Marta Vančurová

Marta Vančurová | foto:  Tomáš Krist, MAFRA

S komplimenty jsem si nikdy moc nevěděla rady, říká Marta Vančurová

  • 17
Herečka Marta Vančurová (67) nedávno ve Vinohradském divadle po pětadvacetiletém angažmá odehrála derniéru hry Ta naše písnička a nové představení už nezkouší. Říká, že není smutná ani zhrzená, a s herectvím se ještě loučit nechce. V rozhovoru pro týdeník Téma prozradila, co bude nyní dělat.

Týdeník TÉMA

Vychází ve čtvrtek

Týdeník TÉMA

Co herečce pomohlo po léčbě rakoviny? A proč jí Helena Růžičková odmítla předpovědět budoucnost z kávového lógru? Více se dočtete v týdeníku Téma.

V Divadle na Vinohradech jste skončila. Jaké jste z toho měla pocity?
Každé představení jednou skončí. Ředitel Tomáš Töpfer za námi po jedné z těch posledních repríz Té naší písničky přišel a říkal, že je to sice jeho srdeční záležitost, ale že něco stáhnout musí. Člověk může cítit cokoliv, u každého představení je to jako loučení s dítětem. Ale někdy je lepší přestat v tom nejlepším a naše poslední dvě představení byla opravdu úžasná. Ono vždycky bylo narvané divadlo, ale poslední představení zvlášť, divadlo stálo, aplaudovalo, to jsem v životě nezažila.

A čím jste teď zaplnila život?
Díky synovi mám tři vnoučata a nejstarší vnučku, které teď bude šest, už druhým rokem vozím na balet. Synova rodina bydlí za Prahou, kde tolik možností nemají, a Ela odmalička strašně chtěla tancovat. Tak jsem jí v Praze Na Balkáně našla jednu školičku. Nemám ambici vychovávat z ní baletku, ale myslím, že není od věci, když bude mít nějakou pohybovou průpravu. Takže ji dvakrát týdně vozím z Břežan do Prahy a zpátky a ono to docela zabere čas. Nevím, jak to bude, až začne chodit do školy, protože rodiče nemají čas se jí takhle věnovat, ale zařekla jsem se, že dokud budu moci a ji to bude bavit, budu ji tam vozit. Kdykoli jsem tedy v posledních letech dostala nějakou nabídku, dopředu jsem upozorňovala, že v pondělí a ve středu odpoledne nemůžu. A to je pro každého dost omezující.

Jste považována za jednu z nejkrásnějších českých hereček, vaši kolegové nešetří komplimenty a shodují se, že podobné charizma je u herečky vzácné. Kdy jste si poprvé uvědomila, že máte tento dar?
Takhle se nemůžu hodnotit. Občas jsem něco takového zachytila, nebo mi někdo něco takového naznačil, ale vy jste to teď formulovala tak, jak to neznám. Fakt je, že jsem to vždycky spojovala s hereckou profesí. Vím, že když někdo hodně točí a je na očích, přináší mu to obdiv nebo nenávist, to k tomu patří. Vzpomínám si, jak jsem po filmu Den pro mou lásku dostala dopis: „Vážená soudružko, naše brigáda socialistické práce se shodla na tom, že jste kurva.“ Asi proto, že jsem v něm měla jednu nahou scénu. Nikdy jsem tyhle věci moc neprožívala. Já spíš stála nohama na zemi a s těmi komplimenty jsem si moc nevěděla rady. Navíc jsem herečka nikdy být nechtěla, určitě ne kvůli obdivu. Spíš mě zajímal nějaký způsob sebevyjádření, poznávání jiných životů, jejich pohledů na svět, to mě na tom strašně bavilo. Vzhled jsem nechávala na ostatních, sama jsem hlavně potřebovala, aby to mělo smysl.

A teď?
Teď se naopak ani nemůžu vidět, jak stárnu. To je prostě přirozená lidská marnivost, že člověk chce vypadat hezky. Proto čím jsem starší a čím míň můžu sázet na vzhled, tím víc chci dělat jen věci, za kterými si můžu stát a které jsou opravdu silné. Nemůžu jít dělat cokoliv, protože bych se na sebe zlobila.

Takže jste nějakou práci v poslední době odmítla?
Dostala jsem v nedávné době pár krásných nabídek, ale vždycky to narazilo na nějaké okolnosti. Jedna krásná filmová nabídka třeba přišla loni, když jsem měla před operací kyčle. Nemohla jsem jim nic slíbit, nevěděla jsem, jak se to vyvine, jak dlouho se z toho budu vzpamatovávat, kdy začnu chodit. Druhá nabídka zase souvisela s tělem a to já musím vědět, na co mám a na co ne.

Chodíte do divadla ještě jako divák?
Občas ano. Ale asi se divadlu nějak vzdaluju. Život sám je dost silný a já prostě těžko snáším, když je něco jenom tak jako. Když jdu do divadla, tak prostě potřebuju, abych plakala, smála se, aby mě to nějak zasáhlo, a to se mi teď stává málokdy. Ale nechci kritizovat, když teď sama nic nedělám a vím, kolik úsilí je za každou rolí.