Poslední dobou jste často v Čechách. Jaký je ten hlavní důvod?
Jsem tu už půl roku. Původně jsem chtěla být v Čechách jen na dokončení maturity. Taky jsem řešila album, které vyjde každou chvíli. Hodně času jsem trávila v knížkách a ve studiu, ale mám i koncerty.
Maturita je velká věc, byl to pro vás stres?
Já jsem při učení ještě navíc hodně pracovala a prožívala jsem to úplně strašně. Tři týdny jsem se intenzivně učila a nestačilo mi to. Tím, že jsem měla individuální studijní plán a na těch hodinách jsem nebyla, tak mi to strašně chybělo. Nakonec jsem to nějak zvládla.
Chystáte se pokračovat na vysoké škole?
Může se stát, že se to za rok změní a řeknu si, že půjdu na vysokou školu. Ale teď si užívám tu nepovinnost se učit do školy. Myslím si, že ve výsledku se člověk nejvíc naučí životními zkušenostmi a cestováním. Dozvím se tolik zajímavých věcí, ze kterých v životě čerpám, že si myslím, že tohle v životě nic nenahradí.
Podepsal se dlouhodobý pobyt v Čechách na vašem vztahu s americkým přítelem?
Určitě se mi hodně stýskalo. Ale jsem strašně zamilovaná do hudby. Pro mě je to tak nenahraditelný pocit, že si to tím teď kompenzuji. Mám spoustu času na to tvořit, dělat a věnovat se hudbě a to je pro mě momentálně důležité. Můj přítel byl úžasný člověk, ale já bych nechtěla žít v Americe a on zase v Čechách. Bylo to těžké rozhodnutí, ale tak to prostě v životě chodí.
Žít a tvořit v Americe, to je sen snad každého umělce.
Pro mě je rodina prioritní věc. Neumím si představit, že se třeba den s rodiči neozveme. Denně si voláme: Čau, co děláš? Rodina, láska a hudba, to je úplně nejdůležitější. Já nejsem kariéristka. Nedokázala bych si představit, že jsem na druhém konci světa a rodiče dlouho neuvidím.
Často zdůrazňujete, že jste Romka a že s tím nemáte problém. Ukrývá se ve vás i pověstný romský temperament?
Myslím, že určité cítění asi jo. Mám to v hudbě, jak ji cítím, vnímám. Romové všeobecně jsou strašní srdcaři. To si myslím, že jde cítit. Neznám jediného Roma, který by to takhle neměl. V tom jsme za jedno. Prostě rodina je nejvíc, taky hudba a tak nějak si myslím, že se řídíme hlavně tím, co cítíme. A ať už se o Romech říkají další věci, není potřeba je dávat do jednoho pytle. Jsou i tací, i tací, a to je důležité vědět. Málo lidí to ví. Ale nejsem tady od toho, abych to měnila. Já rozhodně nerozlišuji, jestli je někdo bílej, hnědej, žlutej nebo zelenej. Je to prostě o člověku.
Monika Bagárová
Máte pocit, že Romové se v dnešní době umí dobře zařadit do společnosti?
Být Romem už je určitým způsobem moderní a není za co stydět. Je nás spousta, nežijeme na stromech či kočovným životem. Já i moje rodina se vzděláváme, posloucháme moderní hudbu, kromě té romské, která je samozřejmě krásná. Dokonce už ani moc neovládám romštinu. Ale rozumím, jen bohužel nemluvím. Z tátovy strany mluví všichni plynně romsky, beru to jako své velké minus, měla bych s tím něco dělat.
Byla jste v mládí někdy šikanována za to, že jste Romka?
Nikdy jsem nepocítila negativní přístup lidí kolem mě. Z mého pohledu to je především tím, jaká jsem já sama. Pokud se něco takového děje v diskuzích pod články či kolem mě, nekomunikuji. Rasismus a věci s ním spojené mě unavuje řešit s lidmi, kteří to nemají v hlavě v pořádku.
Nedávno jste vystupovala na akci Hasička roku. Jaký máte vztah k tomuto povolání?
Strašně moc obdivuju hasiče, doktory a všechny, co pomáhají. Vždycky jsem se zamýšlela, co to musí v člověku zanechat, když vrazí někam, kde hoří. To chce takovou obrovskou odvahu. Kolik životů hasiči zachrání? Podle mě by ti lidé měli dostávat obrovský prachy za to, co dělají, a nemyslím si, že jsou dostatečně ocenění.
Máte s hašením nějakou osobní zkušenost?
Jo, taťka jednou večer vařil a dal rozžhavený olej pod vodu, takže to byl výbuch. Kuchyň úplně černá, táta popáleniny druhého stupně, takže jsme letěli do nemocnice. Bylo obrovské štěstí, že se nikomu nic dalšího nestalo. Byla jsem z toho úplně hotová. Kuchyň jsme vymalovali a byli jsme hlavně rádi, že byl taťka v pořádku, že se to nějakým způsobem vyléčilo a uzdravil se. A pak jsme se tomu smáli, jak to vůbec mohl udělat.
