Povídáme si spolu v jedné ze smíchovských hospod, což je pro vás spíše výjimečná situace, protože o sobě tvrdíte, že do hospod už moc nechodíte. Proč?
Když mě nikdo neznal, to jsem ještě působil v divadle Ypsilon v Liberci, tak jsem do hospod chodíval. Pak jsem se ale díky divadlu a televizi stal jednou z nejznámějších tváří v republice a lidé mě poznávali všude. Takže když jsem přišel do hospody, hned se na mě někdo „nalepil“ a zval mě na panáka.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Alkoholem posilnění štamgasti mohou být nepříjemní.
Přesně tak, hroznou věc zažil třeba můj herecký kolega Josef Dvořák. Odmítl v jedné liberecké hospodě „paňáka“ od jistého řezníka. Ten se naštval a dal mu pěstí. Ale takovou, že musel do nemocnice a měl slabý otřes mozku. Mně se nic takového naštěstí nestalo, ale stále platí, že pro mě jsou hospody nebezpečná zóna. Kromě toho teď skoro dva měsíce nepiji alkohol, ale úplným abstinentem se už asi nestanu nikdy. Bar, kde zrovna sedíme, ale znám, protože kousek odsud chodím na masáže a občas si sem zajdu dát něco k pití.
Dal jste se tedy na zdravý životní styl?
Občas si jdu dopoledne zaběhat, rád chodím na delší procházky, nedávno jsem prošel třeba přírodní rezervaci Prokopské údolí. Rád jezdím na hory na lyže, ale čím jsem starší, tím méně mě baví se na hory balit, takže stále víc přemýšlím nad cestováním za teplem. No a kromě toho si občas zahraji tenis.
Loni jste napsal divadelní hru Dvě facky a pohřeb aneb Luděk Sobota ještě žije!, která má premiéru v divadle Semafor 29. ledna. Zhostil jste se hlavní role a děj je mimo jiné o tom, jaké dvě velké facky jste od života dostal. Pohřeb je pak symbolický - váš. Jak vás to napadlo?
Jedním z mála mých kamarádů herců, kteří jsou dosud na živu, je Ivan Mládek. Nedávno jsme seděli u nás doma a on se zmínil, že pohřby ho nebaví a nechodí na ně. Pak se na mě podíval a říká: „No ale tobě bych šel.“ Má hra měla předpremiéru v Branickém divadle a lidé přišli, takže se na lednovou premiéru těším.
Ale to není vaše jediná současná aktivita spojená s divadlem.
Kromě své hry mám ještě krátkou scénu v nové hře Jiřího Suchého Šest žen. Jsem tam, jak se říká v Hollywoodu, guest star (slavná filmová hvězda, která se ve filmu nebo divadle objeví vždy jen na pár vteřin či minut a tím přidá dílu na popularitě, pozn. red.). Jinak v jedné televizi připravuji nový pořad, kde budu improvizovaně povídat své historky.
Jste známý tím, že rád během natáčení, ale i naživo v divadle, improvizujete. Na druhé straně jsou herci, kteří musejí mít scénář pevně napsaný a drží se ho „zuby nehty“. Jaký je v obou přístupech rozdíl?Třeba Petr Nárožný je skvělý matematik a oborem stavař. Má velký smysl pro humor, umí skvěle vyprávět anekdoty, které vyžadují naprostou přesnost. Já tohle moc neumím a raději mám své improvizované povídání. Občas mě napadají věci, které mě překvapí. Říkám tomu „hlava se diví, co huba mluví“. Když jsem s Petrem Nárožným hrál nějakou scénku, jejímž autorem jsem byl spolu s Miloslavem Šimkem, mohl jsem si dovolit během představení lehce text upravovat podle svého. Kdežto Petr Nárožný vyžadoval, abych to říkal přesně. Změny přímo před publikem ho dost rozčilovaly, on je totiž trochu prudší povahy. A to jeho rozčilení zase bavilo mne.
Většinu vašich z televize či divadla nejznámějších scén, u nichž diváci doslova brečeli smíchy, jste si psal sám?
Spíše ve dvou. S Miloslavem Šimkem jsme seděli, psali a vymýšleli fóry a oba jsme měli právo veta. Chtěl jsem také spolupracovat s Felixem Holzmannem a společně jsme dokonce napsali scénku „Luštitel křížovek“. Nakonec v ní ale vystupoval s Lubomírem Lipským. On totiž jeden z té dvojice musí být vážnější, tedy ten, kterému se lidé tolik nesmějí. V našem případě by se spojili dva „blbí“ a to prostě nešlo. Mimochodem, Felix Holzmann patřil mezi ty herce, o kterých jsme se bavili, že vždycky hráli přesně podle scénáře.
Britský herec Rowan Atkinson, známý jako Mr. Bean, prozradil, že právě roli přihlouplého starého mládence Beana má ze všech nejméně rád, protože takový vůbec není. Měl z toho dokonce deprese. Vadil vám někdy ten „komik“, se kterým jste spojený?
Ne, já naopak vždy komika hrát chtěl. Už na fakultě jsem s tím měl s profesory problémy. Ti tenkrát vyžadovali, aby herec uměl zahrát všechno. Oponoval jsem, že si myslím, že když herec zahraje všechno, tak nezahraje nic. Říká se, že komik zahraje vážnou roli vždycky, ale obráceně to nefunguje. Baví mě vážné role, ale raději mám komedie, které jsou herecky těžší, musíte lidi za každou cenu rozesmát. Vždy jsem se bál chvíle, kdy bych je v jednom okamžiku nerozesmál, to by byla tragédie.
Sledujete zábavní pořady v televizi?
Vždyť dneska už ani neexistují. Tyhle pořady, kde se scénky prokládaly hudbou, byly pejorativně nazývány estrádou. Mezi lidmi je o tento druh zábavy zájem pořád, televize o to ale nestojí.
Luděk Sobota
|
Při jakém představení jste se naposledy od srdce zasmál?
Na vystoupení Lukáše Pavláska. Lidé řvali smíchy a já také.
Před časem jsem zahlédl zprávu, že právě Lukáš Pavlásek je váš nemanželský syn. To byl nějaký vtip, nebo záměrná mystifikace?
Je to mystifikace. Máme ideu, že bychom spolu vytvořili takové představení založené na nápadu, že Pavlásek je původem syn můj a Heleny Vondráčkové. Možná se do psaní pustíme už tento rok.
Souhlasila by Helena Vondráčková?
To nevím, já se jí neptal.
Občas zaslechnu slovní spojení „bavič Luděk Sobota“. Vám se to ale moc nelíbí, jak jsem zaznamenal...
Slovo bavič nesnáším a za baviče se nepokládám. Vždycky jsem obdivoval komiky jako Charlieho Chaplina, Vlastu Buriana, Voskovce a Wericha a miloval jsem grotesky. Tehdy slovo „bavič“ nikdo neznal. Bavič může být i někdo, komu se dříve říkalo konferenciér, dnes třeba moderátor – člověk, který mluví, občas plácá páté přes deváté, humorné to moc není. To jsou asi baviči, já mám raději slovo komik.
V říjnu jste dostal prezidentské vyznamenání a při výčtu vašich zkušeností a dovedností zaznělo právě i slovo „bavič“. Nenaštvalo vás to?
Máte pravdu, že když kancléř Mynář jmenoval mé profese a tituly jako magistr, režisér, scenárista, herec, tak řekl i slovo bavič. Nevím, jestli pan prezident ví, že jsem na slovo bavič vůči své osobě alergický, a všiml si toho, nebo mu to někdo později řekl, ale každopádně když se ta vyznamenání předávala, tak vedle mne stojící prezident Zeman se naklonil a pošeptal mi: Víte, já jsem taky bavič. Ceny si velice vážím a nechápu lidi, kteří toto jedno z nejvyšších vyznamenání odmítají, to je podle mě neslušnost.
