Věnujete se hlavně moderování. O jaké akce jde?
Většinou jsou to besedy pro seniory, pro pamětníky. Buďto jezdím sama a vzpomínám na své kolegy, nebo občas jedeme se Saskií Burešovou a Sašou Hemalou. Dřív jsme jezdily s Milenkou Vostřákovou, ta nás ale před pár lety opustila. Nedávno bohužel i další kamarádka, kolegyně Stáňa Lekešová. Stalo se to 27. prosince a byly jsme zrovna se Saskií Burešovou na obědě. Řeknu vám, že to byl šok, když nám oběma začaly zvonit zprávy, protože to nikdo z nás netušil.
Ráda moderuju i módní přehlídky, předávání nejrůznějších cen, různé premiéry. Co se naskytne, to beru, protože každá zkušenost je samozřejmě profesně dobrá. Ale víte, co dělám nejradši? Dabování dokumentů. Mám moc ráda práci s hlasem. Hlas mě neopouští, hlas nestárne. Navíc při dabování jen přijedu, přečtu, co mám, a nemusím se česat, líčit, oblékat. Občas mě film tak zaujme, že se zapomenu a nesleduji text, čas a obrazovku. Dokumenty BBC o přírodě ale stojí za to.
Jedna dramaturgyně mi říkala, že jste platily za módní ikony. Uvědomovala jste si, že coby hlasatelka inspirujete divačky?
Měly jsme zpětnou vazbu v dopisech. Mně se jednou stalo, že jsem dostala dopis: „Paní Tomsová, včera jste na sobě měla tak krásný červený svetr. Vy si ho už stejně podruhé vzít nemůžete, prosím vás, pošlete mi ho. Tady je moje adresa.“
Ale že bychom byly módní ikony? Podívejte se, byly jsme jedny z mála, které se na obrazovce objevovaly. Moc nás nebylo, takže divačky samozřejmě sledovaly, co máme na sobě, jak jsme učesané. Kadeřnice mi třeba řekla, že přišla paní a chtěla to udělat na Tomsovou. (smích) Tenkrát se nosila trvalá. Měla jsem vlasy samou loknu a vyčesané nahoru. Některé divačky se námi asi opravdu nechaly inspirovat v oblékání nebo líčení.
A kdo měl tenkrát na Kavčích horách na starosti garderóbu?
To bylo různé. Některé roky jsme měly kostymérku, která s námi chodila vybírat oblečení do obchodů. To jsme ale nesměly mít doma, vždycky se dávalo do skříně v hlasatelně a po asi roce do fundusu. Plesové šaty, které na nás ušily, jsme si musely na ten konkrétní ples vypůjčit. Občas jsme mohly mít i oblečení z vlastního šatníku, například na dopolední vysílání.
Vy jste si zahrála v několika televizních filmech. Ve Vy jste taková jiná jste se objevila po boku Miloše Kopeckého.
To jste zmínil opravdu velmi dávnou televizní inscenaci. Tomu předcházel můj prodloužený pobyt ve Vietnamu. Prodloužený proto, že nám ukradli pasy. Mě neustále bombardovali přes našeho zpravodaje v Hanoji, že se už mám vrátit. Ale to nešlo, protože let byl opožděný kvůli těm pasům.
Původně jsem si myslela, že moje role v inscenaci bude zahlásit něco v pozadí, ale čekal na mě scénář, kde byl dvacetistránkový dialog mě a pana Kopeckého. První dvě stránky byla Iva Janžurová a pan Kopecký a dalších dvacet stránek jsem byla já. Točilo se za dva dny. Manžel mi dělal pana Kopeckého a za den jsem se musela naučit konverzačku.
Ve filmu paní Janžurová naštvaně odešla do ložnice a já jsem se panu Kopeckému zhmotnila z televizní obrazovky a bavili jsme se spolu. Když jsem ho po letech potkala, řekl mi: „Maruško, já se vám musím omluvit, já jsem byl tenkrát ve velmi špatném zdravotním stavu a já jsem vám v té těžké roli vůbec nepomohl. Takže já se vám za to dodatečně omlouvám.“ Což teda klobouk dolů. Mistr jeho formátu a stálo mu to za to, aby se mi omluvil, že mi nepomohl. Úžasný člověk!
Pak jsem dostala ještě dopis, kde divák napsal: „Konečně jsem viděl vaše nohy!“. Protože tenkrát to nebylo zvykem. Hlasatelky byly zarámované maximálně do pasu a tam jsem měla krásné šatičky s minisukní.
Nelze nezmínit komedii Slunce, seno a pár facek. Jak vůbec vznikl nápad, že v tom budete účinkovat?
To vymyslel Zdeněk Troška, protože tenkrát bylo zvykem, že hlasatelky uváděly filmové premiéry. Vystoupily jsme před oponu, pozvaly celý štáb, představily je, pohovořily s nimi a Zdeněk tenkrát pojal úmysl, že mě obsadí do tohoto filmu, do role televizní reportérky. Moc jsem si to užila. Pořád se to promítá, a tak jsem stále na televizní obrazovce. Zdeňku, díky!
Stalo se na place něco, co nebylo původně ve scénáři?
Já jsem si tam nechtíc vymyslela gag. Měla jsem páskové střevíčky a skriptka mě klapkou práskla do nohy, což opravdu bolelo. Intuitivně jsem ji, jak už jsem byla v roli, vzala mikrofonem po hlavě a zařvala jsem: „Střevo!“ Zdeňkovi se to tak líbilo, že to tam nechal. Pak jsem se jí strašně moc omlouvala a ona to vzala. Myslím, že do dneška z toho filmu vyzařuje dobrá nálada, pohoda a je vidět, že jsme si to užívali.
Broněk Černý, Jiří Lábus a Marie Tomsová ve filmu Slunce, seno a pár facek (1989)
V závěru filmu se strhla ohromná bitka celé vesnice. Vy jste snad jako jedna z mála vyvázla bez úhony, nebo se mýlím a utrpěla jste nějaký šrám?
Tak jednu jsem chytla. Členové mého televizního štábu mě vysadili na zídku, abych nepřišla ještě k větší úhoně, ale ztratila jsem náušnici. Doopravdy. Já tam lezu na zídce a volám: „Moje náušnice, moje náušnice!“ Pak mě obrovský předseda Národního výboru popadl do náruče a odnášel, přičemž jsem strhla girlandu. Toho předsedu jsem po letech potkala v Makru. Byl to totiž námořník Československé plavby labsko-oderské, kterou zrušili. Aby byl aspoň trochu u vody, tak prodával ryby v Makru.
Je pravda, že si vás pletli s kolegyní Marií Retkovou?
Dodneška si nás pletou, opravdu! Jsme ze stejného konkurzu. Marie jako Marie, Tomsová, Retková. Má to tři slabiky a křestní jméno je stejné. Lidi vůbec nerozlišují.
Měla jste ještě coby televizní tvář nějaké výhody? Třeba lepší přístup k tuzexovému zboží?
Neměla jsem bony, takže Tuzex to zrovna nebyl, ale když třeba nebyl k mání toaletní papír, tak mi ho prodavači dali pod pultem. Podobně řezníci, to jsem mohla chodit dozadu, stejně jako i jiné známé tváře. Potkávali jsme se tam s různými herci a muzikanty. Když zrovna nebylo maso, tak mi ho schovali. Takže výhody byly, co si budeme povídat. Ale bylo to spíš díky přátelským vazbám či sympatiím s prodavačem, než že bych byla prominent režimu. To ne.
Žije se nám podle vás nyní lépe?
Rozhodně. Kde bychom si tenkrát mysleli, že vycestujeme? My jsme mysleli, že už se v životě odtud nikam nepodíváme. Teď máme volné pole působnosti, můžeme jet, kam chceme, děti můžou studovat, kde chtějí. Že se tady dějí věci, které se mi nelíbí, to je jiná věc. Ale zaplaťpánbůh za to, že k tomu obratu došlo.
Marie Retková, Alexander Hemala a Marie Tomsová na křtu knihy Saskie Burešové (13. listopadu 2013)
Narodila jste se v Chrudimi. Vracíte se tam ráda?
A jak ráda! I když jsem v Praze od roku 1976, kdy jsem se tu vdala a předtím jsem absolvovala pět let vysokoškolského studia, tak doma jsem pořád v Chrudimi. Stále tam bydlí moje jednadevadesátiletá maminka, mám tam spolužačky, kamarádky, kamarády, známé v obchodech. Když jsem byla v nemocnici se zlomenou rukou, tak mě pan doktor přivítal: „Paní Tomsová, vítám vás doma!“
Kdyby z vás někdo udělal programovou ředitelku v televizi, jak by vypadalo vysílání podle vašeho gusta?
Doufám, že tohle se nestane, že mi to nehrozí. (smích) Já bych zrušila veškeré zpravodajství, toho máme všude tolik. Pouštěla bych jen výborné seriály, výborné filmy, přírodopisné a cestopisné pořady. Na to se strašně ráda koukám.
U čeho ještě ráda relaxujete?
Mám ráda romantické a zamilované filmy. Když je to navíc komedie nebo dobově laděné, dvacátá a třicátá léta minulého století včetně reálií, obleků, rekvizit a tak dále, to si opravdu pošmáknu. Zrovna tak cestopisy o krajích, do kterých se nikdy nepodívám.
Co máte z dnešní kultury vůbec nejraději?
Jsem velký čtenář, nedovedu si představit usínání bez knížky. Tím myslím opravdu papírovou, tištěnou knížku. Jsem prostě staromilec, musím listovat tou knihou, musím ji držet na kolenou a číst, dokud neusnu.
Vypadáte skvěle. Máte recept, jak zastavit čas?
Vepřové sádlo. (smích) Občas se napatlám sádlem, když tedy není manžel doma, protože to se pak opravdu lesknete. Ale sádlo je v podstatě základ mnoha zázračných mastí z lékárny, takže vám promastí pokožku, zregeneruje ji. Nedám na něj dopustit.
Kde vás nyní můžou posluchači slyšet?
Dostala jsem nabídku od Českého rozhlasu Pardubice, takže každou neděli v 8:40 na Pardubicích a ve 13:30 na Hradci Králové mám pětiminutovku. Pomyslně v ní nastavuji zrcátko všemu, co se okolo nás děje. Můžu si tam vymyslet jakékoliv téma, reflektovat jakoukoliv svoji osobní zkušenost a o tom povídám posluchačům. Velmi ráda.
