Díky postavě jménem Marie Řeháková, kterou hrajete v seriálu Slunečná, jste se tak trochu vrátila ke svým kořenům. Máte původně pedagogické vzdělání.
Moje Marie je sice učitelkou v mateřské škole, ale je pravdou, že pedagogické sklony jsem v mládí měla, což se kromě Slunečné realizovalo další mojí profesí. Už druhým rokem totiž učím herectví na DAMU.
Ve Slunečné hrajete s Norbertem Lichým. Co jste říkala záměru dramaturgů dát vás dva typově dohromady?
Zpočátku jsem byla překvapená, že to někoho napadlo, ale musím přiznat, že mě tahle dvojka baví čím dál víc. Rádi bychom byli kořením tohoto seriálu a je mi jasné, že diváci čekají, jak se naše partnerské soužití bude vyvíjet. (smích)
Zmínila jste pedagogické vzdělání, jak to ale bylo s vaším herectvím?
Absolvovala jsem Střední pedagogickou školu, protože byla ve Znojmě, ze kterého mě tatínek odmítl pustit na internát. A jasná volba to byla i proto, že oba moji rodiče byli učitelé. Herectví přišlo na řadu až ve chvíli, kdy jsem se zamilovala do kluka, který se hlásil do Brna na JAMU na režii. Stůj co stůj jsem chtěla za ním, a tak jsem se snažila přihlásit na JAMU aspoň na dramatickou výchovu. V onen osudný rok ale zrovna tento obor neotvírali a paní na sekretariátu prohlásila, že jsem docela hezká, ať to zkusím na herectví. A bylo to!
Podle vlastních slov jste do té doby byla divadlem a herectvím nepolíbená. Kdy u vás přeskočila pověstná jiskra?
Okamžitě. Objevila jsem asi kanál, kudy mělo jít cosi tvůrčího ve mě ven, a moc se mi to zalíbilo.
Podobné plameny se teď snažíte zažehnout i ve svých studentech na DAMU?
Fascinuje mě, že když jsem byla v jejich věku, věděla jsem stejné „prd“ jako oni. Dívám se v přímém přenosu vlastně sama na sebe, ale v něčem je to jiné. Dnešní mladá generace je hodně eruptivní, odvážná, s jasným a pevným názorem, prostě odchovaná jinou dobou. Na čem ale u svých studentů trvám, je jediné, že nesmějí ztrácet pracovitost, ten tah na branku. Bez toho se neobejde žádný talent. Herecké zkušenosti kombinuji při pedagogické práci se svou štíří intuicí a myslím, že celkem brzy dokážu odhalit faleš nebo lež, což je v herectví moc důležité.
Jak se vám se studenty daří vybalancovat hranici mezi autoritou a přátelstvím?
Přátelská atmosféra je plodná, v napětí a tlaku málokdy vzejde něco dobrého, tedy pokud zrovna nepracujete s olivami. (smích) I když jsem ze začátku ze svého postavení byla nesvá, moji studenti nikdy hranici mezi autoritou a přítelem nepřekročili. A věřím, že dobře vědí, jak je pro mě důležité, aby se z nich stali skvělí herci.
Jak brzy se dá poznat herecký talent?
Už u přijímacích zkoušek. Byla jsem teď u nich poprvé a připadala jsem si jako Alenka v říši divů. Měla jsem obavy, zda mají uchazeči dost času a prostoru na to, aby předvedli, co v nich je, ale bála jsem se zbytečně. Herecký talent prostě vidíte hned.
Je o vás známo, že při hraní netrpíte trémou. Dá se něčemu takovému naučit?
To já právě nevím, jak s tím pracovat, když nevím, co herecká tréma vlastně je. Ne že bych ale vůbec nevěděla, jak taková tréma vypadá. Paradoxně ji vnímám právě třeba před svými studenty, protože tam najednou mám zodpovědnost nejen za sebe, ale i za ně.
Mezi herci by se našlo asi málo vašich kolegů, kteří mají na svém kontě angažmá pouze v národních divadlech jako vy. V tom pražském navíc letos slavíte dvacet let svého působení.
Sama nevím, jak si tohle vysvětlit! (smích) Po studiích mi bylo nabídnuto angažmá do Národního divadla v Brně, kde jsem si zahrála spoustu krásných rolí. Později, když se můj pedagog z JAMU pan Josef Kovalčuk stal šéfem Národního divadla v Praze, dostala jsem pak nabídku ke konkurzu i od něj, což obnášelo nejprve odehrát tři zkušební představení a až pak následovala smlouva k trvalému angažmá. Vlastně právě on mi na životní trati přehodil výhybku a začala jsem žít v Praze.
Máte ráda velké scény?
Jiné ani moc neznám. A myslím, že jsem pro ně stvořená. Jsem ráda kamínkem ve velké mozaice, kterou tvoří nejen herecké výkony, ale i velkolepá výprava, kostýmy, hudba či světla.
Během svého působení jste zažila tři ředitele Národního divadla a bezpočet uměleckých šéfů. Jak vnímáte posun od klasických pojetí her k těm moderním?
Divadlo je jedna z forem umění, která to má nejtěžší v tom, jak dobíhá dobu. Pro spoustu diváků je návštěva zejména historické budovy životní událostí a moderní gesto je může zaskočit. Prostě ho v těchto prostorách neočekávají. Vše je třeba ladit a vybalancovávat, což rozhodně není jednoduché. Rozhodně bych nechtěla být šéfem činohry Národního divadla, ani za milion!
Kdy vás osobně režisérův požadavek překvapil, nebo vyvedl z míry?
Zrovna se mi to stalo teď, když jsme s velmi nekonvenčním režisérem Janem Fričem zkoušeli Oidipa. Při jedné písni, kterou zpíváme s kolegyní Lucií Polišenskou, za mnou přišel s požadavkem, jestli bych se k divákům nemohla otočit bokem. Moc jsem tomu nerozuměla a říkala si, jak toto bude vypadat? Jedna do lidí a druhá bokem. Pak jsem ale pochopila, že budu tím pádem otočená k jedné z lunet na portálu a příběh celé písně mi docvakl. Najednou jsem věděla, proč a komu ji zpívám.
Jak se vám coby Taltýbii v představení Vítejte v Thébách lezlo v podpatcích na velkou hromadu hadrů?
Dost špatně, protože ta hromada byla vlastně uvnitř dutá, hadry byla obalená jen taková kovová konstrukce a hrozilo, že při chybném kroku propadnu dovnitř. Navíc mám strach z výšek, ta hromada byla totiž nekonečná.
Takže jste vlastně ráda, že nehrajete v populárním představení Kytice, kde herci létají zavěšení na lanech až už stropu...
Ne že bych nechtěla být součástí tohoto velkolepého opusu Národního divadla, ale přesně z toho důvodu mi má neúčast v projektu nevadí. Létání u stropu bych nepřežila. (smích)
Před deseti lety jste excelovala v představení Černé mléko, při kterém jste málem přišla k úhoně.
Bylo to představení plné násilí, které na mně „vykonával“ Richard Krajčo. A musím říct, že velmi přesvědčivě. Mnohdy jsem odcházela domů s opravdovými šrámy. Proto když jsem otěhotněla, rovnou jsem požádala, jestli bych představení mohla přestat hrát, což mě mrzelo, tu hru jsem milovala. Nejen proto, že ji režíroval Jan Kačer, člověk, který mě dokázal v hereckém životě nejvíce inspirovat.
Dnes máte dva syny, Šimona a Matouše. Mají jejich jména evokovat biblické apoštoly, nebo legendární filmovou komediální dvojici?
Přiznám se, že jsme kluky opravdu sladili podle jejich filmových jmenovců. Že jde zároveň o jména apoštolů nám došlo až v druhém plánu. Prvního Matouše jsme vybrali v krásné shodě hned. S tím druhým jsme se trochu trápili, ale uznejte, že Šimon se nabízel. Mimochodem ten film jsme jim nedávno pustili a zdaleka se u něj nebavili tak jako my v jejich věku.
Jejich otcem a vaším manželem je herec Martin Preiss. Jak svou profesi podle vás vnímají herci – muži?
Myslím si, že herectví je pro muže nesmírně těžké povolání. Aniž by si to jeho adepti ze začátku uvědomovali, jsou po celou dobu své kariéry neustále někým režírováni nebo řízeni, což může být pro naše dominantní pohlaví později problém.
Manželkám herců prý občas vadí, když vidí své muže na jevišti emočně obnažené. Jak je tu vás?
Spíš naopak. Mě můj muž právě zaujal hlavně na jevišti. Tam to pro mě byl opravdu on a ne ten, koho hrál v zákulisí.
Seznámili jste se při zkoušení společné hry, zahráli jste si spolu od té doby ještě někdy?
Nezahráli a tuto zásadu velmi ctíme. Trávit spolu čtyřiadvacet hodin denně není zdravé pro žádné manželství.
Chodí manžel na vaše premiéry?
Chodí, ale nechce má představení hodnotit hned. Rád si nechává odstup, než něco řekne. A jelikož máme na umění velmi podobný pohled, dost často vím, co přesně řekne.
