„Kromě fyzických sil mi ovšem chybí i hlučné poselství rockerů. Po pravdě řečeno, já od začátku věděl, že s tímhle obličejem by rock stejně dělat nešlo.“
Představit si elegantního muže středního věku, jehož si zejména televizní diváci spojují s kultivovaným projevem, jak stojí na pódiu v černé kůži a rozmáchle gestikuluje, je docela zábavné. I když Marek Eben by asi zvládl i tuhle roli; přinejmenším by ji zahrál na divadle.
Skvělí lidé z Ypsilonky
Lidé prý na něj ještě dnes, třiatřicet let po prvním vysílání televizního seriálu Kamarádi, občas pokřikují Válečku. Sláva? Marek Eben říká, že ta Válečkova mu určitě do hlavy stoupnout nemohla - vzhledem k rozměrům a neohrabanosti dotyčného dvanáctiletého cvalíka. Ale na druhé straně to byl zřejmě dobrý start.
Marek Eben od dětství tíhl ke slovesným uměním více než jeho bratři. Zatímco starší Kryštof je dnes matematik a mladší David muzikolog, prostřední syn hudebního skladatele Petra Ebena vystudoval herectví na pražské konzervatoři.
„Táta byl rád, že všichni muzicírujeme, ale protože hudbu tolik miluje, nikdy nás k ní nenutil. V televizi jsem poprvé vystupoval někdy v pěti letech. A kdo mne tam přivedl? Pamatuju si až na události z třetí třídy, takže předpokládám, že i tenkrát to byla, jako vždycky, maminka.“ Ta u Ebenů dohlížela na domácí úkoly, na etudy, případně i na konkurzy všeho druhu.
Marek Eben účinkoval od svých deseti let také v Dismanově rozhlasovém souboru: „Když jste začínali u rozhlasového režiséra Karla Weinlicha, hráli jste nejprve věci, pak zvířata. Takže já byl nejprve sváteční ubrus, pak jsem povýšil na kozla a osla, až došlo na nadějný mezistupeň - jakéhosi robota. Dalo to celkem fušku, než se člověk vypracoval na člověka.“
V roce 1979 absolvoval na konzervatoři a nastoupil do prvního hereckého angažmá v Karlových Varech a posléze v Kladně. Tam hrál i se svou spolužačkou Markétou Fišerovou, jež se stala v roce 1982 jeho manželkou.
O rok později přešel do pražského Studia Ypsilon a v následujících osmnácti letech tu hrál bezpočet rolí - připomeňme Jeníka z Prodané nevěsty, Baltazara Stahla ve Voskové figuře nebo Delamarche v Kafkově Americe. K Americe a ještě k několika dalším inscenacím také skládal hudbu.
Na otázku, co ho k Ypsilonce stále poutá, nedávno řekl, že svérázný typ divadelního humoru a společenství znamenitých lidí: „Jednou jsem na zájezdě ve Finsku čekal v hotelu na snídani a uvědomil jsem si, že ať přijde ze souboru ke stolu kdokoli, rád ho uvidím.“
Víru v Boha neskrýval
Schopnost pozitivního vnímání to je zřejmě jeden z povahových rysů Marka Ebena. Pokud ne, pak tedy alespoň bravurně vládne uměním kladně působit na své okolí. A lze-li soudit z toho, jak mluví o své ženě, pak je stejnou schopností a podobným smyslem pro humor vybavena také Markéta Fišerová.
Ačkoli je po vážné nemoci upoutána od roku 1986 na invalidní vozík, netrpí prý sebelítostí. „Často přemýšlím, jak bych se choval na jejím místě. Chlapi mají tendenci se litovat a já nejsem výjimka,“ řekl Marek Eben v rozhovoru pro časopis Reflex před dvěma roky a půlroční pobyt po boku své ženy na jednotce intenzivní péče přirovnal k veliké škole života.
„Poprvé jsem viděl lidi umírat, bylo to zvláštní. Vypadalo to, jako když končí studiová frekvence v rozhlase - odpojí se kabely, vypnou větráky, tělo se zabalí do mulu, obvaz na prsou se přelepí náplastí, na kterou se napíše rodné číslo. Představa, že tohle by měl být výsledek veškerého našeho snažení na zemi, je pro mě naprosto nepřijatelná,“ říká muž, který věří v Boha a se svou vírou se nikdy neskrýval.
Jediný „náznak problémů“ nastal v roce 1980, když dělal zkoušky do Armádního uměleckého souboru: komunisté z politické komise samozřejmě věděli, že pochází z veskrze katolické rodiny.
„Věříte v Boha? zeptali se tehdy. To byla přímá otázka a nedalo se dělat nic jiného než přímo odpovědět. Pak jsem vyšel před zkušebnu, stál tam můj kolega z konzervatoře - toho času šéf SSM v Armádním uměleckém souboru - a povídá: Ty ses úplně zbláznil, člověče, chceš jít do Žatce k tanku? To jsem neuměl domyslet, neměl jsem rozhodovací potíže. Udělali tedy nový konkurz, ale vedoucí hudební skupiny Václav Bomba chtěl jako konferenciéra mne. A tak si mě prosadil.“ Tou dobou už měli bratři Ebenové rodinnou kapelu. Hráli folk a Marek při koncertech mluveným slovem „vyplňoval prostor mezi písničkami“.
Moderování mu vzalo role
Na začátku devadesátých let přišly nabídky uvádět zábavné televizní pořady v České televizi i na Nově. Následovalo deset ročníků TýTý, Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech, ale i pořad Na plovárně, v němž každý týden zpovídá zajímavé osobnosti...
„Moderování mne asi připravilo o herecké role. Ale líto mi to není. Když mi nabídli uvádět soutěž O poklad Anežky České, bylo mi jasné, že to pro mou hereckou profesi může být problém. Pak jsem si uvědomil, že je ještě jedna možnost: nevezmu moderování, budu čekat na role - a ony nepřijdou. Nebyl jsem zrovna v silné herecké pozici, a tak jsem se rozhodl pro Anežku.“
Jestli po někom podědil dispozice k moderování, tak je to prý určitě po otci. „Jako kluk jsem ho vídával při Salonech Lyry Pragensis. Ty večery si sám uváděl. Báječně: po prvních pěti minutách měl publikum v ruce. Ne že by se o to snažil: má jenom hrozně rád lidi a oni to vycítí.“ Marek Eben říká, že moderování je parketa, kde nestačí hrát naučenou roli. Často musí reagovat spontánně, a to se projeví, jaký člověk doopravdy je.
Rád by hrál vraha
Jaký tedy je Marek Eben? Tuto otázku mu kladou novináři poslední dobou často a nijak neskrývají, jak je dráždí jeho image slušného sympatického pána. „Nijak jsem na tom bílém límečku nepracoval. Problém je, že tak asi vypadám, lidé TO ode mne očekávají a mně být TO zase nedělá tak velké potíže,“ brání se.
Když Ypsilonka uvedla inscenaci Okno, šokoval prý své skalní příznivce rolí trochu bláznivého souseda, který mluví sprostě. „Až mne překvapilo, kolika lidem to vadí. Tuhle se mne ptali, jestli bych si nezahrál násilného vraha? Musím říct, že by to byla příjemná změna.“ Nad anketami, v nichž ho lidé uvádějí jako možného kandidáta na prezidenta, jen pokrčí rameny...
Pořady, které dosud moderoval a moderuje, jsou - řekněme - noblesnějšího charakteru. Publikum si zvyklo na konferenciéra v obleku, neočekává humor za každou cenu, ale na druhé straně se nemůže nadít ani žádného velkého překvapení, natož střetu názorů.
„Nejsem bavič, nedovedu lidi okamžitě rozesmát, a stejně mi nesedí konfrontační tón. Když se někdo mou vinou dostane do úzkých, cítím se trapně i já,“ vysvětluje moderátor, jenž je dnes považován za jedničku v oboru.
Na tom se shodují profesionálové i televizní diváci. Právě ti mu loni udělili absolutní prvenství v anketě TýTý. „Nejsem profesionální žurnalista, a možná je to výhoda. Moji hosté se mne tak moc nebojí a mám zkušenost, že cítí-li se bezpečně, dokážou být mnohdy daleko otevřenější, než kdybych na ně dělal nátlak.
Muzika je rozkoš
Je léto roku 1984. V Plzni je vedro k padnutí, na jeviště lochotínského amfiteátru přicházejí bratři Ebenové zahrát svou skladbu U vody. „Psal jsem tu písničku na dovolené u moře, bylo strašné vedro, a tak je celá o tom vedru. Pomalá, táhlá, trvá přes sedm minut,“ vysvětluje Marek Eben.
Tenkrát na Portě půlce trampů povolily nervy a po prvních třech minutách začali pískat. „Mohli jsme to ukončit. Začal bych zpívat poslední sloku a bráchové by to pochopili. Ale já si řekl, že to by bylo poraženectví. Tak jsme vydrželi a stálo to za to. Už vás někdy vypískalo třicet tisíc lidí?“
I to je Marek Eben. Zarputilý, až urputný. Když vzpomíná na svou portovní minulost, která mimochodem vynesla kapele tři ocenění, a především uznání hudebních kritiků, s nadhledem vtipkuje na vlastní účet. Především novináři a fotografové však vědí, jak nelehké a tvrdé může být jednání s populárním moderátorem. O co pohodověji působí jeho pořady na televizní obrazovce, o to konfliktnější jsou občas třeba autorizace rozhovorů.
V únoru 2002 se rozloučil s moderováním ankety TýTý, zároveň rozvázal stálý pracovní poměr v Ypsilonce. I když mu v divadle zůstalo několik rolí, které mu - jak říká - vydrží přinejmenším do padesátky, v televizi stále moderuje „Anežku“, a zůstala mu i „Plovárna“, přece jen si trochu uvolnil ruce. Po sedmi letech se vrátil ke skládání, se svými bratry a s muzikanty z ETC natočil třetí album.
Když loni na podzim vyšlo, zdál se být Marek Eben blažený: „Nejeuforičtější pocit, jaký mi kdy jeviště mohlo nabídnout, souvisel vždycky s muzikou. Není větší rozkoš než hrát se skvělými muzikanty.“
MAREK EBEN • Odkud jsem |
