Zatímco ve svém synovi vidí Lucie Bílá světoobčana, ona sama je nejšťastnější doma v Česku. A o Vánocích to platí dvojnásob. Na svátky v teple a na pláži zpěvačku neužije. „Ozdoby na palmách, to nebylo nic pro mě,“ říká mnohonásobná slavice, která před nedávnem své fanoušky potěšila novou deskou.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Vánoce jsou tady, ale vy už jste si stihla něco nadělit s předstihem. Na podzim jste vydala novou desku s názvem Ta o mně.
Je to vlastně takový dárek, ale doufám, že jsem ho nenadělila jen sobě. Cédéčko jsem připravovala tři roky, ale poslední celý rok jsem pracovala intenzivně na tom, abych mohla v nové sezóně představit nejen nové album, ale i svou kávu. Je to hezký pocit, když to, na čem jste dlouho dělali, nakonec můžete držet v ruce, nabídnout lidem a doufat, že se to bude líbit. Je to krásné, mám nádhernou práci. I když je pravda, že teď už nastalo období odměn, kdy můžu výsledek ukazovat a mluvit o něm. Než se to ale narodilo, byla to fuška. Z padesáti vybraných písniček jsme natočili 25 demáčů a z toho jich 13 vyšlo. Nikomu ale ty písničky, které zbyly, nedám. Jsou to tak krásné věci, až mi bylo líto, že se na album nevešly.
V klipu k písni Mám ráda život si zahrál i váš syn Filip. Bylo těžké ho přesvědčit?
Mám velkou radost, že si v něm Filip zahrál. Nedělal to kvůli sobě, ale aby mě potěšil. Nemusela jsem ho přemlouvat, jenom jsem mu řekla: Hele, zpívám tam o tobě, a kdybys chtěl, přijď se podívat, a kdyby ti nevadilo, že na tebe namířím kameru, bylo by to skvělý. Kromě něj tam mám ještě spoustu dalších lidí, které mám ráda.
Novou deskou jste si splnila hudební přání, ale pokud vím, máte ještě jedno herecké, a sice zahrát si v pohádce. Na tiskové konferenci České televize jste ostatně sama vyzvala tvůrce, aby se neostýchali a obsadili vás do nějaké. Nebo to byl žert?
Žert to vůbec nebyl, to je naprosto vážná věc. Já už jsem si v pohádkách zahrála – u Zdeňka Trošky v nádherné pohádce Princezna ze mlejna. Vzpomínám si, že když mě tehdy můj syn viděl v kostýmu čarodějnice, strašně se lekl. Pak jsem si ještě zahrála pavoučnici ve Ztracené lásce. Myslím si, že hrát pohádky je za odměnu. Já ze všech nejvíc miluju Popelku s Libuškou Šafránkovou!
Ta ostatně v televizi nechybí nikdy na Štědrý den. Co je pro vás ten základ, bez kterého by nemohly Vánoce být?
Vůbec si neumím představit, že bych trávila Vánoce bez syna, protože je vždycky se mnou. A neumím si je ještě představit bez maminčina bramborového salátu. Recept mám a teď ho děláme s tatínkem. Nemůžu říct, že je to úplně přesně ono, ale snažíme se. Neumím si představit svátky bez lidí, které mám ráda. Zažila jsem ale už i Vánoce, kdy jsme k sobě ke štědrovečernímu stolu vzali souseda, protože byl sám. Myslím, že o Vánocích by neměli chybět lidé, které máte rád a kteří mají rádi vás.
Už je to nějaký ten pátek, co váš syn vylétl z rodného hnízda. Ještě pořád žije ve Francii?
Má to tak na střídačku, zčásti žije tady, zčásti žije ve Francii. Vždycky říkám, že se narodil jako světoobčan, na rozdíl ode mě. Mě svět moc neláká, vím, že moje místo je tady. Tady jsem ráda a tady jsem zapotřebí. On naopak lítá všude.
Jezdíte ho občas navštívit do zahraničí?
Už jsem tam za ním byla, ale budu raději, když se on bude vracet domů, protože práce mám opravdu strašně moc. Ale baví mě to. Vůbec si nechci stěžovat na to, že mám totálně plný diář.
V poslední době se z vás stala zručná šperkařka, vyrábíte náramky, andělíčky nebo růžence. Celé to má ušlechtilou myšlenku, protože z jejich prodeje pak kupujete invalidní vozíky pro potřebné. Jak jste na tenhle nápad přišla?
Nejdřív jsem háčkovala srdíčka pro Konto Bariéry. Udělala jsem jich asi tři tisíce a jsem dokonce v nějaké knize rekordů…
Počkejte, vy jste vlastnoručně uháčkovala tři tisíce srdíček?
Ano, ale je to strašně pomalá práce. Potřebovala jsem něco rychlejšího, a to korálkování rychlejší je. Takže jsem začala navlékat a vyrábět růžence. Přišlo mi, že takto získané peníze by se měly vrátit do kostelů, a tak jsem třeba v jednom kostele v Bratislavě nechala opravit malby na stěnách, které byly asi pět set let staré. Pak jsem dala peníze ještě do dvou kostelů na opravu oltáříků. Později jsem začala dělat andělíčky, za které jsem koupila jeden invalidní vozík. Pán, který ho dostal, měl strašnou radost. Už by se nikam nedostal, protože neměl nikoho, kdo by se o něj staral, a vozík, na který měl nárok, byl pro něj nedostačující. Řekla jsem si, že to je přesně úkol pro mě. A tak jsem to postupně rozjela ve velkém.
Jak dlouho vám zabere, než navlečete dost korálků, aby to stačilo na jeden vozík?
Například teď naposledy jsem si spočítala, že než jsem dojela do Bratislavy, vyrobila jsem patnáct svatých Kryštofů, a ty jsou poměrně náročnější. Na vozík to ale vlastně vůbec neumím přepočítat.
Lucie Bílá v pohádce Princezna ze mlejna (1994)
Každopádně všude jezdíte s pytlíkem korálků po ruce.
To je pravda. Když čekám v šatně nebo když jsem v autě, tak pořád navlékám. Tu výkonnost už nepočítám na andílky a náramky, ale na invalidní vozíky. Těch už mám navlečeno dvaadvacet. (smích) Korálků je to nespočítaně. Kdybyste viděla můj dům, připadal by vám jako velkosklad. Dokonce jsem si koupila sedačku, která má tolik šuplíků, aby se mi tam všechny korálky vešly. Jsou všude, o autě ani nemluvě! (smích)
Vraťme se ještě na chvilku k Vánocům. Zažila jste už některou z těch klasických pohrom, jako je požár stromečku nebo cesta na pohotovost kvůli zaseklé rybí kosti?
To ne, ale zažila jsem Vánoce, které bych už nikdy zažít nechtěla. Byla jsem na měsíčním turné v Německu spolu se skupinou Uno a vůbec se mi to nelíbilo. Byla jsem tam na Vánoce i na silvestra v Hamburku a bylo mi strašně smutno. Pak jsem zažila jedny Vánoce na Floridě, kde jsme měli dům, a musím říct, že ty ozdoby na palmách a Santa Clausové na každém kroku, to také není nic pro mě.
Přitom Florida byla po určitý čas vaše útočiště, že?
To ano, ale já jsem vám nějak strašně šťastná doma. Je to sice takové hrozně ohrané, přemýšlím, jak to říct jinak… Ale proč bych to měla přikrášlovat? Doma jsem prostě nejšťastnější!
Filip a Filipi. Vánoce se dvěma osudovými muži Lucie Bílá a její syn Filip Kratochvíl  Radek Filipi a Lucie Bílá Vedle čtyřiadvacetiletého syna Filipa bude zlaté slavici dělat o Vánocích společnost její šestatřicetiletý přítel Radek Filipi, se kterým je přes dva roky. Do svatby se ale zatím nehrnou. „Kdybychom si to už oba nezkusili, tak bychom již asi dávno byli svoji. My jsme svoji i bez toho papíru. Nebrala bych to jako téma. Je ale logické, že se všichni ptají, a asi by se jim to i líbilo. Já bych ale nespěchala,“ nechala se slyšet v pořadu Limuzína Míry Hejdy. Pár spolu tráví většinu času, protože je pojí i pracovní vztah. Filipi je totiž zpěvaččiným „road manažerem“. „Není to žádná bžunda. Být partnerem je velká honička, ale road manažer, který se stará o všechno, abych někam přijela včas, měla dobrou náladu, připravené věci, kostýmy, jeviště, jídlo, pití... Když ke mně nastoupil můj bratr, po čase říkal, že kdyby věděl, kolik je u mě práce, jel by radši do dolů,“ přiznala Bílá. Nedávno byla pyšná na mezinárodní úspěch své lásky. Filipi se v listopadu v Brazílii stal mistrem světa v benchpressu. |
24. února 2019 |
