K závislosti na alkoholu se Michaela Duffková propila za několik měsíců, když zapíjela svoji nespokojenost. Ve třiadvaceti letech se jí narodila dcera, na roli matky nebyla připravená, kvůli mateřství nedostudovala VŠE. Život v okrajové pražské čtvrti v domě manželových rodičů, se kterými si příliš nerozuměla, v ní vyvolával pocity osamění.
„Jsem poměrně výrazně introvertní člověk. Narušování a nerespektování soukromí, s tím jsem se hodně prala. Láhev byla pro mě útěkem od reality. Únikem od toho, abych moc nepřemýšlela nad tím, že jsem tam, kde být nechci. Určitě ale nepřisuzuji manželovým rodičům, že by byli důvodem mého pití, to rozhodně ne,“ říká v novém pátečním dílu pořadu 13. komnata.
Ve své knize Zápisník alkoholičky Duffková vysvětluje, proč je tak těžké přiznat si problém s pitím, proč není překážkou závislosti ani malé dítě, co ji motivovalo k léčbě a jak vypadal první rok po ní.
„Nikdy jsem nepila už od rána. Ale zpravidla až večer, když jsem přijela domů z práce,“ říká spisovatelka. Její manžel si po narození dcery všiml, že něco není v pořádku. „Upozorňovali mě na to i rodiče, se kterými jsme bydleli. Začínalo to sedmičkou vína a končilo dvěma až dvěma a půl litry za večer. Naštěstí nikdy v tom stavu nesedla za volant a neřídila opilá. Mohlo se stát cokoliv,“ vzpomíná Ondřej Duffek.
Podle jeho ženy vyvíjeli rodiče na manžela velký nátlak. „Nebylo to formou, že by mi chtěli pomoci. Ale spíše tam byly nadávky a podobně. Bylo to velmi nepříjemné. Nejhorší kocovina byla pro mě ta morální. Nepamatovala jsem si nikdy nic. Jestli jsme se pohádali s manželem nebo jsem něco vyvedla,“ popisuje s tím, že všude na těle měla stále modřiny.
Alkohol je v Česku lék na všechno, a kdo nepije, je divnej, říká abstinentka |
„Dostat se do postele byl pro mě pokaždé překážkový běh. Narážela jsem cestou snad do všeho. Při pádu ze schodů jsem si takto jednou zlomila ruku. Těsně před vánoci jsem jednou místo pečení cukroví vypila tři flašky prosecca a rum. Když mě manžel našel ležet pod schody, myslel si, že jsem si zlámala vaz a že jsem mrtvá,“ popisuje Duffková.
Nečekaně otevřená a upřímná zpověď abstinující alkoholičky o pádu na dno vzbudila velký zájem veřejnosti. Michaela získala za svůj blog cenu Magnesia Litera a začala o závislosti veřejně přednášet.
Michaela Duffková Narodila se v Praze, studovala Vysokou školu ekonomickou. Od podzimu 2018 píše blog Zápisník alkoholičky, ve kterém líčí, co ji vedlo k tomu, že začala pít, co alkohol udělal s jejím zdravím i s rodinou. Svůj příběh vydala knižně pod titulem Zápisník alkoholičky a Zápisník abstinentky. V roce 2019 získala cenu Magnesia blog roku. Letos otevřela stacionář pro léčbu závislostí na legálních návykových látkách Centrum Alkos. Je vdaná, má šestiletou dceru a ročního syna. |
„Nikdy jsem nepatřila mezi ty, kdo by měli k alkoholu daleko a vyhýbali se mu. Už od střední školy jsem ráda chodila s kamarády pít. Nepila jsem víc než ostatní, takový standard. Můj zásadní problém ale byl, že jsem neznala svoji hranici, neměla jsem tu takzvanou záklopku,“ říká Duffková.
„Až jsem jednoho dne zjistila, že musím pít každý den. Závislost na alkoholu mi začala ničit život, rodinu, mateřství. Musela jsem padnout až na samé dno, abych pochopila, že takhle už můj život pokračovat nemůže. Začala jsem se léčit. A dnes o svém boji se závislostí píšu a přednáším,“ dodává žena, která se v současnosti věnuje svému vysněnému projektu, centru pro prevenci a léčbu závislosti na alkoholu.
ANKETA: Jak často pijete alkoholické nápoje?
14. dubna 2021 |
