V současnosti účinkujete v oblíbených seriálech hned na dvou komerčních televizích. Jaký je pro vás rozdíl mezi Slunečnou či Anatomií života a působením v Národním divadle?
To, že se to najednou rozjelo a já jsem v televizi dvakrát týdně, je otázka velké náhody. Baví mě to, ale jsem ráda, že je to svým způsobem časově omezená práce. Asi bych nechtěla hrát v nekonečném seriálu. Byla by to pro mě velká zátěž a musela bych se rozhodovat, co obětovat. A to teď nechci. Zkušenost v seriálu Anatomie života je pro mě navíc velmi přínosná, ukázala lidem, že tahle herečka existuje a hraje. Ale to, že se můžu vrátit k divadlu, k řemeslu, za to jsem velmi vděčná.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Národní divadlo je tedy váš splněný profesní sen?
Pro mě je v životě největší úspěch fakt, že jsem se dostala do Národního divadla. K divadlu jsem vždycky inklinovala více než k práci před kamerou. Samozřejmě, že v divadle se stanete pro lidi méně viditelná. Těch, kdo chodí aktivně do divadla a sledují určité herce, je v podstatě velmi málo. Potom ale stačí jeden seriál a stanete se víc populární než za dvacet let v divadle. Tak to prostě je.
K divadlu jste ale neměla namířeno od dětství. Tatínek učil hru na housle, maminka byla učitelkou ve školce, vy jste se původně vydala v jejich šlépějích. Kdy se k tomu přidalo divadlo?
Studovala jsem podle vzoru rodičů střední pedagogickou školu, protože tatínek říkával: Umíš od každého trochu a nic pořádně, tak to je pro tebe ideální škola. Ve čtvrtém ročníku jsem jela na praxi jako instruktorka na tábor a táborového vedoucího tam tehdy dělal jeden zajímavý člověk, který studoval JAMU. A ten mě nadchl pro divadlo. Ale musím se přiznat, že jsem se do pana instruktora i trošku zakoukala. Takže jsem se na tu školu přihlásila, udělala talentovky a dostala se tak na herectví na JAMU.
Takže jste dnes herečkou Národního divadla díky instruktorovi z tábora…
Přesně tak! (smích) Chodila jsem do té doby maximálně s rodiči a přáteli na koncerty vážné hudby, do divadla jsme zašli tak jednou za rok, když u nás ve Znojmě někdo hostoval. Ale věděla jsem, že v té naší umělecké rodině, kde dědeček byl malíř a tatínek hrál na housle, nějakou podobnou stopou půjdu. Jen jsem až do poslední chvíle nevěděla, že to bude herectví.
Žijete v Praze, jezdíte ale ještě na Moravu? Nechybí vám ten moravský život? Tradice?
Nemůžete jen tak, když změníte místo působnosti, přestřihnout i tradice. Takže třeba znojemské okurky udělat umím, jen si je vždy dělám u maminky ve Znojmě, kde rostou. A pak si je přivezu do Prahy. Dělám tak i marmelády. Moravské tradice včetně muziky jsem si prostě přenesla s sebou. Ale docela často tam jezdím, tak jednou měsíčně. Hlavně v létě ve Znojmě trávíme kontinuálnější čas i s dětmi.
Znojmo je krásné, každý, koho tam vezmu, tak kouká, co je to za klenot, jak nádherné a kulturní město to je. A že tu kulturu tam dělají lidé, co tomu rozumějí a jsou pro to zapálení. Líbí se mi třeba i dramaturgický výběr znojemského divadla.
Nezametejte problémy pod koberec, říká Preissová o závislostech manžela |
Ze Znojma pochází třeba herečka Jitka Schneiderová, znáte se?
S Jitkou máme krásný příběh. Studovaly jsme na stejné střední pedagogické škole, ona o dva roky výš než já. Jitka potom odešla do Brna na JAMU a já ji následovala za dva roky. Tam jsme se opět potkaly, ona studovala muzikál a já činohru. Pak opět odešla do Prahy a já ji zase za chvíli následovala. Tak jsme se naháněly asi dvacet let, až jsme se letos setkaly poprvé při práci na společném seriálu, kde hrajeme kamarádky. Je to taková zvláštní pouť od dětství až teď do zralého věku. Každá máme za sebou bohaté dvacetiletí.
Ještě než jste dostala angažmá v pražském Národním divadle, hostovala jste v Národním divadle v Brně. A dokonce jste se tam vdala za bratra jedné své kolegyně…
Všechno do mého života přichází ve správný čas a tak, jak to má být. Svého prvního muže jsem potkala v Brně a bylo to jedno z mých nejkrásnějších divadelních a profesních období. Měla jsem krásné role v Mahence, potkala jsem tam fajn lidi a zamilovala se. S tehdejším manželem Romanem nám však do vztahu vstoupila překážka ve formě nabídky práce pro mě v Praze. A tam se naše cesty rozešly.
Sice jsme zkoušeli v Praze nějakou dobu fungovat, ale můj první muž byl zakořeněný na Moravě a měl tam veškeré pracovní zázemí, byl dirigent. V Praze se trápil. Ale i přesto jsme zůstali dobrými přáteli. Potkáváme se každý rok a často zrovna ve Znojmě. A jsem za to ráda.
Manželé Martin Preiss a Martina Preissová
Byl to pro vás velký rozdíl – život v Brně a v Praze?
Člověk to vnímá prizmatem věku, kdy se v tom městě ocitáte. Po mě to nebyla zas až tak velká změna. Bylo mi 25, když jsem odešla do Prahy. Zapadla jsem i do souboru Národního divadla v Praze, kolegové mě pěkně přijali, a tak mi v Praze začalo být hezky. Ale dlouho jsem říkávala, když jsem odjížděla na Moravu, že jedu domů. Tohle jsem přestala říkat v době, kdy jsem potkala svého současného muže a založili jsme rodinu.
Herectví je pro muže náročné povolání, míní Martina Preissová |
Svého druhého muže, herce Martina Preisse, jste poznala také v divadle…
Ano, Martin studoval DAMU v Praze, a tak jsme se poznali až v Národním divadle. Vznikalo to pomalu, ale nakonec z toho byla láska.
Ovlivnilo vás nějak, že váš manžel pochází ze slavné herecké rodiny?
Já jsem náš vztah nevnímala přes to, že Martin má slavné rodiče. Byl to kluk, co se mnou dělal divadlo. Sice jsem byla nervózní, když mě šel poprvé představit rodičům, ale asi bych byla podobně nervózní u kohokoliv jiného. Nezakoukala jsem se do něj proto, že je něčí syn.
Máte s manželovými rodiči dobré vztahy?
S manželovou rodinou máme velmi dobré vztahy, já si obecně zakládám na dobrých vztazích v rodině. Mám ráda široký rodinný život, jsem rodinný typ. Mít soudržnou rodinu považuji za nejdůležitější stavební kámen v životě. A musím říct, že když byli kluci malí, tak nám rodiče hodně pomáhali. Hlídali, vyzvedávali kluky ze školy, prostě fungovali jako babička a dědeček výborně.
Martina Preissová ■ Narodila se 31. října 1975 ve Znojmě. |
Prý si lidé myslí, že jste dcera Viktora Preisse, řekl vám to někdy někdo?
Tohle zmatení začalo v momentě, když jsme se s Martinem vzali a já přijala jeho příjmení. Spousta lidí si myslela, že jsem dcera svého tchána. Ale setkávám se s tím celkem často. Prý jsem mu víc podobná než jeho vlastní syn Martin. Ale to je takové milé, můj tatínek zemřel velmi brzo, tak jsem ve Viktorovi našla takového druhého tátu.
Co vám na vašem muži imponuje?
On určitě dobře ví, proč jsem si ho vzala. Přijde mi banální mluvit o lásce, ale kdybych vypisovala nějaký dotazník a měla odpovědět, co se mi na mém muži líbí, tak by to byl jeho tah na branku. Pořád si říkám, že měl být manažer nebo člověk, který dává dohromady lidi. Dokáže ve chvíli, kdy se všechno zdá nemožné, přeřadit rychlost a dotáhnout věci do zdárného konce. To mi moc nejde.
Ale štve mě jeho vášeň pro rychlé motorky. To u mě vzbuzuje strach. Kdysi jsem s ním také jezdívala, ale dnes už si říkám, že děti si zaslouží alespoň jednoho živého rodiče. I v autě, kde sama sobě můžu důvěřovat v řízení a jezdím obezřetně, nemůžu nikdy vědět, koho potkám a co se na vozovce stane. A u motorkářů to je ještě daleko horší.
Brána do pekel byla otevřená, říká o své závislosti Martin Preiss |
Jsou vaši synové spíš po vás, nebo po manželovi?
Oni jsou kompilát nás obou. Ale jsou prokřížené povahy a podoby. Snažím se je vést k tomu, aby si problémy, obzvláště ty, co si způsobí sami, tak nějak i sami řešili. Až v momentě, kdy vidím, že je to neúnosné, tak zasáhnu. Jsou alespoň díky tomu více samostatní a umí čelit problémům. Jednou z nich vyrostou muži a já chci, aby byli čestní a pravdomluvní.
O svém životě jste teď napsala knihu Jak jsem nebyla na Lvech. To je vaše další ambice, psát knihy?
Tohle je knížka složená z fejetonů a má necelých 200 stran. Jak jsem nebyla na Lvech je název jedné povídky. Je to zmapované období tří let mého života, kdy děti rostly a já denně hrála a učila na DAMU. Vždycky, když jsem měla čas a byla jsem o samotě, tak jsem se někam zavřela a psala. Psala jsem si fejetony, spíš jen tak pro sebe.
Až jednoho dne jsem se rozhodla, že s tím půjdu ven, a oslovila editorku, která pracuje pro Albatros Media. Té se to líbilo a vznikla knížka. Je to spíš lehčí čtení, neaspiruji na žádné ceny, jen jsem chtěla ukázat, jakým pohledem se dívám na svět.
Prý vám ale v šuplíku leží námět na knihu, která je vzdáleně inspirována příběhem vašeho tatínka v období posledních měsíců před revolucí – vašima očima dítěte. Bude další knížka?
Ta je hluboko v šuplíku a tímhle psaním jsem vlastně začala svoji pisatelskou kariéru. K tomu se chci ještě vrátit. Je to sice hotové, ale potřebuji to trochu prodloužit. Věřím, že až „porodím“ svoje první knižní miminko, tak dotlačím do zdárného konce i své druhé miminko. Na to se těším!
25. února 2021 |
