Že si zdejší radní vybrali za partnerské město zrovna Říčany u Prahy, je náhoda jen zdánlivá. Chtěli totiž najít své dvojče, tedy město stejně velké a stejně vzdálené od velkoměsta, v němž by také byla věznice jako v Albertslundu, které by však na rozdíl od něj mělo svou historii. Paní Edna Kovanda-Klein dodnes tvrdí, že Říčanům při svém tehdejším pátrání nijak nenadržovala, ačkoli důvod by měla: žila tu se svými rodiči a třemi sourozenci až do roku 1968, kdy odešla za hranice.
Doučovací hodina dějepisu
Už pár let jezdí školáci a gymnazisté z Říčan do Albertslundu na studijní výměny. Téma, které by české teenagery, ať už sedmáky základní školy, nebo studenty tamního gymnázia, mohlo při pobytu v Dánsku zaujmout a přidat jim zároveň na rozhledu, nebylo tak těžké zvolit: životní prostředí v moderním malém městě. »Dánským dětem jsme naopak chtěli představit to, co doma postrádají - totiž historii,« říká tajemnice Městského úřadu v Říčanech Miroslava V ojtíšková, jinak též styčný důstojník partnerství z české strany. »U mladších jsme se dohodli na říčanském středověku, pro starší chtěli Dánové něco, co je spojené s druhou světovou válkou. K olega Karel Jindra si tehdy vzpomněl, že by se mohli jet podívat do ate-liéru Jiřího Hampla - na sochy lidických dětí, které vytvořila jeho manželka Marie Uchytilová. Od této sochařky máme totiž u nás hned dvě plastiky - jedna zdobí městský úřad a druhá, socha dítěte, 3. mateřskou školu.« A tak se také stalo. Za Jiřím Hamplem a Marií Uchytilovou přijela nejprve paní KovandaKlein. Vyslechla příběh o snu a sisyfovském snažení proměnit ho ve skutečnost. Byl pro ni mnohem jímavější než ten, jímž osud Lidic popisovaly kdysi její budovatelsky laděné učebnice dějepisu. Zaujal ji natolik, že na stejné místo vzápětí vyslala i albertslundského starostu. »Když jsem oněch dvaaosmdesát sádrových soch viděl a slyšel o všem, co s nimi souviselo, dojalo mě to,« přiznává po šesti letech, která od té chvíle uplynula, sympatický padesátník Finn Aaberg. »Domů jsem se tehdy vracel s myšlenkou, že pro dokončení sousoší musíme něco udělat. Kdyby mi ovšem někdo řekl, že nakonec dáme dohromady tři miliony korun, myslel bych si, že se zbláznil.«
Kde na to vzít?
O tom, co se v Albertslundu odehrálo posléze, by se nejspíš mělo přednášet na kursech pro pracovníky neziskového sektoru a vůbec pro všechny, kteří shánějí peníze na bohulibé účely. Akce »Lidice« se totiž podobala jízdě parního válce, který na cestě k cíli nevynechá sebetenčí proužek silnice. Ze všeho nejdřív objednává starosta Aaberg u Jiřího Hampla model celého sousoší v měřítku 1:5. Zaplatí za něj 300 000 korun. Jde o první severský příspěvek na bronz, do něhož je třeba odlít postupně všechny figury. Model si může prohlédnout každý, kdo zavítá do albertslundské městské knihovny. Dalších 400 000 korun představuje platbu za pět bronzových zmenšenin sochy nejmladšího ze všech dětí. Sošky si pak od radnice odkoupí firmy, které se nechaly přesvědčit o tom, že právě tento krok je tím nejlepším možným způsobem, jak si připomenout 45. výročí konce druhé světové války. Na výročí se rok po starostově návštěvě Čech chystalo celé Dánsko... Jiná firma nechává zase na své náklady vytisknout poutavou brožuru, přibližující slovem a zejména fotografiemi jak tragickou minulost, tak svízelnou současnost. Výbor se zároveň obrací na nejrůznější nadace. Nils Armand, syn zakladatele Nadace Bodil Pedersenové, se nakonec rozhoduje pro velkorysý dar ve výši 800 000 korun. Motiv? Jeho otec Helge, účastník dánského protifašistického odboje, byl jedním z prvních poválečných návštěvníků Lidic... Při veřejné aukci se draží stovky předmětů, které do ní obyvatelé Albertslundu ochotně přinesli, dánské koruny neustále přitékají i na finanční konto, jehož číslo visí po městě všude, kde je to jen možné. Na kontu se ocitne mimo jiné i částka odpovídající 20 000 českých korun, kterou vybrali přátelé paní Edny jako dárek k jejím padesátinám, jak si oslavenkyně výslovně přála.
Odplata za hrůzy války
»Ze všeho nejvíc mě nadchlo, že do banky posílaly peníze i děti - některé třebas jen pětikorunu,« konstatuje Erik Rasmussen, bez jehož pomoci by se sbírka sotva obešla. Coby šéfredaktor oblíbeného lokálního listu Albertslund Posten, který si kupuje více než polovina obyvatel města, totiž týden co týden informoval v pravidelné rubrice o tom, co je nového v českém ateliéru i na dánském kontě, a publikoval ohlasy. Fakt, že prostřednictvím novin dokázali organizátoři sbírky udržet zájem lidí po celých pět let, vysvětluje muž s bělostnými vlasy i plnovousem jednoduše: »Ten příběh mě nesmírně zaujal, a to z mých článků na čtenáře nepochybně dýchalo. Možná mě tolik vzal u srdce proto, že jsem se narodil během války a o Lidicích, stejně jako třeba o francouzském Oradouru, jsem se dozvěděl už jako malý kluk. Pamatuji, že to pro mě byl strašný zážitek. T ím, že se ten pomník dětským obětem války opravdu postaví, jsem se možná chtěl pomstít všem, kteří tu hrůzu způsobili. Jen proto jsme se v Albertslundu tolik nesnažili. Myslíme si, že v době, kdy se dějí taková zvěrstva, jaká jsme nedávno viděli v Jugoslávii, je to - bez frází - nejen připomínka minulosti, ale i důrazné varování pro budoucnost.«
Zástupci dánského Albertslundu - Edna Kovanda-Klein, Finn Aarberg a Erik Rasmussen - nemohli samozřejmě při odhalení památníku dětským obětem války v Lidicích chybět. Tak jako všechny předchozí cesty, i tuto si každý platil ze své kapsy, nikoli z vybraných peněz.
K odstartování sbírky pomohla nejmenší ze všech soch, jíž autorka dala jméno Kabátníček. Kterému z lidických dětí tato tvář vlastně patřila, vědí - podobně jako u všech ostatních figur - pouze jejich skuteční rodiče či příbuzní, pokud žijí, autoři sousoší a sponzoři, přejí-li si to ovšem.
Běh času
Sochařka Marie Uchytilová pra covala na Památníku dětským obětem války třicet let. Toto sousoší tvoří 82 bronzových plastik zavražděných lidických dětí. Jejich podobu modelovala autorka podle dochovaných fotografií, výraz bolesti, hrůzy a strachu v dětských tvářích pak studovala na klinikách, kde byli hospitalizo váni těžce nemocní malí pacienti. Realizace svého díla se však nedočkala: zemřela 16. listopadu 1989. Manžel Jiří Hampl se při splnění jejího poslední přání potýkal ze jména s nedostatkem financí nezbytných k úhradě bronzu a k odlití soch. Za dvacet let se mu podařilo získat prostředky na 21 soch. Rok 1994, kdy ateliér navštívil starosta Albertslundu Finn Aarberg, znamenal však zlom: dánská sbírka uhradila celou třetinu rozsáhlého sousoší a stala se tak bezkonkurenčně nejvelko rysejším příspěvkem na vybudování tohoto pomníku. Díky dalším u několikasettisícovému finančnímu daru obyvatel Albertslundu stojí dnes před gymnáziem v Kladně i jiná socha Marie Uchytilové - Lidická madona.
Doučovací hodina dějepisu
Už pár let jezdí školáci a gymnazisté z Říčan do Albertslundu na studijní výměny. Téma, které by české teenagery, ať už sedmáky základní školy, nebo studenty tamního gymnázia, mohlo při pobytu v Dánsku zaujmout a přidat jim zároveň na rozhledu, nebylo tak těžké zvolit: životní prostředí v moderním malém městě. »Dánským dětem jsme naopak chtěli představit to, co doma postrádají - totiž historii,« říká tajemnice Městského úřadu v Říčanech Miroslava V ojtíšková, jinak též styčný důstojník partnerství z české strany. »U mladších jsme se dohodli na říčanském středověku, pro starší chtěli Dánové něco, co je spojené s druhou světovou válkou. K olega Karel Jindra si tehdy vzpomněl, že by se mohli jet podívat do ate-liéru Jiřího Hampla - na sochy lidických dětí, které vytvořila jeho manželka Marie Uchytilová. Od této sochařky máme totiž u nás hned dvě plastiky - jedna zdobí městský úřad a druhá, socha dítěte, 3. mateřskou školu.« A tak se také stalo. Za Jiřím Hamplem a Marií Uchytilovou přijela nejprve paní KovandaKlein. Vyslechla příběh o snu a sisyfovském snažení proměnit ho ve skutečnost. Byl pro ni mnohem jímavější než ten, jímž osud Lidic popisovaly kdysi její budovatelsky laděné učebnice dějepisu. Zaujal ji natolik, že na stejné místo vzápětí vyslala i albertslundského starostu. »Když jsem oněch dvaaosmdesát sádrových soch viděl a slyšel o všem, co s nimi souviselo, dojalo mě to,« přiznává po šesti letech, která od té chvíle uplynula, sympatický padesátník Finn Aaberg. »Domů jsem se tehdy vracel s myšlenkou, že pro dokončení sousoší musíme něco udělat. Kdyby mi ovšem někdo řekl, že nakonec dáme dohromady tři miliony korun, myslel bych si, že se zbláznil.«
Kde na to vzít?
O tom, co se v Albertslundu odehrálo posléze, by se nejspíš mělo přednášet na kursech pro pracovníky neziskového sektoru a vůbec pro všechny, kteří shánějí peníze na bohulibé účely. Akce »Lidice« se totiž podobala jízdě parního válce, který na cestě k cíli nevynechá sebetenčí proužek silnice. Ze všeho nejdřív objednává starosta Aaberg u Jiřího Hampla model celého sousoší v měřítku 1:5. Zaplatí za něj 300 000 korun. Jde o první severský příspěvek na bronz, do něhož je třeba odlít postupně všechny figury. Model si může prohlédnout každý, kdo zavítá do albertslundské městské knihovny. Dalších 400 000 korun představuje platbu za pět bronzových zmenšenin sochy nejmladšího ze všech dětí. Sošky si pak od radnice odkoupí firmy, které se nechaly přesvědčit o tom, že právě tento krok je tím nejlepším možným způsobem, jak si připomenout 45. výročí konce druhé světové války. Na výročí se rok po starostově návštěvě Čech chystalo celé Dánsko... Jiná firma nechává zase na své náklady vytisknout poutavou brožuru, přibližující slovem a zejména fotografiemi jak tragickou minulost, tak svízelnou současnost. Výbor se zároveň obrací na nejrůznější nadace. Nils Armand, syn zakladatele Nadace Bodil Pedersenové, se nakonec rozhoduje pro velkorysý dar ve výši 800 000 korun. Motiv? Jeho otec Helge, účastník dánského protifašistického odboje, byl jedním z prvních poválečných návštěvníků Lidic... Při veřejné aukci se draží stovky předmětů, které do ní obyvatelé Albertslundu ochotně přinesli, dánské koruny neustále přitékají i na finanční konto, jehož číslo visí po městě všude, kde je to jen možné. Na kontu se ocitne mimo jiné i částka odpovídající 20 000 českých korun, kterou vybrali přátelé paní Edny jako dárek k jejím padesátinám, jak si oslavenkyně výslovně přála.
Odplata za hrůzy války
»Ze všeho nejvíc mě nadchlo, že do banky posílaly peníze i děti - některé třebas jen pětikorunu,« konstatuje Erik Rasmussen, bez jehož pomoci by se sbírka sotva obešla. Coby šéfredaktor oblíbeného lokálního listu Albertslund Posten, který si kupuje více než polovina obyvatel města, totiž týden co týden informoval v pravidelné rubrice o tom, co je nového v českém ateliéru i na dánském kontě, a publikoval ohlasy. Fakt, že prostřednictvím novin dokázali organizátoři sbírky udržet zájem lidí po celých pět let, vysvětluje muž s bělostnými vlasy i plnovousem jednoduše: »Ten příběh mě nesmírně zaujal, a to z mých článků na čtenáře nepochybně dýchalo. Možná mě tolik vzal u srdce proto, že jsem se narodil během války a o Lidicích, stejně jako třeba o francouzském Oradouru, jsem se dozvěděl už jako malý kluk. Pamatuji, že to pro mě byl strašný zážitek. T ím, že se ten pomník dětským obětem války opravdu postaví, jsem se možná chtěl pomstít všem, kteří tu hrůzu způsobili. Jen proto jsme se v Albertslundu tolik nesnažili. Myslíme si, že v době, kdy se dějí taková zvěrstva, jaká jsme nedávno viděli v Jugoslávii, je to - bez frází - nejen připomínka minulosti, ale i důrazné varování pro budoucnost.«
Zástupci dánského Albertslundu - Edna Kovanda-Klein, Finn Aarberg a Erik Rasmussen - nemohli samozřejmě při odhalení památníku dětským obětem války v Lidicích chybět. Tak jako všechny předchozí cesty, i tuto si každý platil ze své kapsy, nikoli z vybraných peněz.
K odstartování sbírky pomohla nejmenší ze všech soch, jíž autorka dala jméno Kabátníček. Kterému z lidických dětí tato tvář vlastně patřila, vědí - podobně jako u všech ostatních figur - pouze jejich skuteční rodiče či příbuzní, pokud žijí, autoři sousoší a sponzoři, přejí-li si to ovšem.
Běh času
Sochařka Marie Uchytilová pra covala na Památníku dětským obětem války třicet let. Toto sousoší tvoří 82 bronzových plastik zavražděných lidických dětí. Jejich podobu modelovala autorka podle dochovaných fotografií, výraz bolesti, hrůzy a strachu v dětských tvářích pak studovala na klinikách, kde byli hospitalizo váni těžce nemocní malí pacienti. Realizace svého díla se však nedočkala: zemřela 16. listopadu 1989. Manžel Jiří Hampl se při splnění jejího poslední přání potýkal ze jména s nedostatkem financí nezbytných k úhradě bronzu a k odlití soch. Za dvacet let se mu podařilo získat prostředky na 21 soch. Rok 1994, kdy ateliér navštívil starosta Albertslundu Finn Aarberg, znamenal však zlom: dánská sbírka uhradila celou třetinu rozsáhlého sousoší a stala se tak bezkonkurenčně nejvelko rysejším příspěvkem na vybudování tohoto pomníku. Díky dalším u několikasettisícovému finančnímu daru obyvatel Albertslundu stojí dnes před gymnáziem v Kladně i jiná socha Marie Uchytilové - Lidická madona.
