"Alenone Capone, můj drahotný Westerne," zazobal se a hned ostře dodal, "hádejte se, Westerne, kdopak uprchl z vědění?" V hlávce se mi okamžitě omítl sezam všech odsouzněnců, kterým se v poslední podobě podařilo usrknout z kontrabasy. "Eric Morley?" odvážnil jsem se. Zavrčel hlávkou. "Oxo Whitney?" Vězel jsem, že byl ve věděnské nemocnici. "Rygo Hargraves?" pokročoval jsem ochotně. "Ne, můj drahný Westerne, je to OXO WHITNEY," zařval, jako kdybych byl ve vedlejší světlici, kde jsem však nebyl. "Jak to můžete věznit, Homelessi?" vytekl jsem odivně. "Benito Deduce, drahný Westerne." V ten okamrk na dveřeje zakukal spíše hranitý, vysocký, vyhubený muž. "To bude podle všeho on, Westerne." Podivnil jsem se nad jeho nadobyčejnou všímatností. "U všech bohatých, jak to můžete věznit, Homelessi?" otevřel jsem pustu a odhalil tak svůj zkažený cherub. "Jednodechá dedikace, můj dravý Westerne," řekl a zažal si vyklekávat dumku o svou velkou koženou nohu. Do klidu vtrhl olíbený Oxo Whitney, který nebyl o nic hroší než cizozápasníci. "Jsem ukrchlý třestanec, pane Homelessi," prohasil a zuřivě se pochyboval po pokoji. "Ukliďte se, pane Whitney," přehlušil jsem ho, "nebo se nám tu nervově zkroutíte." "Vy musíte být doktor W estern," vychrstl. Můj přítel zíval na Whitneyho s podivným výkazem ve své dychtivé tvárnici. Ty semknuté rty, to ševelící chřípí, to podmražené husté obročí, jež jsem tak dobře zval! "Daisy cígo, Oxo," řekl náhle Homeless. Pohlédl jsem na svého koledu s nadějí, že obětím něco, co ho zvedlo k tak nečekanému výbuchu, ale nedal mi jediné znavení kromě nenákladného pohybu své dobré nohy, s níž skopl Oxo Whitneyho na zem. "Daisy cígo, Oxo," opakoval takřka historicky. "U všech všudybyl, co to děláte, můj druhý Homelessi?" vyvrkl jsem. "Žádám vás, abyste toho nechal dříví, než toho nešťastníka zradíte!" "Zařvi klepačku, ty užvanej starej vole!" zaržál Homeless jako šílenec a panu Whitneymu to ještě párkrát podřadně nandal. Tohle nebyl Šelak Homeless, jakého jsem zval, napadlo mě, a rozpažitě jsem sletoval náhlou směnu v chovu svého starého přítele. Mary Atkinsová se šlechtila v zdrcadle a prostěpášně si přihrabovala rukou své úrodné splavné kadeře. Měla na sobě přinaléhavé šaty s hlubokým výstřikem, jenž odhadoval na jejím hradníku tři nebo čtyři pečlivě vydrbané maďary. Dokončila své přelíčení a pevně si přilapila zubry k poschodí. "Dnes večer po mně bude toužit," pomyslela si a přestavila si jeho poblednou kufrnatou černou tvář a žlučovitost. Netrpělivě smrkla na holinky a přešla k oknu, načeš se vrtla do svého oslíbeného křesadla, vzala si neviny a pohládla na palečnicové titulky. "VĺCE ČERNOHŮ V GONGU," tvrdnul jeden a nelhal, ale byl tam jiný, který jí spadl do okna. "JACK ROZPRAŠOVAČ ZNOVU UDEŘIL". Po celkovém těle ji polilo chladno. Přišel totiž Sydnees a nezavřel za sebou dveře. "Nazdař, milenko," řekl a poplácal ji po zednici. "Tys mě teda vyklepal, Sydneesi," vyjedla se smíchem nepříliš upřímně. "To já dycky, má lásko," odvětil Sydnees a skočil na všechny čtyři. Mary ho napodobnila a společně odcválali do přízemní k proježděnému toxíku. "Sledujte támhleten automodel," vyštěkl Sydnees a ukázal hrubým prsten. "To věž že jo, kámo," řekl řadič. "Proč sletujeme ten automotiv?" zeptala se Mary moderně. "Může vědět o nějakým mejdanu," vysvětlil Sydnees. "Aha, už chápu," řekla Mary a vzhlédla k němu, jak se říká. Cesta příjemně ubírala a Sydnees a Mary ukazovali řadičovi různé hysterické namátky, jako napřípad Buckinhunský palec, Sněhovnu mordů nebo stříhání stáží. Zvlášť zajíkavou pomádkou byla socha Erotomana na návěstí Poccadilli. "Říká se, že když tam budeš stát doststatečně dlouho, potkáš přítele," řekl Sydnees znalecky, "pokud tě ovšem dřív něco nepřejede." "Bože, ochraňuj krákovnu," zařičel toxikář, když projížděli asi už počtvrté kolem palce. "Jack Rozprašovač," řekl Šelak Homeless, když pobuřoval svoji lelku, "není jen vrácený zaviják, ale i sextuální maniok nejhlubší zrnitosti." Pak si můj slohutný druh opět zapáčil dumku a odkráčel do svého proslulého bidla v londýnské Bunkr Street, kde se vše odehrávalo. Chvíli jsem uvazoval o jeho výtoku, pak jsem se prudce otročil a řekl. "Ale jak jste na to došel, Homelessi?" "Alibaba, můj druhý Westerne, viděl jsem ho ve firmu." Viděl jsem, že se nemíní, byť jsem ho věděl jen v kresleném seriálu. Toho večera nás navštípil nečesaný host, investor Bastil, kterého jsem pozval podle zrádné unifarmy. "Á, instruktor Bastil, mon cher, ami," řekl Homeless, jakmile ho sbratřil. "Co vás přiváží do našeho skromně bohatého sídla?" "Přicházím z vůle tisíců," řekl instruktor a tiše se prosadil na stolici. "Myslím, že vím, proč jste zde, Bastile," řekl Homeless a zíval přitom na jeho nohu. "Kvůli Jacku Roztrušovači, ne?" instruktor se celý usměvavý usmál. "Jak jste na to přišel?" zeptal jsem se jako jedna velká pucle. "Prostá destrukce, můj dráhový Westerne. Instruktor má na levém střevlíci dláto a taky mu chybí koflík na pásovém oparu." Instruktor se zatvárnil ochromeně a neklidně se zavrněl na své tučné zednici. "Nikdy mě nepřestanete uděvovat, pane Homelessi." "Skalničku, pánové?" odvážnil jsem se, "než se postíme do ruční práce?" Oba souvlasně přikrývli, a tak jsem přešel k baru. "Čemu dáte přesnost, Bastile? Bordel '83 nebo rači?" "Rači bych si dal rači bych si dal rači," řekl instruktor, jenž byl gurumán. Po příbitku a několika dalších došcích Homeless povstal a začal frázovat sem a tam a sem a tam po světlici. "Proč frázujete sem a tam a sem a tam po světlici, drahý Homelessi?" zepsul jsem se. "Přemýšlím nahlad, můj hluchý Westerne." Pohlédl jsem na instruktora a hned mi bylo jasné, že ho také neslyší. "Hádejte se, kdopak je venku z vězení, pane Homelessi?" řekl náhled instruktor. Homeless na mě znaletecky pohlédl. "Eric Morley?" zeptal jsem se, ale oni jen zavrněli hlávkou. "Oxo Whitney?" zkousl jsem to znovu a další zavrčení hlavní. "Rygo Hargraves?" špicl jsem. "Ne, můj dravý Westerne, O XO WHITNEY!" zařval Homeless a vyskočil na nohy. Pohlédl jsem na něj a obživoval tohoto vnikajícího muže o to víc. Právně v tom okamžiku se v příčerně obsvětlených ulicích Chelzey ploužil muž obležený v černém plášti, který se hlodal postít pouličním šlapkám, od kterých zachytil hroznovou podhlavní chorobu. "Postrupně je všechny rozprášim," procedil mezi zubry. Vypadl jako temený stín nebo černoch v té němé mrhavé noci, kdy hledal svou tříští oběť. Ve vzpomínkách zavelbloudil do dějství a matně si vzpomněl na matku s octem, jak ho surově zblili za to, že spořádal svoji sestru. "Jsem dementní," řekl, když si to vyhledal ve slovníku. "Za podrobných nocí bych měl sedět duma." Otočil se do kalené tmy a spařil světlo. Mary Atkinsová se šlechtila v zdrcadle a prostěpášně si přihrabovala rukou své úrodné splavné kadeře. Měla na sobě přinaléhavé šaty s hlubokým výstřikem, jenž odhadoval na její hroudě tři nebo čtyři další pečlivě vydrbané maďary. Kšefty nestály v poslední době za moc, zvlášť když kulhání tak podráždilo. V rychlosti si zastrčila své bedřichy za výstřik a rozevřela dveře. "Neni divu, že kšefty nestojej za moc," podotkla, když zahlédla objem svého hrbu v zrcadle ve vestibulu. "Jsou mi vidět bradavice." S bezstarostlým zajódováním vyklouzla na udici a chytila družku, jež ji odvezla do jejích šťastných lovišť. "Ten Sydnees je jen obyčejnej pasák, kerej ze mě tyje," napadlo ji. "Celej den se jen válcuje a já tu teď budu muset pendlovat sem a tam jako pendlovky a vy víte, co se takový hodiny na péro napendlujou." Vystoupila u Natovy noční kovárny a zaujala svou polohu. "V týhle mlze si mě nikdo nevšimne," zamumlala a rozsvíčkovala své mlhovky. V ten okamrk kolem ní prošel zaztracený policesta. "Zapracenej fígle," zařvala, ale on byl naštěstí hluchý. "Zatrolejenej hluchej fígle," zamečela. "Proč si nenajdeš ňákou uctivou práci?!" Mary ovšem netužila, že ten otvorný Jack Rozprašovač je už jen několik ulic od ní. "Doufám, že ten zatrolejovanej Jack Rozprašovač není už jen několik ulic ode mě," řekla. "Nemá to v hlavni v pořádku." "Za kolik, dámo?" šokoval ji hlas ze vchodu kovárny. Chlap měl klikovku, že právě probíhal výprodej, a tak se brzy dohodili. Ten genitalman bude určitě aristokarát, pomyslela si, když kvapně kráčeli po dnes tak slavné Carrington A verzi. "Říkám vám, že to bylina dobrá ženšena, pane Homelessi," řekl Sydnees Aspinall. "Docela vám větřím, pane Aspirine. Koneckonců, vždyť jste ji znal líp než mě či mého starého přítele Westerna. Ale my tu nejsme pronto, abychom propírali její zásluhy, dobré či jakékolivlivné, pane Aspirante, ale abychom odhalili co nejvíce informací o nešťastném a nedbalém skonu slečny Mary Atkinsové." Homeless se zahleděl muži nenuděně do očí. "Jmenuji se Aspinall, guvernére," řekl ten zloduch. "Vím dobře, jak se menuete, pane Astronome," řekl Homeless a hleděl na něj, jak by ho chtěl smečovat. "No, hlavně že to víte," řekl Aspinall a přál si, aby byl místo toho na nedělní tůře s cestovní agentůrou Bezpečí. Homeless přezval od Aspinalla vnitřnosti, jak rychle to jen dotázal, a já si všiml, že nejsou na stejné úrodni. "Jedna věc mě trochu mete, Homelessi," řekl jsem, když jsme osaměli. "Co se vlastně stalo s Oxo Whitneym?" Homeless se na mě odstředěně zazíval. Viděl jsem, že jeho výjimečný mezek pracuje na plné obrázky. Sletoval jsem, jak předsunul svoji ráznou brázdu, jak se mu rozzářil nosník, jak se mu na čele prohloupily vlásky. "To je otázka, Westerne," řekl a já se podivoval jeho gramatilce. Druhý den Homeless vstal s roztřeskem a ani nevrkl do raníku. Jako obzvykle jsem mu přikrášlil k snídani jointa, lahváče, krajáč židovského chleba, tři vejce do skladu, dva pátky sloniny, misku rýže Chruščev, čerstvý poseranč, šapióny, smažené poločinky, ošatku ovace a šálek čajky. "Snídaně je hodová," zvolil jsem. "Je na stole." Ale k mému překvašení byl už Homeless tam ten. "K žertu s proutěným košíkem, ve kterým vrní vaše bába," řekl jsem si v duchu. "To byl jenom čert," dodal jsem vzepětí, neboť jsem si vzpomněl na jeho zvyk schovávat se v kredenci. Toho dne jsem byl velmi nervózní, když jsem čekal na zprávu od svého drahého přítele, byl jsem rozmrzlý a nedokázal jsem dojít oběd z konzervy. Tohle Šelak nikdy předtím neudělal, aby mě nechal takhle o samotě. Bez něj jsem byl zvracen. Zavolal jsem několika úvěrným přátelům, ale také nic nevěděli, dokonce ani instruktor Bastil nic netušil, a ten by přece něco vědět měl, protože je od police. Trvalo to celý týden, než sem se s ním opět utkal a byl jsem šokovaný jeho zvezřením: byl rozcuchtaný jako zulukufr. "Anebo že, Homelessi," naříkal jsem hlasitě. "Anebo že, co se s vámi dělobuch?" "Všechno má svůj jazz, Westerne," utroubil. "Počkejte, až popadnu duch." Pohrbáčem jsem prohrábl truhlíky v hrbu, aby si ohřál cemr, a když se vzpamatoval, vyprávěl mi hysterku, kterou si dodnes nepamatuju.
10. ledna 2000 13:17
