně dědečka přivezli, byl jsem dojatý skoro jako ta babka. I když mám jen malou zásluhu, kdyby nic, nejel jsem do Kosova zbytečně. Stejný pocit jsem potom zažil, když jsem třeba přispěl k tomu, aby se sešli zástupci místních Albánců a Srbů. Jednou, dvakrát, třikrát...
* Vášně a nenávist tedy už opadávají?
Pochopil jsem, že "lek dukagjini" má stále velkou sílu. Podle odvěkého zákona má každá rodina právo či spíše povinnost pomstít vraždu svého člena a zabít někoho z rodiny vraha. Kdyby odplata nebyla vykonána, rodina by upadla do opovržení a to je horší než vězení. Je těžké tady mluvit o odpouštění. Každá rodina má svou nepotrestanou oběť.
* Přesto se scházejí Srbové a Albánci u společného stolu?
Naštěstí v prozatímní samosprávě Istogu jsou normálně myslící lidé, zvláště "starosta" Januz. Podařilo se mu přesvědčit řadu Srbů a Madžupů, aby zůstali. Teď jsme dokonce začali vyjednávat o návratu dalších čtyř set Srbů. Když se to povede, bude to první pokus v celém Kosovu.
* Země tedy nesměřuje k "etnicky čisté" budoucnosti?
Chtěl bych tomu věřit, ale občas pochybuju. Třeba při Dnu škol, který se tu slavil na počest 113. výročí založení albánského autonomního školství. V tom proudu oslavných básní jsem napočítal 48krát slovo Kosova a 61krát shiptar, což je albánský nebo Albánec. A taky velký počet výrazů Serb a serbisht. A věru se mi nikdo nesnažil namlouvat, že ty básně byly o tom, že Albánci mají Srby milovat. Když k tomu připočteme velmi frekventované obraty "učeka" a NATO, připadly mi ty rýmy jako naše "Jen si pískej, fašisto, spojenci jdou najisto". Celé by to nazíráno česky skeptickýma očima mohla být legrace, kdyby z toho tak moc nečouhalo, že jsou mladí vedeni k nacionalismu. A oni to s prominutím tak žerou, že nadšení českých svazaček z období raného socialismu je proti tomu vývar cynismu a nihilismu. Z toho jde hrůza.
* Vidět denně následky války musí člověka poznamenat. Změnil jste se?
Obvykle si neuvědomujete, že se měníte. Jen občas to na vás odněkud vykoukne. Mně se to stalo zatím dvakrát. Poprvé, když mi policie hlásila zabití při rvačce a já se nejdříve zeptal, jestli pachatel i oběť byli Albánci. A ulevilo se mi, že nemám na krku další etnické násilí. Jako by ta smrt nebyla stejně nesmyslná...
* Jinými slovy - otupujete.
Jde o proces okorávání, pokřivení či jak to chcete nazvat. Ještě drsnější to bylo při ohledávání hromadného hrobu u věznice v Dubravě. Hroby jsou tam mělké, označené jen kříži s čísly a u každého leží kupka čehosi, co kdysi bylo ošacením či botami těch mrtvých. Ještě čekají na svou identifikaci, ještě je možná vyhlížejí příbuzní. A mě nejvíc zajímalo, jestli lebka, kterou jsme tam našli s průstřelem pod okem, má v sobě projektil. Mohl by se využít při hledání vraha! Když jsem si uvědomil, jak uvažuju, skočil jsem do auta a hnal se odtamtud pryč.
* Kdy skončí vaše mise?
Mám smlouvu do dubna, teď už prodlouženou do konce června. Pokud bude mise OSN pokračovat, rád bych zůstal do voleb. Původně se měly konat do devíti měsíců od konce konfliktu, tedy v dubnu. Teď se mluví o říjnu. Další zima v Kosovu mne neláká, ale kdyby to jinak nešlo...
* A pak? Stanete se praporečníkem OSN?
Rozhodně nehodlám putovat od jedné mise ke druhé jako někteří mí kolegové, kteří za dvanáct let už prošli Angolu, Sierru Leone, Kongo, Timor. Co budu dělat, až to tady skončím, vím přesně. Pojedu někam, kde je sluníčko, teplo a moře. Budu tam hodně spát. A pak se uvidí.
***
Martin Dvořák byl osm let primátorem Hradce Králové. Když mu loni přišel dopis z Evropské rady s výzvou, aby se zúčastnil mise OSN ve válkou poničeném Kosovu, připadlo mu, že je to příležitost, jak zužitkovat zkušenosti. "Cílem mise je vybudovat místní administrativu a připravit svobodné volby. Doma jsem se poslední dobou jen trápil vnitropolitickými spory, ztratil jsem motivaci. Věřil jsem, že práce v Kosovu bude mít větší smysl." V Istogu pracuje Martin Dvořák od října 1999. Někdejší starosta Kutné Hory Ivo Šanc vykonává stejnou funkci ve městě Gjilane. Jako civilní dobrovolníci působí v Kosovu také lidé z nadace Člověk v tísni a z Charity.
