Jak se žije českému herci na volné noze?
To právě teď poznávám. Můžete si dělat, co chcete. Ale jak s tou svobodou naložit, to je otázka.
Šla byste ještě do angažmá?
Záleží, co by to bylo. Teď jsem ve fázi, kdy velmi pochybuju o svém herectví. Jestli jsem schopna přijímat připomínky a spolupracovat s kolegy. Nevím... Jsem možná komplikovanější. Neumím jen tak někam zapadnout a být součástí něčeho. Potřebuju čas. Nějak se realizovat. Teď stále častěji vzpomínám na Ostravu, kde to bylo dobré. Ale nevrátila bych se tam. Uvidíme, co budu dělat.
Asi by se žilo jinak, kdybyste nedělala televizní reklamu na operátora...
Asi bych se hůř uživila. Dělám to dva roky, teď jsme dělali sedmou kampaň.
Jak jste se k tomu dostala?
Byla jsem zadlužený člověk, po kterém šli exekutoři. Nevěděla jsem si rady. Měla jsem strach. Říkala jsem si, že by to chtělo nějak vyřešit, a začala jsem se za to modlit. Za pár dní mi zavolali, abych přišla na kamerovky k té kampani.
A konečně máte i dost peněz.
Říkala jsem si, že tou reklamou jen dávám najevo, že mám ráda peníze. Ale pak jsem se na ty pocity vykašlala. Můj rozpočet opravdu potřeboval trochu vylepšit... Je fajn, že si můžu koupit matraci, na které se mi dobře spí. Nebo to elektronické piano. Nebo jet na dva týdny do anglické školy na Maltu. Kam jsem pak nakonec nechodila, protože tam měli drsnou klimatizaci, kvůli které jsem nastydla. Tak jsem si tam udělala dovolenou. Učila jsem se u moře. Vždycky za mnou přišel nějaký muž a začal se mnou konverzovat... Taky můžu poslat peníze někomu, kdo je potřebuje ještě víc než já. Třeba Sestrám Matky Terezy, ony to umí krásně rozdělit. To je taky fajn.
