A Hilského profesní dráha v sobě odráží rozporuplnou zkušenost člověka, který se rozhodl věnovat anglistice v zemi za režimu, pro nějž byl tento obor krajně podezřelý.
Mladý úspěšný muž
Vyrůstal v rodině levicových intelektuálů. Otec Václav Hilský, pod vlivem Karla Teigeho a inspirací Le Corbusiera, za první republiky spolunavrhoval domy s malými byty, po válce vymyslel novou zástavbu Lidic či kolektivní dům v Litvínově, sbíral ceny a roku 1981 byl jmenován národním umělcem.
Jeho žena Vlasta byla japanoložkou; pro Bohumila Mathesia kupříkladu pořídila doslovné převody japonské poezie, jež pak překladatel dotvořil do známé sbírky Verše psané na vodu.
Syn Václava a Vlasty Hilských se na škole kromě ruštiny učil i latinu a francouzštinu, soukromě docházel na angličtinu, kterou také - spolu s češtinou - začal studovat na pražské filozofické fakultě. Češtinu během studií vyměnil za španělštinu, ale když v roce 1966 studia končil, bylo mu jasné, že příští úsilí napře na anglistiku.
Na fakultě zůstal jako nadějný odborník, korektní i politicky členem KSČ byl od svých jedenadvaceti. "Ano, věřil jsem, že lze spojit demokracii a socialistickou ekonomiku. Osmašedesátý rok jsem obrovsky prožíval, ztotožňoval jsem se s Dubčekem," ohlíží se dnes.
Hilský naplno žil "šťastná šedesátá": již za studií navštívil Británii, dostal se i do New Yorku. V roce 1964 totiž do Prahy zavítali významní američtí avantgardní umělci - choreograf Merce Cunningham, malíř Robert Rauschenberg a hudebník John Cage - a Hilský jim tlumočil.
Oni jej na oplátku pozvali do USA. V roce 1968 uspěl v konkurzu na studia v Oxfordu, kam krátce po okupaci Československa, která jej vnitřně těžce zasáhla, odjel. Když se v devětašedesátém vrátil, začalo být vše jinak.
Velmi nehezké časy
Probíhaly politické prověrky. Martin Hilský byl vyškrtnut ze strany, ale na fakultě zůstat mohl. Kandidátskou práci, kterou psal o literární kritice, nesměl obhájit. Přežíval jako asistent. Z anglistiky přestala být samostatná katedra, stalo se z ní pouhé oddělení. "Možná právě kvůli tomu jsem se stal překladatelem. Bylo mi jasné, že na univerzitní dráhu nemohu spoléhat."
První překlad přišel ve stejnou dobu jako narození jeho prvního dítěte - v roce 1973; s manželkou Kateřinou, rovněž překladatelkou z angličtiny, mají dva syny a dceru. Začínal získávat jméno především díky recenzím a článkům, jež psal například do revue Světová literatura, a díky předmluvám či doslovům k překladům anglické a americké literatury 20. století.
Poskytoval v nich základní informace o tom, co se "tam" v literatuře a úvahách o ní děje. Tehdy to znamenalo hodně. "Nechával jsem na těch textech duši, bylo to až marnotratné, rozdavačné. Ale chtěl jsem otvírat okénka."
Jeho přednášky a semináře se v úhoru personálně zdeptané filozofické fakulty ukázaly jako jedna z oáz. "Snažil jsem se před studenty a se studenty témata otvírat do problémů. Odpovědi jsem neměl, jen otázky. A ono to nabylo podoby názoru."
Dvakrát byl za pedagogickou činnost udán, jednou strávil den na výslechu. "Jak se později ukázalo, s StB na fakultě spolupracovala spousta lidí. I já byl v této věci opakovaně osloven, ale tohle byla hranice, za niž jsem věděl, že nesmím. Nebylo to tak, že když za vámi přišli, že jste jim musel kývnout. Záleželo na individuálním rozhodnutí."
Bez ústupků však veřejně působit nešlo. V roce 1976 Hilskému vyšla kniha Angloamerická "Nová kritika". "Souzeno úrovní tehdejší oficiální produkce to byla nadprůměrná publikace. S poměrně malými autorskými zásahy přehledně a jasně shrnovala teze nejvýznamnějších představitelů britské a americké literární kritiky, přesněji její akademické části," připomněl před osmi lety v Kritické příloze Revolver Revue Petr Dudek v recenzi na jinou, aktuální Hilského knihu, na soubor esejů Modernisté, v níž anglista interpretoval tvorbu T. S. Eliota, Jamese Joyce, Virginie Woolfové a D. H. Lawrence.
Nicméně Angloamerickou "Novou kritiku" musel autor dovybavit ideologickými formulacemi. "To není práce, o které rád mluvím, i když jsou v ní i solidní věci. Neskrývám svou lítost. Kdyby to šlo vrátit, nepublikoval bych ji." Na fakultě se snažil přednášet o autorech, kteří tu vycházet nemohli, třeba o Eliotovi, ale věděl, že o Orwellovi hovořit nesmí.
"Podmínky byly hrozné, ponižující. Například vyplňování formuláře styk s cizincem! Pět let jsem raději nevstoupil na půdu britské ambasády, onemocněl jsem diplomatickou chřipku, protože jsem věděl, že mám fízly za zády. Nezastírám, že existovala alternativa - sbalit to. Jenže jsem chtěl pracovat pro studenty a ten obor nenechat zdevastovat. A věřte, že atmosféra na anglistice byla úplně jiná než například na bohemistice u sekernického Rzounka."
Na vrcholu sil
V druhé polovině osmdesátých let režimu docházela energie na udržení tvrdé linie. V Genu byl 30. května představen fyzik Jiří Bičák, který v roce 1986, ač nestraník, a nikoli profesor, byl jmenován vedoucím katedry teoretické fyziky na MFF UK. I Hilského, jenž se v polovině oné dekády habilitoval jako docent, vedení fakulty v roce 1988 vyzvalo, aby šéfoval vlastně nově zakládané katedře anglistiky a amerikanistiky.
"Bylo to strašné dilema. Nechtěl jsem obětovat sama sebe. Ale zároveň jsem to viděl jako šanci něco vybudovat. Kývl jsem. Pochopitelně, tehdy nikdo z nás netušil, co zanedlouho nastane."
Po listopadovém převratu byl Hilský vedoucím katedry volbami potvrzen. Nastala euforická fáze: tvorba nových učebních plánů, přijímání lidí, kteří předtím na fakultě působit nesměli, nabírání zahraničních lektorů, návštěvy velvyslanců anglicky mluvících zemí, kolegů ze světa, známých tvůrců.
Euforii ovšem vystřídala realita rozpočtové nouze a nových forem univerzitní byrokracie. Hilský se snažil být administrátorem, současně však nerezignoval na přednášení, na semináře, na psaní (kromě zmíněných Modernistů mu vyšla přehledová kniha Současný britský román) ani na editorskou práci a překládání - v něm se pak pozvolna koncentroval výhradně na překládání Shakespaerových textů.
V osmadevadesátém, unaven vším tím provozem, vedení katedry složil; na fakultě zůstal angažován výhradně pedagogicky, jako profesor. V témž roce vyšel první shakespearovský svazek - konkrétně Sonety - koncipovaný Martinem Hilským tak, že po úvodní obsažné studii o dotyčném díle následuje jeho anglický originál a vedle něj překlad.
Sonety se staly událostí, Hilský za ně obdržel překladatelskou Cenu Josefa Jungmanna. Porota konstatovala, že jde o počin, jenž "vstoupí do historie českého překladu jako monument zásadní důležitosti a hodnoty".
V obdobném uspořádání dosud vyšly Sen noci svatojánské, Kupec benátský a Hamlet. Hilský původně ohlásil, že by chtěl vydat jeden svazek ročně. "Byla to naprosto iluzorní představa. Měl jsem takzvané zásoby, které jsem shromažďoval snad osm let, a podlehl jsem mylnému dojmu. Ještě bych dva tři takovéhle svazky rád udělal, zároveň uvažuji o velké shakespearovské knize," říká svou pozvolnou, pečlivě, v některých okamžicích téměř teatrálně artikulovanou mluvou vysoký štíhlý muž, jehož předloni Alžběta II. jmenovala čestným členem Řádu Britského impéria.
V rozhovorech, jež Martin Hilský poskytuje, často přichází řeč na to, zda se mu podaří přeložit všech osmatřicet Shakespearových her; zatím jich má na kontě třiadvacet.
"Víte, tímhle víc žijí novináři než já. Chci zkrátka ještě pár věcí udělat, a jestli mezi nimi bude i celý Shakespeare, je jiná věc - buď to nastane, anebo ne. Ještě jsem se totiž nevzdal představy napsat také něco o moderní anglické literatuře, nejspíš formou esejů. Eseji jako žánru bytostně věřím, tíhnu k němu. Neboť jsem pochopil, že mou doménou jako čtenáře i jako pisatele je živý a umělecký jazyk, slovo v akci. Musím mít text prožitý a rád bych tento prožitek publiku předal v textech, jež budou značně neortodoxní."
|
MARTIN HILSKÝ • Odkud jsem • Čím vším jsem byl • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj nejbližší velký úkol |
