Každý den zpovídáte v Radiožurnálu hosty nebo hostky. Už jste někdy vyzkoušela tento češtinářský novotvar ve vysílání? Co na něj říkáte?
Takovou obludnost nikdy z pusy nevypustím! Stejně jako třeba halíře. Zní to na mě příliš lacině. Ale já mám vůbec se slovy problém.
Fotogalerie |
Jaký?
Některá slova třeba nedokážu říci vůbec. Jsou mi odporná. Ale největší problém je, že čeština jako nástroj je soustavně ničena různými tvůrci reklamních a marketingových sloganů a jiných čarodějů, kteří vykrádají slova zevnitř. Dceru jsem, když byla malá, učila, že slovo je kouzlo. Že to může být dobré kouzlo, ale i špatné. Že pomocí něj tvoří svou budoucnost. A jakou budoucnost mají prázdná nebo bezvýznamná kouzla? To mě někdy mrzí.
Kromě lásky ke slovu jste známá svou zálibou v cestování. Co je nového na Elbrusu, odkud jste se nedávno vrátila?
To nedokážu říci. Byla to moje první návštěva. Ale Kavkaz je nádherný a lidé jsou tam skvělí. Kdo zná Rusko a umí ho přijímat takové, jaké je, tomu tam bude dobře. A my jsme měli navíc skvělou partu a stoupali k vrcholu za parádního počasí, víc si asi člověk nemůže přát. Dole u lanovky mají fotku staříčka, místního pastevce, který na Elbrus vystoupil celkem 209krát. Naposledy v roce 1968. To mu, jak se tam psalo, bylo 110 let.
Máte na ženu velmi netypické touhy, například své čtyřicátiny jste oslavila výstupem na Mont Blanc.
Na horách potkávám spoustu holek jako jsem já, tak nevím, jak moc netypické ty touhy jsou.
Jak vnímá tu vaší poměrně nebezpečnou zálibu rodina? Chtěli by někdy vyrazit s vámi?
Spíš ne, oni takové touhy nemají. Ale víte co, pojďme se bavit o kráse, čistotě, pevnosti, to je to, co přece stojí za zmínku. Já nelezu po horách, abych se bála. Lezu tam, abych měla radost.
Podívejme se z vrcholu nějaké pěkné alpské čtyřtisícovky vašima očima.
Hory nejsou kruhy, bradla ani tělocvična, kde uspokojuji ego dosahováním bez konce. Je to katedrála, ve které se věnuji svému náboženství stejně, jako chodí lidé na mši nebo se jen tak pomodlit. Přítomný okamžik je ta největší modlitba, oslava stvoření.
Každou cestou se rodím znovu a znovu. Hory jsou chvíle, kdy stoupáte k vrcholu a začíná svítat, okolní štíty se zbarvují nafialovělým nebo růžovým světlem. Hory jsou okamžik, kdy stojíte na vrcholu a podáváte parťákovi ruku, nebo chvíle, kdy se dotýkáte žulové stěny a cítíte její sílu. To je opravdová krása.
Vaší další oblíbenou destinací poslední doby je Havaj. Co vás tam táhne?
Táhne mě tam krása nepopsatelného, něco, čemu místní říkají „Aloha spirit“. Táhne mě tam oceán, surfing, přátelé, rodina i to, že na tomhle souostroví jste nejdále od nejbližší pevniny. Vlastně ani na jižním pólu nejste tak daleko od lidí. Jak se na stejná místa většinou nevracím, tak sem se vracet potřebuju.
Viděla jste filmy Surfařka a Everest, které pojednávají o skutečných tragických událostech?
Viděla. A Bethany Hamiltonová, které žralok ukousl levou ruku, je navíc z Havaje, film o ní se natáčel přímo u nás na pláži. Ale vím, na co se ptáte. Nejsem blázen, abych riskovala při sportech, které dělám. Ale někdy prostě „jen“ nemáte štěstí. Dobře vyhodnocuji podmínky, do kterých jdu, na horách málokdy chodím sama. A kromě toho věřím, že pokud se vám má něco stát…
Je to jako v příběhu o Smrti a Hárúnu ar-Rašídovi, kdy Smrt chodila s Hárúnem ar-Rašídem hrát pravidelně šachy. Ale jeden z nových sluhů ji viděl v paláci poprvé, velmi se vyděsil a prosil Hárúna, ať mu půjčí koně. V totální panice odjel rychle domů do Samarkandu. A u šachů povídá smrtka panovníkovi: Poslyš, ten tvůj sluha, kam na tom koni tak spěchal ? Vždyť dnes večer máme dostaveníčko v Samarkandu…
Co si ze svých cest kromě zážitků vozíte?
Nic. Ale kupuji dárky přátelům.
Lákají vás vůbec města, světové metropole?
Znám je, ale už moc ne. Pokud mě lákají, je to spíš proto, že je chci ukázat dceři, nebo je tam něco tak zajímavého, že to musím vidět. Posledních deset let mě to spíš táhne do přírody, nejlépe ve spojení s nějakým sportem nebo se zajímavými výhledy.
Rodné zemi jste zůstala ale přeci jen věrná, před časem jste pro Českou televizi uváděla dokumentární seriál Magické hlubiny.
To je fakt, točili jsme celý loňský rok a byla to jedna z mých nejkrásnějších a nejsmysluplnějších prací v televizi. Taky byla nejtěžší.
Jak to?
Protože řada textů byla hodně odborná a přitom to muselo působit lehce, jakože to vyprávím. Režisér a dramaturg a někdy i odborný poradce hlídali každé slovo. Kameru jsem měla skoro v obličeji a nezřídka se stalo, že když už se to pěkně povedlo, v mé poslední větě letělo nad námi letadlo nebo za mnou projel traktor a museli jsme zase znovu.
Co vás na českých rybnících, jezerech a řekách zaujalo? Cítila jste se při natáčení jako ryba ve vodě, i když jste astrologický Rak?
Byla jsem nadšená z té krásy, která je na dohled a kterou může vidět každý. Překvapily mě třeba rekultivace na Mostecku, jak čistá voda v nich je a kolik je tam života. Viditelnost při potápění byla skvělá. Nejvíc jsem se však radovala z lidí, nenápadných hospodářů, kteří dbají o to, aby vody u nás byly čisté a plné ryb. Ať už šlo třeba o Jindřicha Durase z Boleveckých rybníků nebo skvělou hydrobotaničku Martinu Čtvrtlíkovou, kterou jsme potkali při natáčení na Černém jezeře na Šumavě.
