Martin Finger: Život nám nakládá a je na nás, jak se s tím vypořádáme

Seriál   0:02aktualizováno  0:02
Martin Finger (47) chtěl být původně kriminalistou a k profesi herectví ho přivedl kamarád Ondřej Sokol. Prozradil, že díky profesorovi z DAMU Ivanu Vyskočilovi získal sebedůvěru, a nejen tu hereckou. V rozhovoru pro iDNES.cz také přiznal, že věří, že stále existuje řešení, jak vylepšit stav našeho světa.

Martin Finger | foto: Lenka HatašováiDNES.cz

S kolegou Ondřejem Sokolem vás pojí nejen nerozlučné přátelství, ale třeba i rodný Šumperk nebo šestnáctý den v datu narození. Dokázal byste popsat, v čem spočívají vaše protiklady?
Myslím, že ke každému dobrému vztahu kromě věcí, které mají ti dotyční společné, patří rozdílnosti, čili vlastně oboustranné doplňování se. Mezi mnou a Ondrou je jich dost. Já věci většinou plánuju, on většinou reaguje na místě. Já chodím všude včas, on všude pozdě, nebo vůbec. (smích) Jemu jdou věci odjakživa tak nějak snáz, já se na ně víc nadřu. Já po představení chodím do divadelního klubu, on ne. Máme oba po svém boku krásné ženy, jemu se líbí trochu jiné než mně, takže si do zelí nelezeme.

Fotogalerie

Byl to navíc právě Ondřej Sokol, kdo vás přiměl ke studiu herectví.
Ano. O tomhle jsem v rozhovorech mluvil už mnohokrát, takže jen velmi krátce. Přijel za mnou na vojnu, vrazil mi přihlášku na DAMU do ruky a oni mě pak vzali. Za to mu asi nikdy nemůžu dostatečně poděkovat. Čili znovu: Díky, Ondro!

V souvislosti se změnou svých životních plánů, kdy jste vysněnou kariéru kriminalisty vyměnil za herectví, často mluvíte o strážných andělech, kteří to nakonec tak zařídili. Věříte na ně?
Na něco takového věřím. Nemůžu říct přesně na co, jak to vypadá, kde to bydlí, čím se to živí. Ale rozhodně Něco, co nás přesahuje, existuje. A mně je jedno, jestli se tomu říká Bůh, anděl strážný, osud, vesmír. Jsou věci, které nejsou zjevné způsobem, na který jsme denně zvyklí. Ne nadarmo se mluví o šestém smyslu. 

Pro mě je téměř každý den důkazem, že to Něco existuje už jen tím, jak často se mi stává, že si třeba po dlouhé době vzpomenu na člověka, kterého jsem léta neviděl a za chvíli ho potkám nebo zatelefonuje nebo napíše. Nebo si s někým povídám a bez toho, abychom zmínili nějakou myšlenku nahlas, zjistíme, že jsme na ni oba současně mysleli. To jsou věci mezi nebem a zemí.

Tvrdíte, že vám váš profesor na DAMU Ivan Vyskočil pomohl se sebedůvěrou a naučil vás, jak být sám sebou. Bylo to zejména díky psychosomatické disciplíně, kterou on sám nazval „dialogické jednání“? Jak byste tuto metodu vy sám laicky vysvětlil?
Bez jakéhokoliv zadání, bez jakékoli rekvizity jdete jen sám se sebou do prázdného prostoru, kde není ani židle, před své kolegy, které to za chvíli čeká taky, nebo už to mají za sebou. Vaším úkolem je jednat. Teď a tady. Každý po svém. Někdo mluví, někdo tančí, někdo zpívá, někdo mlčí, někdo je vtipný, někdo melodramatický.

Seriály pod lupou

Hvězdy vzpomínají

Nemocnice na kraji města:
Ladislav Frej
Eliška Balzerová
Hana Maciuchová
Iva Janžurová

Sanitka:
Zlata Adamovská
Tomáš Juřička
Ivana Andrlová
Pavel Zedníček

Velké sedlo:
Jitka Smutná
Jana Krausová
Pavel Nový

Arabela:
Oldřich Vízner
Dagmar Patrasová
Ondřej Kepka

Byl jednou jeden dům:
Eva Hudečková
Václav Postránecký
Zdeněk Srstka

Druhý dech:
Veronika Žilková
Ilona Svobodová
Vladimír Kratina

Bylo nás šest:
Stanislava Jachnická
Jan Šťastný
Regina Řandová

Chlapci a chlapi:
Ivan Vyskočil
Mário Kubec
Kamil Halbich

My všichni školou povinní:
Michaela Kuklová
Vlasta Žehrová
Gabriela Vránová

Bylo nás pět:
Nela Boudová
Lenka Termerová
Adam Novák

Cirkus Humberto:
Petr Nárožný
Pavel Mang
Rudolf Hrušínský
Jaromír Hanzlík

Hříchy pro pátera Knoxe:
Gabriela Filippi
Jan Kanyza
Lucie Zedníčková

Údolí bílých králů:
Miroslav Etzler
Zdeněk Žák
Lucie Vondráčková

Dokonalý svět:
Tereza Brodská
Vanda Hybnerová
Chantal Poullain

Největší z pierotů:
Miloslav Mejzlík
Iva Hüttnerová
Dniel Rous

Důležité je vzít sám sebe a okamžik jako podnět ke hře. Netrápit se vymýšlením, co bych tak udělal, ale prostě se do toho pustit a něco udělat hned. Reagovat na sebemenší maličkosti, na hnutí malíčkem, na lupnutí v ústředním topení, na vzpomínku, která se zrovna mihla v hlavě. Brát tyto věci jako podněty, jako partnery k dialogu a vstupovat s nimi do interakcí. A pak se začnou dít věci, které nikdy nenaplánujete ani nevymyslíte jen tak od stolu, dokud je skutečně neděláte. Jak říkal Jan Werich: Ucho se diví, co huba mluví.

Ještě v době studií jste začal hostovat v Národním divadle. Jak jste vnímal svůj vpád mezi velké herecké legendy?
Ze všeho nejdřív to bylo něco fantastického. Ty velikány, které jsem znal jen z kina a televize, jsem já kluk z malého okresního města najednou potkával na chodbách Národního divadla v Praze. S některými jsem dokonce i zkoušel a pak hrál na těch slavných prknech. Nikdy předtím jsem si nemyslel, že bych se já mezi ně mohl někdy zařadit. Měl jsem k tomu nesmírnou úctu. Tento pocit brzy vystřídal zápal do herecké práce. Sledoval jsem některé starší kolegy a učil se od nich. K oné úctě se připojila touha vyrovnat se jim, anebo být ještě lepší.

Jednou z vašich nejvýraznějších postav v dobách divadla Komedie, kde jste během deseti let nazkoušel na třicet inscenací, byl Světanápravce Thomase Bernharda, za kterého jste navíc dostal jednoho ze svých dvou Radoků. Kdybyste vy sám měl možnost opravdu něco ve světě napravit, co by to bylo především?
Jednoznačně nás lidi. Patřím mezi ty idealisty, kteří pořád věří, že jednou, za strašně dlouho, nebude v základní lidské výbavě touha krást, vraždit, škodit. Že lidé nebudou myslet jen na sebe, mamonit, nepřiměřeně dlouho se flákat, rozdávat druhým rozumy, aniž by tomu sami rozuměli. 

Za většinu trablů na světě si můžeme sami. Bohužel jsme pořád znovu a znovu nepoučitelní, pořád vstupujeme do té samé řeky omylů. Je mi smutno, když si vzpomenu na první latinskou větu mého života, kterou kdysi na základní škole v první hodině dějepisu napsal náš učitel na tabuli: Historia magistra vitae – dějiny jsou učitelkou života. My se podle ní stále neřídíme.

Na rozdíl od Světanápravce, kterého jsem hrál, je ve mně pořád optimista. On tvrdil, že svět můžeme zlepšit jenom tím, že jej odstraníme. Skvělá filozofická myšlenka Thomase Bernharda a čím jsem starší, tím víc jí podléhám. Přesto ještě zůstávám optimistou a věřím, že existuje jiné řešení vylepšení našeho světa a jiná forma nápravy.

Druhé ocenění Alfréda Radoka přišlo za ztvárnění Josefa K. v Kafkově Procesu. Prožíváte někdy stejně jako Josef K. pocity marnosti? Ať už v profesním, či běžném životě.
Tahle otázka hodně souvisí s tím, co jsem říkal před chvílí. Samozřejmě, že prožívám. Je jasné, že život nám nakládá a je na nás, jak se s tím vypořádáme. Umí nakládat dobré i zlé. Je to především na nás, jaký život žijeme. Každý máme jiné okolnosti, které se nám přihodí. Ale v principu je to vlastně pořád to samé pro všechny. 

Já se naučil vždy udělat maximum sám za sebe a umět přijmout to, že se věci dějí jinak, než jak jsem chtěl. Už docela umím najít si v tom jiném, nechci říct přímo špatném, to dobré a přínosné. Samozřejmě je ale někdy potřeba i pomoci zvenčí, na všechno sami nestačíme. Pak je dobré mít kolem sebe lidi, kteří vám pomohou. Někdy nad životem částečnou kontrolu máme a tím můžeme mít bláhový pocit jakési pofiderní jistoty, jindy je třeba se smířit s tím, že kontrolu nemáme absolutně žádnou.

Momentálně hrajete v představeních Homo Faber či Poslední sezení u doktora Freuda, ve kterých se postavy zamýšlejí nad smyslem života, osudem lidstva. Utkvělo vám ze scénářů něco, co byste byl schopný přenést i do svého osobního života?
Takových myšlenek je tam spousta. U dobrých autorů se stává pořád, že ač tu inscenaci už nějaký pátek hraju, vždycky se prodere dopředu nějaká věta před ty ostatní a já si ji přeříkávám, jako bych ji slyšel poprvé. A pak jsou stálice, které mě bavit nepřestanou nikdy. Ne že bych je přímo přenášel do svého života, spíš se v nich poznávám. Jako třeba právě v inscenaci Homo Faber, kdy hlavní postava říká: K nejkrásnějším okamžikům mého života patří chvíle, kdy odcházím ze společnosti.

Martin Finger

Martin Finger

Za ztvárnění Vojcka ve stejnojmenné rozhlasové adaptaci jste byl oceněn také, dokonce mezinárodně. Coby Vojcek hovoříte v audionahrávce o lidských neřestech i ctnostech. Jaké jsou ty vaše vlastní?
To vám prozrazovat nebudu. On by to někdo mohl zneužít. (smích) Jen vás opravím, že to ocenění nebylo jen pro mě, ale pro celou hru.

Do povědomí televizních diváků jste vstoupil prostřednictvím seriálu Ulice, která vám stejně jako vašim dalším kolegům přinesla popularitu. Jaké to bylo, když vás lidé začali hromadně poznávat na ulici?
Někdy příjemné, někdy ne. Občas si lidé pletou skutečný život s tím, na který se dívají v televizi. A pak nás na opravdové ulici oslovují jménem televizní postavy, mají pocit, že nás důvěrně znají, chovají se k nám žoviálně. Když je to hodně intenzivní, nemívám z toho dobré pocity. Ale jsou i lidé decentní a to je potom příjemné a já jim příjemné můžu zase příjemným oplatit.

V dvoudílném televizním filmu Metanol vás režírovala Tereza Kopáčová. Vnímáte rozdíl mezi režisérem mužem a režisérkou ženou?
V zásadě ne. Pro mě je rozhodující, jestli si rozumíme, jestli mě režisér či režisérka dokážou zdravě úkolovat a motivovat. A jaká je pohoda při natáčení.

Seriál České století vám do života přinesl nejen roli Edvarda Beneše, ale i nezapomenutelnou scénu, kdy před kameru coby prezident vstoupíte zcela nahý. Připravoval jste se na tento obraz nějak speciálně ve smyslu práce na své tělesné schránce? 
Nepřipravoval jsem se na to nijak zvlášť. Ani text jsem se nemusel učit, protože jsem tam žádný neměl. 

Ondřej Sokol a Martin Finger

Ondřej Sokol a Martin Finger

Patří vůbec u nás cvičení a posilovna neoddělitelně k herecké profesi, jako je tomu třeba v Hollywoodu?
Za jiné herecké kolegy a především kolegyně mluvit nemůžu. Určitě na svém vzezření mnozí intenzivně pracují. Já ne. Jen se snažím nejíst přespříliš. Snažím, to znamená, že ne vždy se mi to daří. Jednou za čas se pořádně nafutruju, až je mi zle. Občas mě baví to takzvané hřešení. A vidíte, už jsem vám na sebe něco z neřestí prozradil.

Co se Hollywoodu týká, mít ty prachy, co mají oni, klidně budu rok makat jenom na tom, abych vypadal jako Arnold Schwarzenegger, další rok jako bulimička a další rok jako Elvis na sklonku života.

Co vás napadne jako první, když se řekne Krásno?
Teď už samozřejmě náš společný první a taky zatím poslední film s Ondřejem Sokolem. K tomu už jsem taky řekl snad úplně vše a vždy nejmíň dvakrát. Takže je myslím nejvyšší čas napsat a natočit náš další film. Snad se k tomu už pomalu propracováváme.

V Hřebejkově trilogii Zahradnictví zestárnete v průběhu děje o 25 let. Musel jste tak rychlé proměně přizpůsobit i styl svého herectví?
To samozřejmě ano. Jinou energii má člověk ve třiceti, jinou ve čtyřiceti, jinou v padesáti. Podstata bytosti zůstává, ale únava materiálu určuje jinou dynamiku. Také způsob myšlení je s přibývajícími zkušenostmi jiný, alespoň u mě. Při natáčení Zahradnictví bylo zábavné hrát dopoledne třicetiletého Jindřicha a po obědové pauze a přelíčení se v příběhu posunout o 25 let dopředu. Toho staršího morouse jsem měl ale nějak radši. Víc jsem se s ním vyblbnul.

Martin Finger ve filmu Toman (2018)

Toman (2018)

Martin Finger ve filmu Rodinný přítel, prvního z Hřebejkovy trilogie...

Zahradnictví (2017)

Ve dvou dílech seriálu České století ztělesnil Edvarda Beneše Martin Finger.

České století (2013)

K vaší profesi patří i filmové festivaly. Jak jste si letos užil Karlovy Vary?
Letos obzvlášť krásně. Viděl jsem hodně filmů a žádný z nich nebyl zklamáním. A ještě jsem stihl po večerech nějakou tu zábavu. Ve Varech jsem byl už několikrát. Nejprve to bylo kdysi dávno jen tak na blind, tehdy jsem spal v jakési kanceláři u kamaráda. Později jsem tam začal jezdit oficiálně. Poprvé to bylo s filmem Davida Jařaba Hlava-ruce-srdce. Poslední roky se ve Varech vyskytuji už pravidelně, hlavně kvůli své partnerce, pro kterou je festival srdcovou záležitostí. Já sice na ta letmá potkání na korzech a rychlé smalltalks typu Jak se máš? a Dnes asi pršet nebude, moc nejsem, ale za možnost vidět několik filmů denně v takové atmosféře jsem vděčný.

Letos jste ve Varech dokonce představil hned dvě své filmové novinky.
Přijeli jsme s režijním debutem Beaty Parkanové, který se jmenuje Chvilky a potom s filmem Jakuba Šmída Na krátko. Přes několik povinností spojených s propagací těchto snímků to pro mě vlastně byly už prázdniny. Na festival jsem jel rovnou od Máchova jezera, kde jsme dokončovali televizní minisérii Lucie Bělohradské Případ dvou manželek. I když to byla práce, měl jsem díky skvělé atmosféře a prostředí už i tam silný pocit, že jsem na prázdninách. Je to prostě štěstí, když je vaše práce zároveň i vaším koníčkem.

Co vás po divadelních prázdninách čeká ve vaší domovské scéně Činoherním klubu?
Novým uměleckým šéfem Činoheráku se stal Ondřej Sokol. Společně už brzy začneme připravovat takovou netradiční věc, na které bude spolupracovat víc režisérů. Bude to kolektivní tvorba všech zúčastněných za pochodu. Moc se na to těším. Víc zatím neprozradím.

Autor:

Nejčtenější

S veganstvím končím. Díky masu se mi restartoval mozek, říká Hathawayová

Anne Hathawayová na premiéře filmu Debbie a její parťačky (New York, 5. 6. 2018)

Anne Hathawayová (36) se svěřila s tím, proč se po několika letech vzdala veganství. Přiznala, že svým způsobem za to...

Rytmus se oženil, vzal si svou těhotnou lásku Jasminu

Patrik „Rytmus“ Vrbovský a Jasmina Alagič se vzali 18. května v Pezinku.

Moderátorka Jasmina Alagič (29) a raper Patrik „Rytmus“ Vrbovský (42) si dnes odpoledne řekli „ano“. Obřad proběhl na...

Úspěšná show po čtrnácti letech končí. Kvůli podezřelé smrti účastníka

Moderátor Jeremy Kyle (5. března 2018)

Britská televize ITV oznámila, že po čtrnácti letech vysílání ruší úspěšný pořad The Jeremy Kyle show. Ten podle...

Meditující Brenda i vyčerpaná Donna. Beverly Hills má novou upoutávku

Tori Spellingová, Jason Priestley, Gabrielle Carterisová, Ian Ziering, Jennie...

Televize Fox představila novou upoutávku na pokračování seriálu Beverly Hills 90210, které bude mít premiéru letos v...

Nechtěli mě v televizi, tak jsem se stal zpěvákem, říká Leoš Mareš

Leoš Mareš

Léta se snažil dokázat, že není zpívající blázen v kožichu, nýbrž především moderátor. A pak se před třemi lety něco...

Další z rubriky

Ruský tanečník Sergej Polunin chodí se známou krasobruslařkou

Sergej Polunin

Nejslavnější baletní tanečník své generace Sergej Polunin (29) a krásná ruská krasobruslařka Jelena Ilinychová (25)...

Heather Locklearová skončila na psychiatrii, už je tam jako doma

Heather Locklearová

Herečka Heather Locklearová (57) se vrátila do psychiatrické léčebny, z níž byla naposledy propuštěna před Vánocemi....

Francouzská kráska Isabelle Adjaniová se neumí smířit s věkem

Isabelle Adjaniová (Cannes, 20. května 2019)

Francouzka Isabelle Adjaniová (63) bývala v osmdesátých letech jednou z nejkrásnějších evropských hereček. Na letošním...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz