Když zjistíte, že se vysílá Kajínek, co vám jde hlavou?
Zajímavá práce. Režisér Petr Jákl mě chtěl obsadit do role Kajínka, ale pak jsme dospěli k tomu, že po Sametových vrazích, kde jsem hrál organizátora gangu, ve filmu se jmenoval Karel Hrubeš, ve skutečnosti Karel Kopáč, by bylo matoucí, kdybych představoval další dominantní postavu závažné kriminality. A tak jsem měl menší roli Lejčka.
Když se točí podle skutečnosti, je to pro vás jiné než fiktivní příběh?
Určitě. Režisér Jirka Svoboda v Sametových vrazích i Petr Jákl v Kajínkovi měli spoustu autentických materiálů. No a pak se modlíte, abyste to zahrál dobře, věrohodně a tak, aby se dotyčný nepomstil. (smích) Oba, jak Kopáč v Sametových vrazích, tak Lejčko v Kajínkovi, v době natáčení žili. Kopáč, než jsme film dokončili, spáchal ve vězení sebevraždu a Lejčka zabili.
Ve vaší filmografii je i muž zákona, elegán kapitán Exner.
Tam zase hrozilo srovnávání se skvělými kolegy, kteří ho v minulosti hráli, takže v tomto smyslu to byla trošku chůze po tenkém ledě. Téma i pojetí se mi líbily, protože dnešní kriminálky jsou v podstatě na jedno brdo. Exner měl jiný odstín, jiný šmrnc.
Předpokládám, že dostáváte nabídky i na nekonečné seriály...
Zatím jsem všechny odmítl. Nepřišly mi natolik zajímavé. A tak říkám: děkuji za nabídku, ale zatím nemusím. A z druhé strany často slýchám: držíme vám palce, abyste ještě dlouho nemusel.
Jste diplomat, necháváte si zadní vrátka, když říkáte: zatím...
Jsem soudný. Dobře vím, že může přijít doba, kdy budu vděčný za každou práci. Mám štěstí, že výrazný kompromis jsem udělat nemusel. A vždycky je na vás, kam až se necháte stáhnout, jak daleko je člověk ochoten jít, ustoupit v nárocích. Kdyby něco bylo pro mě nepřijatelné, za čáru, radši budu dělat něco jiného.
Michal Dlouhý
|
Co by to bylo?
Umím výborně manuální práce. Jsem velký kutil. Všechno opravím, udělám. Uživil bych se rukama. Zručných řemeslníků je málo, takže práce by bylo dost.
A také značka Michal Dlouhý by byla bonus navíc.
A kdybych při vrtání ještě recitoval Shakespeara… To by se nedoplatili. (smích)
Co prázdniny?
Mám za sebou pět měsíců práce ve Švandově divadle, dvě nové inscenace. O prázdninách jsem s dcerami a se ženou. Tak to funguje několik let. Během roku mě vidí málo, proto si na léto neberu žádnou práci, i kdyby byla zajímavá.
A kdyby byla mimořádná?
To by muselo být po dohodě s rodinou. Jako loni, kdy jsem „si dostal“ k padesátinám dárek, roli Cyrana v rámci Divadelního léta pod plzeňským nebem. Ale bylo to dobře vymyšlené, krylo se to s dobou, kdy byly holky na táboře, takže jsem jim nebral náš společný čas. Potom mě poprvé viděly na jevišti. Je to jediná hra, kam jsem je mohl vzít. Jinak jsou všechny, v nichž hraji, nepřístupné.
Co říkaly?
Líbilo se jim to. Byl jsem rád, že konečně vidí aspoň kousek té mé dřiny, toho, proč táta není pořád doma.
Výchova je kvůli vašemu pracovnímu vytížení spíš na manželce?
Určitě. Takže s důležitými věcmi chodí za maminkou a za mnou když potřebují něco opravit nebo udělat na počítači. Já jsem spíš taková ozdoba. (smích)
Rozmazlující?
To víte, že jako milující táta mám pro své holky slabost, ale využívám toho, že jsem doma vzácný, a tak moje přísnost či autorita na ně zabírá líp než mé ženy.
Cyrano k padesátinám. Bral jste kulatiny jako symbol zrání, předěl?
Změnilo se jen číslo. Cyrano přišel náhodou v ten čas, proto říkám dárek k padesátinám. Nádherná práce. Ale jinak padesátka nebyla zlom, ani jsem si nepromítl dosavadní život. Tuto rekonstrukci jsem měl v pětatřiceti, když jsem odjel na Nový Zéland. Tehdy jsem si udělal takovou osičku, co je za mnou… V padesáti jsem to nestihl, ale na nic nového bych nepřišel. Mám dvě krásný děti, skvělou rodinu, takže jsem spokojený.
A bohémské sklony?
To ne. Na to už není síla ani čas. Všechno jsem si vybral daleko dřív.
Vraťme se k prázdninám.
V průběhu roku přijde nějaký nápad a toho se chytneme, takže dopředu víme, kde je strávíme. Letos nejdřív byly holky na táboře a pak jsme jeli všichni na loď s kolegy a kamarády Tomášem Pavelkou, Klárou Cibulkovou, jejich dětmi a ještě jednou rodinou. Kamarádi, s nimiž jsme byli na lodi, nás pak pozvali na jejich mlýn a i tam jsem byli společně. A taky jsem dostal k padesátinám krásný dárek deset dní v New Yorku, kam jsme se ženou letěli v srpnu. Mezi tím jsme měli naši klasiku: jižní Čechy pod stanem.
Jako připomenutí dávné romantiky?
Začalo to v době, kdy jsme byli s bráchou malí a rodiče tam jezdili na sportovní soustředění a brávali nás s sebou. My v tradici pokračujeme. Je to rodinná akce, kde jsme s naší švagrovou Péťou Jungmanovou a jejími kluky.
Je to retro s opékanými buřty?
Tam se dělá i svíčková na ohni. Máme kamaráda, který je kuchař a stará se o nás. Já dělám třeba krocana nebo kýtu. Samozřejmě na ohni. Odpojí se telefony, žije se jen přírodou a zábavou.
A i třeba dobrodružstvím?
Miluji adrenalinové sporty, kdy kolem žaludku zamrazí… Ale trošku se v přístupu k nim měním. Jsem zodpovědný za rodinu, takže musím být opatrnější.
Michal Dlouhý
Řekne manželka, že toto už ne?
Je stejná jako já. Nedávno jsme se nechali vystřelit v Krušných horách na houpačce asi do deseti metrů. Zdá se, že děti v tom budou po nás, takže jsme taková adrenalinová rodina.
… která se koncem srpna vrací domů...
... a vzpamatovává se z dovolené. Děti se chystají do školy a já na další sezonu.
Díváte se na profesi jinak než dřív?
Člověk si toho víc a víc váží. Hlavně pokud jde o divadlo. Všechno kolem se mění, doba je strašně rychlá. U divadla to zůstává stejné. Pořád musíte nové představení dva a půl měsíce poctivě zkoušet a pak ho hrát. Není to digitálně upravené dílo, ale váš výkon na jevišti, a to je super. Proto mám divadlo tak rád.
