Do začátku ledna byla Lucie Pilipová ženou víceméně úspěšného českého politika. Od momentu, kdy byl však její muž zatčen na Kubě, se vlastně stala manželkou politického vězně. Kolik takových rodinných dramat se na světě už odehrálo? Olga Havlová, Dana Němcová, ale třeba také Charlotta Masaryková a Hana Benešová, Anna Šabatová anebo Indira Gándhíová, Danuta W alęsová a Benázír Bhuttová věděly a vědí, co to znamená žít kvůli politice v odloučení od svých nejbližších. K olik to stojí sil? A co to udělá s manželstvím?
"Nejdříve vás zaskočí bezmoc. Nemůžete svému muži teď hned pomoci, ulehčit mu. Samozřejmě, najdete mu advokáta, snažíte se předat informace o jeho zatčení dál, obvykle i za hranice státu. Mluvíte s novináři, píšete petice, prohlášení a hlavně se snažíte pokračovat v tom, co dělal on. Ale - stejně se vám to zdá málo. Kdybyste jen mohla tam jít a vzít ho za ruku! Místo toho sedíte doma a čekáte," říká Anna Šabatová. Její manžel Petr Uhl byl zatčen v květnu roku 1979 a v říjnu souzen před Městským soudem v Praze společně spěti dalšími signatáři Charty 77 a členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Senát je uznal vinnými trestným činem podvracení republiky, jehož se měli dopustit tím, že rozšiřovali na území ČSSR i v zahraničí informace o nespravedlivém soudním a mimosoudním postihu československých občanů. Petr Uhl dostal nejvyšší trest - pět let odnětí svobody ve II. nápravně výchovné skupině. "Byl první na seznamu obžaloby, sazba byla od tří do deseti roků - v podstatě nás rozsudek nepřekvapil, čekali jsme ho. Brali jsme to jako důsledek našich postojů a činů, věděli jsme, že to musíme vydržet," říká Anna Šabatová. U vynesení rozsudku však sama nebyla. Protože si chtěla při procesu dělat poznámky a odmítla respektovat zákaz předsedy senátu, policisté ji ze soudní budovy vynesli a na osmačtyřicet hodin zavřeli. Bylo jí tehdy dvacet osm let, doma měla dvě malé děti - dvouletou Sašu a o rok a tři čtvrtě roku staršího Pavla. "Řekla jsem jim, že tatínka zlí lidé zavřeli do vězení. Děti byly malé, nevěděly, co přesně vězení obnáší, zvláště, když v něm nepobýval jen tatínek, ale ispousta dalších našich kamarádů, strýčků a tet. Až později, když měl jít Pavel do první třídy, jsem se jim snažila vysvětlit, že za mříže se nezavírají jen dobří lidé, ale i zloději..." Anna Šabatová se poprvé se svým mužem mohla vidět až po půl roce vazby, po vynesení rozsudku a před eskortou, která měla odsouzeného odvézt z pražské Pankráce na Mírov. Tam, jelikož byl zařazen do II. nápravně výchovné skupiny, měl nárok na jednu návštěvu do půl roku. "Ta obnášela šedesát minut, jeden balíček, dvě dospělé osoby a děti. Mohli jsme se na přivítanou políbit, pak jsme seděli naproti sobě u stolu, hned vedle příslušník ostrahy," líčí Anna Šabatová. Za oněch pět let se tedy rodina sešla desetkrát.
Čekání
"Můj muž se drží báječně, ví, že je nevinen." Lucie Pilipová ve svých prohlášeních pro tisk nepřipouštěla pochyby. "Politický vězeň - a tedy i jeho rodina - mají jednu obrovskou výhodu. V ědí, že vedou spravedlivou při, byť nemají nárok na spravedlivý soud," říká Dana Němcová, která byla s manželem Anny Šabatové souzena také v roce 1979 v procesu s V ONS. "Když víte, že máte pravdu, vydržíte hodně. A ani vaše rodina neupadá na duchu." Časy však bývaly ještě horší. Manželky disidentů připouštějí, že jejich zkušenosti ze sedmdesátých či osmdesátých let se asi nedají srovnávat s postavením politických vězňů a jejich rodin po únorovém komunistickém puči. O třicátých letech v Sovětském svazu ani nemluvě. Žena Prokopa Drtiny, poválečného ministra spravedlnosti, měsíce netušila, kam se její muž poděl. Po neúspěšném pokusu o sebevraždu byl na začátku roku 1948 převezen do nemocnice na pražské Bulovce, kde na něho hned uvalili soudní vazbu, posléze do pankrácké vězeňské nemocnice. Odtamtud ho odnesli v létě roku 1949 na nosítkách neznámo kam... Další zprávu o něm dostala až za více než rok. K patnácti letům odnětí svobody byl odsouzen v roce 1953, po pěti letech a devíti měsících vyšetřovací vazby. Přelíčení bylo tajné, rodina o něm vůbec nevěděla. "Pro nás, ´nepřátele režimu´, bylo nejlepší nemít rodinu. Obvykle ji totiž celou zavřeli. Když jsem viděla své spoluvězeňkyně brečet nad fotkami dětí, vlastně jsem si blahopřála, že alespoň tohoto trápení jsem ušetřena," dodává s trpkou ironií prvorepubliková novinářka Albína Palkosková. Za jedenáct let strávených v komunistických kriminálech neměla žádnou návštěvu. V roce 1950 ji soudili ve vykonstruovaném procesu společně smanželem. Měl slabé srdce, nevydržel těžký režim v uranových dolech a v lágru zemřel. Jeho žena se nemohla zúčastnit pohřbu, nedovolili jí ani pochovat otce. Když se na začátku šedesátých let ocitla na svobodě, neměla za kým jít.
Odcizení
"Francoise! Je velká jako její matka, dlouhé světlé kadeřavé vlasy jí spadají na ramena... Gérard - už velký chlapec - má stále šibalský a chytrý výraz. Drží se bázlivě matky. A Michael? Ten se změnil nejvíc: když jsem ho opustil, bylo to děťátko, které začínalo chodit. Teď je mu přes tři roky. Dívá se na mě udiveně svýma velkýma, černýma očima, v nichž je onen výraz smutku, který měl odmalička akterý mu zůstane ještě po dlouhá léta," píše někdejší komunistický prominent apozději politický vězeň Arthur London ve své vzpomínkové knize Doznání. Po šestadvaceti měsících věznění aprocesu, při kterém byl odsouzen k doživotí (Rudolf Slánský a dalších deset komunistů dostalo tehdy trest smrti), se dozvěděl, že jeho žena žádá o rozvod. A pak teprve se s ní a dětmi mohl poprvé sejít. Perzekuce na začátku padesátých let byla důsledná, týkala se vězněných i jejich rodin. Ať už to byly ženy a děti politiků, nebo řadových občanů jako byl Ladislav Matyáš z Letohradu. Lise Londonová musela opustit svou práci v rozhlase a vládní byt. Marie Matyášová byla vystěhována z dvou nuzných pokojíků, přišla o všechen nábytek. Jedině dětskou postýlku, v které spala dcera, ubránila. Tak, spící, ji viděl její otec také naposledy. Za následujících osm roků, které strávil v příbramském táboře, se Ladislav Matyáš setkal se svou dcerou sotva dvakrát: "Měli jsme nárok na jednu pěti až desetiminutovou návštěvu za půl roku, ve skutečnosti jsme se viděli maximálně jednou do roka. A kvůli těm několika minutám nemělo smysl vláčet malé dítě přes celou republiku. I pro mou ženu to byla kalvárie." Odcizení je nejtvrdší daň, kterou musí rodina politického vězně zaplatit. To potvrzuje i Anna Šabatová. Ne že by se tak její muž ve vězení změnil, ale pět roků je dlouhá doba. "I když se mnou děti jezdily na každou návštěvu, nemohlo to stačit. O tátovi si vytvořily představu, ale chyběly každodenní zkušenosti s konkrétním člověkem. Po pěti letech jsme si na sebe museli zase zvykat, začínat od začátku."
Solidarita
Lucie Pilipová odjela na Kubu a za svého muže bojovala, mluvila s novináři, politiky, právníky. Totéž činila před padesáti lety manželka Arthura Londona a stejně se chovala Anna Šabatová před dvaceti lety. "Po třech a půl letech věznění se na Mírově přiostřily vztahy. Petr si své pocity nechával obvykle pro sebe, ale tenkrát se neudržel a řekl mi, že kdyby náhodou umřel, ať nevěřím, že spáchal sebevraždu. Tato věta mne vyděsila. Vydala jsem se tehdy na správu věznic a požádala o jeho přeložení. Snažila jsem se snimi jednat diplomaticky, bez emocí, apelovala jsem na to, že přece pobyt v nápravném zařízení má napravit a ne zničit... Sama nevím, čím to, ale naslouchali mi. A za tři týdny Petra převezli z Mírova do V inařic." Mít tam venku, za zdí, "své" lidi je velmi důležité. Dana Němcová říká, že když ji společně s manželem Jiřím 29. května 1979 zatkli, vůbec se nebála. Ani o svých sedm dětí. "Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných jsme založili právě proto, aby lidé, kteří se ocitnou ve vězení, nezůstali sami, dezorientovaní, ztracení. A aby se v izolaci nemohly ocitnout ani jejich rodiny. V ěděla jsem tedy, že tak jako jsem se já před tím starala o děti jiných politických vězňů, tak se zase teď jiní lidé postarají o mou rodinu." Domů se vrátila po pěti měsících sdvouletým podmínečným trestem, její muž setrval ve vazbě ještě další dva měsíce, aniž by vůbec k nějakému soudu došlo. Děti přestály kritické období bez větší újmy, byť se nad nimi vznášela hrozba ústavní výchovy. Ty dospělé se staraly o nezletilé a kde nestačily, vypomohli rodinní přátelé. "Zatímco političtí vězni v padesátých letech byli nenáviděni svým okolím a s nimi i jejich rodiny, u nás de facto ani ty zlé sousedky neexistovaly. Anebo jsme si jich nemuseli všímat, měli jsme okolo sebe hodně přátel," říká Anna Šabatová. Má-li přitom srovnat svou někdejší situaci s postavením kubánských disidentů, a tedy i případem Ivana Pilipa a Jana Bubeníka, nezaváhá ani na okamžik: "Pomoc ze zahraničí pro nás byla velmi důležitá. Kdo ví, co by si komunistický režim jinak všechno dovolil! A není co skrývat - nejednalo se jen o pomoc morální, ale samozřejmě i materiální."
"Nejdříve vás zaskočí bezmoc. Nemůžete svému muži teď hned pomoci, ulehčit mu. Samozřejmě, najdete mu advokáta, snažíte se předat informace o jeho zatčení dál, obvykle i za hranice státu. Mluvíte s novináři, píšete petice, prohlášení a hlavně se snažíte pokračovat v tom, co dělal on. Ale - stejně se vám to zdá málo. Kdybyste jen mohla tam jít a vzít ho za ruku! Místo toho sedíte doma a čekáte," říká Anna Šabatová. Její manžel Petr Uhl byl zatčen v květnu roku 1979 a v říjnu souzen před Městským soudem v Praze společně spěti dalšími signatáři Charty 77 a členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Senát je uznal vinnými trestným činem podvracení republiky, jehož se měli dopustit tím, že rozšiřovali na území ČSSR i v zahraničí informace o nespravedlivém soudním a mimosoudním postihu československých občanů. Petr Uhl dostal nejvyšší trest - pět let odnětí svobody ve II. nápravně výchovné skupině. "Byl první na seznamu obžaloby, sazba byla od tří do deseti roků - v podstatě nás rozsudek nepřekvapil, čekali jsme ho. Brali jsme to jako důsledek našich postojů a činů, věděli jsme, že to musíme vydržet," říká Anna Šabatová. U vynesení rozsudku však sama nebyla. Protože si chtěla při procesu dělat poznámky a odmítla respektovat zákaz předsedy senátu, policisté ji ze soudní budovy vynesli a na osmačtyřicet hodin zavřeli. Bylo jí tehdy dvacet osm let, doma měla dvě malé děti - dvouletou Sašu a o rok a tři čtvrtě roku staršího Pavla. "Řekla jsem jim, že tatínka zlí lidé zavřeli do vězení. Děti byly malé, nevěděly, co přesně vězení obnáší, zvláště, když v něm nepobýval jen tatínek, ale ispousta dalších našich kamarádů, strýčků a tet. Až později, když měl jít Pavel do první třídy, jsem se jim snažila vysvětlit, že za mříže se nezavírají jen dobří lidé, ale i zloději..." Anna Šabatová se poprvé se svým mužem mohla vidět až po půl roce vazby, po vynesení rozsudku a před eskortou, která měla odsouzeného odvézt z pražské Pankráce na Mírov. Tam, jelikož byl zařazen do II. nápravně výchovné skupiny, měl nárok na jednu návštěvu do půl roku. "Ta obnášela šedesát minut, jeden balíček, dvě dospělé osoby a děti. Mohli jsme se na přivítanou políbit, pak jsme seděli naproti sobě u stolu, hned vedle příslušník ostrahy," líčí Anna Šabatová. Za oněch pět let se tedy rodina sešla desetkrát.
Čekání
"Můj muž se drží báječně, ví, že je nevinen." Lucie Pilipová ve svých prohlášeních pro tisk nepřipouštěla pochyby. "Politický vězeň - a tedy i jeho rodina - mají jednu obrovskou výhodu. V ědí, že vedou spravedlivou při, byť nemají nárok na spravedlivý soud," říká Dana Němcová, která byla s manželem Anny Šabatové souzena také v roce 1979 v procesu s V ONS. "Když víte, že máte pravdu, vydržíte hodně. A ani vaše rodina neupadá na duchu." Časy však bývaly ještě horší. Manželky disidentů připouštějí, že jejich zkušenosti ze sedmdesátých či osmdesátých let se asi nedají srovnávat s postavením politických vězňů a jejich rodin po únorovém komunistickém puči. O třicátých letech v Sovětském svazu ani nemluvě. Žena Prokopa Drtiny, poválečného ministra spravedlnosti, měsíce netušila, kam se její muž poděl. Po neúspěšném pokusu o sebevraždu byl na začátku roku 1948 převezen do nemocnice na pražské Bulovce, kde na něho hned uvalili soudní vazbu, posléze do pankrácké vězeňské nemocnice. Odtamtud ho odnesli v létě roku 1949 na nosítkách neznámo kam... Další zprávu o něm dostala až za více než rok. K patnácti letům odnětí svobody byl odsouzen v roce 1953, po pěti letech a devíti měsících vyšetřovací vazby. Přelíčení bylo tajné, rodina o něm vůbec nevěděla. "Pro nás, ´nepřátele režimu´, bylo nejlepší nemít rodinu. Obvykle ji totiž celou zavřeli. Když jsem viděla své spoluvězeňkyně brečet nad fotkami dětí, vlastně jsem si blahopřála, že alespoň tohoto trápení jsem ušetřena," dodává s trpkou ironií prvorepubliková novinářka Albína Palkosková. Za jedenáct let strávených v komunistických kriminálech neměla žádnou návštěvu. V roce 1950 ji soudili ve vykonstruovaném procesu společně smanželem. Měl slabé srdce, nevydržel těžký režim v uranových dolech a v lágru zemřel. Jeho žena se nemohla zúčastnit pohřbu, nedovolili jí ani pochovat otce. Když se na začátku šedesátých let ocitla na svobodě, neměla za kým jít.
Odcizení
"Francoise! Je velká jako její matka, dlouhé světlé kadeřavé vlasy jí spadají na ramena... Gérard - už velký chlapec - má stále šibalský a chytrý výraz. Drží se bázlivě matky. A Michael? Ten se změnil nejvíc: když jsem ho opustil, bylo to děťátko, které začínalo chodit. Teď je mu přes tři roky. Dívá se na mě udiveně svýma velkýma, černýma očima, v nichž je onen výraz smutku, který měl odmalička akterý mu zůstane ještě po dlouhá léta," píše někdejší komunistický prominent apozději politický vězeň Arthur London ve své vzpomínkové knize Doznání. Po šestadvaceti měsících věznění aprocesu, při kterém byl odsouzen k doživotí (Rudolf Slánský a dalších deset komunistů dostalo tehdy trest smrti), se dozvěděl, že jeho žena žádá o rozvod. A pak teprve se s ní a dětmi mohl poprvé sejít. Perzekuce na začátku padesátých let byla důsledná, týkala se vězněných i jejich rodin. Ať už to byly ženy a děti politiků, nebo řadových občanů jako byl Ladislav Matyáš z Letohradu. Lise Londonová musela opustit svou práci v rozhlase a vládní byt. Marie Matyášová byla vystěhována z dvou nuzných pokojíků, přišla o všechen nábytek. Jedině dětskou postýlku, v které spala dcera, ubránila. Tak, spící, ji viděl její otec také naposledy. Za následujících osm roků, které strávil v příbramském táboře, se Ladislav Matyáš setkal se svou dcerou sotva dvakrát: "Měli jsme nárok na jednu pěti až desetiminutovou návštěvu za půl roku, ve skutečnosti jsme se viděli maximálně jednou do roka. A kvůli těm několika minutám nemělo smysl vláčet malé dítě přes celou republiku. I pro mou ženu to byla kalvárie." Odcizení je nejtvrdší daň, kterou musí rodina politického vězně zaplatit. To potvrzuje i Anna Šabatová. Ne že by se tak její muž ve vězení změnil, ale pět roků je dlouhá doba. "I když se mnou děti jezdily na každou návštěvu, nemohlo to stačit. O tátovi si vytvořily představu, ale chyběly každodenní zkušenosti s konkrétním člověkem. Po pěti letech jsme si na sebe museli zase zvykat, začínat od začátku."
Solidarita
Lucie Pilipová odjela na Kubu a za svého muže bojovala, mluvila s novináři, politiky, právníky. Totéž činila před padesáti lety manželka Arthura Londona a stejně se chovala Anna Šabatová před dvaceti lety. "Po třech a půl letech věznění se na Mírově přiostřily vztahy. Petr si své pocity nechával obvykle pro sebe, ale tenkrát se neudržel a řekl mi, že kdyby náhodou umřel, ať nevěřím, že spáchal sebevraždu. Tato věta mne vyděsila. Vydala jsem se tehdy na správu věznic a požádala o jeho přeložení. Snažila jsem se snimi jednat diplomaticky, bez emocí, apelovala jsem na to, že přece pobyt v nápravném zařízení má napravit a ne zničit... Sama nevím, čím to, ale naslouchali mi. A za tři týdny Petra převezli z Mírova do V inařic." Mít tam venku, za zdí, "své" lidi je velmi důležité. Dana Němcová říká, že když ji společně s manželem Jiřím 29. května 1979 zatkli, vůbec se nebála. Ani o svých sedm dětí. "Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných jsme založili právě proto, aby lidé, kteří se ocitnou ve vězení, nezůstali sami, dezorientovaní, ztracení. A aby se v izolaci nemohly ocitnout ani jejich rodiny. V ěděla jsem tedy, že tak jako jsem se já před tím starala o děti jiných politických vězňů, tak se zase teď jiní lidé postarají o mou rodinu." Domů se vrátila po pěti měsících sdvouletým podmínečným trestem, její muž setrval ve vazbě ještě další dva měsíce, aniž by vůbec k nějakému soudu došlo. Děti přestály kritické období bez větší újmy, byť se nad nimi vznášela hrozba ústavní výchovy. Ty dospělé se staraly o nezletilé a kde nestačily, vypomohli rodinní přátelé. "Zatímco političtí vězni v padesátých letech byli nenáviděni svým okolím a s nimi i jejich rodiny, u nás de facto ani ty zlé sousedky neexistovaly. Anebo jsme si jich nemuseli všímat, měli jsme okolo sebe hodně přátel," říká Anna Šabatová. Má-li přitom srovnat svou někdejší situaci s postavením kubánských disidentů, a tedy i případem Ivana Pilipa a Jana Bubeníka, nezaváhá ani na okamžik: "Pomoc ze zahraničí pro nás byla velmi důležitá. Kdo ví, co by si komunistický režim jinak všechno dovolil! A není co skrývat - nejednalo se jen o pomoc morální, ale samozřejmě i materiální."
