ROZHOVOR
Když černě oděná Ester Kočičková s věčným doutníkem v koutku úst zpívá po pražských klubech své smutné šansony, ukazuje publiku jen jednu ze svých tváří. Diváci zhusta vědí, že umí ještě něco jiného. A vždy to některý z nich žádá: Legraci! Ester, Majora Gagarina! Rádio! Když v některém klubu sedí zrovna jen tak, a ne pracovně, pak k ní často přistoupí třeba podnikatel v obleku a zcela samozřejmě žádá: Vy jste ta Ester K očičková, že? My vás tak rádi posloucháme v rádiu. Nezašla byste k našemu stolu? Když se svým klavíristou Lubošem Nohavicou upíjí nad ránem pivo s becherovkou v pražské hospodě, stane se, že v půl páté na ni halekají kluci z Moravy - Ester! Ester, čau! No, nekecej, to je Ester Kočičková, fakt, pocem... Jako by byla povinna být stále k dispozici a bavit. Původním jménem Renata Divišová, pak Pařezová. Původním povoláním vychovatelka v družině. Pak v řeznickém učilišti. Svou cestu za hereckou hvězdou začala na kursu pantomimy pro pracující, pokračovala na Ježkově konzervatoři. Poté se stala moderátorkou kultovního pražského Rádia Limonádový Joe. Vždy ráda vplouvala do role barové zpěvačky - měla svého času i domovský V elmi jemný a Velmi drsný klub RLJ. Rádio se rozpadlo, kluby se změnily. V jednom je panem domácím Pavel Zedníček, ze druhého ji nedávno vyvedla ochranka. Ester zpívá a tančí dál - na svých klubových divadelních představeních, komorních estrádách a šansonových večerech.
* Už jako vychovatelka v řeznickém učilišti jste snila, že budete slavná herečka. Povedlo se? Jste teď spokojená?
Nejsem spokojená ani slavná. Spokojená těžko někdy budu a slavnou by ze mě možná udělala televize a určitě větší píle.
* V televizi nejste proto, že vás nezvou, nebo tam nechcete?
Nezvou. Párkrát jsem v televizi cosi dělala, poznala jsem něco málo z chodu toho všemocného mechanismu a vím téměř přesně, že uhájit před molochem konečnou vizi svého nápadu je nemožné. Čím více dramaturgů a osvětlovačů, tím méně takzvané tvůrčí jednoty. Každá z profesí si potřebuje vydělat, ale každá také potřebuje jít včas na oběd a domů... Ale kdyby ti lidé tam chtěli totéž, co já - a takových je málo - samozřejmě bych pro televizi pracovala ráda.
* Díváte se na ni?
Mám ji puštěnou nepřetržitě. Asi je to nějaké vypořádávání se s křivdami z dětství, kdy mě rodiče trestali především zákazem televize. V ěděli, že odstavení od kojné zabere nejvíc. Ale teď už jsem dospělá a o svých závislostech rozhoduji sama, že?
* Nic jiného v tom není?
Kdo viděl nebo slyšel mé produkce, je mu jasné, kam na to chodím. Přiznávám, že televizní programy jsou nebezpečnou inspirací. Vystavuji se riziku, že neznalý, výsostně divadelní divák nepochopí mé věčné parodie na pokleslou zábavu, byť co možná nejabstraktnější. A také se mi může stát, že se proměním v opravdové alter ego Jiřiny Bohdalové, Eleny Galanové, či Dády Patrasové...
* Dáda je pro spoustu lidí idolem jejich dětí - neurážíte své diváky, když jim ji berete a zesměšňujete?
Při divadelní improvizaci se vyplácívá nepouštět ke slovu kritickou rozumovou analýzu, ale plácnout nebo udělat cokoli, co tě zrovna napadne. Já jsem měla často potřebu kontrovat svou oblíbenou postavu nešťastné, upracované matky něčím lehčím. Narodil se Méďa Blbák, který samozřejmě přes televizi - děti té ubožačky pozitivně ovlivňuje. A jednou mi tam místo medvěda skočila Dáda. Nechala jsem ji tam - a lidi šíleli smíchy. Asi je i pro ně Dáda Patrasová jakýmsi archetypem. Pojmenováním něčeho, s čím lze bojovat velmi těžko a s čím jsem bojovala kdysi jako vychovatelka prvňáčků.
* A co na to poškozená?
Nejen Dáda, ale i mnoho ostatních musí platit za slávu různé ceny. Já když udělám chybu, nebo mi to nesluší, zodpovídám se maximálně padesáti lidem. A nehrozí mi, že by chtěl o mém zkaženém představení vtipkovat třeba Josef Dvořák v pořadu Šance. Koho by to pobavilo, že? V Rádiu Limonádový Joe jsme běžně propírali snad všechny populární umělce. Až se mohlo zdát, že na nich cizopasíme. Pokud si však vzpomínám, cizopasili jsme i na Švankmajerovi nebo na Kolářovi, na politicích, na řediteli Telecomu, na všech. Nikdo nás nežaloval. Stěžovali si vždy pouze uražení posluchači.
* Celá vaše hvězdná sestava rádio opustila. Nestýská se vám po něm?
Určitě. Snad se zase stane zázrak a o to naše cizopasení v éteru se znovu pokusíme. Mě to hodně bavilo. Zatím jsme jako přetransformované Radio Hotel pouze k vidění, čtení či surfování. Pokud je co, vysílat se dá jakýmkoli způsobem. Hlavní je nebát se, nelhat a nekrást.
* Z vás v poslední době kromě komediantky vyrůstá i šansoniérka. V rádiu vtipná, v písních smutná - které poloha je víc vaše?
Někdy je to samozřejmě i přesně naopak, ale to je asi v pořádku, abychom neunavili těch několik desítek našich příznivců. Zpěvačkou jsem chtěla být ještě dřív než herečkou. Šanson dovoluje obě role současně, ale to neznamená, že bych si s tím dovedla poradit. Mám problémy vyjádřit patos, který si sama vkládám do textů a mám jistou neschopnost stát si za svým. Třeba se bojím, že by ode mne spoluhráči utekli a já bych stála na jevišti sama.
* Nenecháváte se příliš snadno přesvědčit o vlastní nedostatečnosti?
Daleko lépe než o své dostatečnosti. Patřím k lidem, kteří by se chtěli zavděčit všem. Každou kritiku jsem připravena vzít jako signál ke změně. Pořád se podle něčích rad měním. Z toho bludného kruhu mne může vysvobodit snad jen to, když vidím práci svých kritiků a říkám si: koho poslouchali oni?
* Když tak poslouchám já vás, nebudete učebnicový příklad nějakých traumat z dětství?
Při mé první návštěvě u psychiatra mi sestřička vypisovala klasický příjmový dotazník a každou mou odpověď doprovázela všechápajícím pokývnutím: rodiče - rozvedeni. Nejmladší ze tří sester, z toho obě nevlastní. Do šesti let vychovávána u prarodičů. Otec hudebník. Jeden pokus o sebevraždu. Jedno vlastní nenaplněné manželství. Ve vztahu k mateřství nerozhodná... a když jsem pak přišla k samotnému doktorovi, zeptal se mne, co po něm vlastně chci. Pak jsem navštívila psychiatra ještě jednou. Nabídl mi LSD.
* Pomohlo?
Já se na to nějak necítím. Občas si sice dám menší než malé množství marihuany, ale to jen proto, že pak dlouhé a dlouhé hodiny mluvím ve verších a mám z toho strašnou bžundu. Jinak preferuji alkohol a tabák a původní televizní inscenace.
* Vždycky ze všeho takhle nějak vybruslíte?
V poslední době mám pocit, že těmi svými exhibicemi na jevišti bruslím pryč od výše zmíněného. Také se ve mně hromadí touha úplně vybruslit z Prahy na nějaký dobře zamrzlý rybník u rodných Klatov a tam bruslit, bruslit a snažit se zapomenout na Pražáky, jejichž brusle jsou kolečkové a na Letné tak často rozčilují mne i mého psa.
* V Klatovech byste chtěla hrát na menším hřišti, nebo se stát spořádanou ženou?
Obývací stěnu bych si samozřejmě koupit musela, pak by mi možná půjčovali děti do dramatického kroužku. V každém případě se ale Honza vracel ze světa, až když zmoudřel nebo když vyhrál princeznu. Můj princ nikde a o moudrosti hovořit nebudeme.
* Takže o slávu budete zatím usilovat dál?
Obávám se, že nemám na to, abych za ni zaplatila. Budu raději snít o tom, že něco umím... To jsou ale řeči!
Když černě oděná Ester Kočičková s věčným doutníkem v koutku úst zpívá po pražských klubech své smutné šansony, ukazuje publiku jen jednu ze svých tváří. Diváci zhusta vědí, že umí ještě něco jiného. A vždy to některý z nich žádá: Legraci! Ester, Majora Gagarina! Rádio! Když v některém klubu sedí zrovna jen tak, a ne pracovně, pak k ní často přistoupí třeba podnikatel v obleku a zcela samozřejmě žádá: Vy jste ta Ester K očičková, že? My vás tak rádi posloucháme v rádiu. Nezašla byste k našemu stolu? Když se svým klavíristou Lubošem Nohavicou upíjí nad ránem pivo s becherovkou v pražské hospodě, stane se, že v půl páté na ni halekají kluci z Moravy - Ester! Ester, čau! No, nekecej, to je Ester Kočičková, fakt, pocem... Jako by byla povinna být stále k dispozici a bavit. Původním jménem Renata Divišová, pak Pařezová. Původním povoláním vychovatelka v družině. Pak v řeznickém učilišti. Svou cestu za hereckou hvězdou začala na kursu pantomimy pro pracující, pokračovala na Ježkově konzervatoři. Poté se stala moderátorkou kultovního pražského Rádia Limonádový Joe. Vždy ráda vplouvala do role barové zpěvačky - měla svého času i domovský V elmi jemný a Velmi drsný klub RLJ. Rádio se rozpadlo, kluby se změnily. V jednom je panem domácím Pavel Zedníček, ze druhého ji nedávno vyvedla ochranka. Ester zpívá a tančí dál - na svých klubových divadelních představeních, komorních estrádách a šansonových večerech.
* Už jako vychovatelka v řeznickém učilišti jste snila, že budete slavná herečka. Povedlo se? Jste teď spokojená?
Nejsem spokojená ani slavná. Spokojená těžko někdy budu a slavnou by ze mě možná udělala televize a určitě větší píle.
* V televizi nejste proto, že vás nezvou, nebo tam nechcete?
Nezvou. Párkrát jsem v televizi cosi dělala, poznala jsem něco málo z chodu toho všemocného mechanismu a vím téměř přesně, že uhájit před molochem konečnou vizi svého nápadu je nemožné. Čím více dramaturgů a osvětlovačů, tím méně takzvané tvůrčí jednoty. Každá z profesí si potřebuje vydělat, ale každá také potřebuje jít včas na oběd a domů... Ale kdyby ti lidé tam chtěli totéž, co já - a takových je málo - samozřejmě bych pro televizi pracovala ráda.
* Díváte se na ni?
Mám ji puštěnou nepřetržitě. Asi je to nějaké vypořádávání se s křivdami z dětství, kdy mě rodiče trestali především zákazem televize. V ěděli, že odstavení od kojné zabere nejvíc. Ale teď už jsem dospělá a o svých závislostech rozhoduji sama, že?
* Nic jiného v tom není?
Kdo viděl nebo slyšel mé produkce, je mu jasné, kam na to chodím. Přiznávám, že televizní programy jsou nebezpečnou inspirací. Vystavuji se riziku, že neznalý, výsostně divadelní divák nepochopí mé věčné parodie na pokleslou zábavu, byť co možná nejabstraktnější. A také se mi může stát, že se proměním v opravdové alter ego Jiřiny Bohdalové, Eleny Galanové, či Dády Patrasové...
* Dáda je pro spoustu lidí idolem jejich dětí - neurážíte své diváky, když jim ji berete a zesměšňujete?
Při divadelní improvizaci se vyplácívá nepouštět ke slovu kritickou rozumovou analýzu, ale plácnout nebo udělat cokoli, co tě zrovna napadne. Já jsem měla často potřebu kontrovat svou oblíbenou postavu nešťastné, upracované matky něčím lehčím. Narodil se Méďa Blbák, který samozřejmě přes televizi - děti té ubožačky pozitivně ovlivňuje. A jednou mi tam místo medvěda skočila Dáda. Nechala jsem ji tam - a lidi šíleli smíchy. Asi je i pro ně Dáda Patrasová jakýmsi archetypem. Pojmenováním něčeho, s čím lze bojovat velmi těžko a s čím jsem bojovala kdysi jako vychovatelka prvňáčků.
* A co na to poškozená?
Nejen Dáda, ale i mnoho ostatních musí platit za slávu různé ceny. Já když udělám chybu, nebo mi to nesluší, zodpovídám se maximálně padesáti lidem. A nehrozí mi, že by chtěl o mém zkaženém představení vtipkovat třeba Josef Dvořák v pořadu Šance. Koho by to pobavilo, že? V Rádiu Limonádový Joe jsme běžně propírali snad všechny populární umělce. Až se mohlo zdát, že na nich cizopasíme. Pokud si však vzpomínám, cizopasili jsme i na Švankmajerovi nebo na Kolářovi, na politicích, na řediteli Telecomu, na všech. Nikdo nás nežaloval. Stěžovali si vždy pouze uražení posluchači.
* Celá vaše hvězdná sestava rádio opustila. Nestýská se vám po něm?
Určitě. Snad se zase stane zázrak a o to naše cizopasení v éteru se znovu pokusíme. Mě to hodně bavilo. Zatím jsme jako přetransformované Radio Hotel pouze k vidění, čtení či surfování. Pokud je co, vysílat se dá jakýmkoli způsobem. Hlavní je nebát se, nelhat a nekrást.
* Z vás v poslední době kromě komediantky vyrůstá i šansoniérka. V rádiu vtipná, v písních smutná - které poloha je víc vaše?
Někdy je to samozřejmě i přesně naopak, ale to je asi v pořádku, abychom neunavili těch několik desítek našich příznivců. Zpěvačkou jsem chtěla být ještě dřív než herečkou. Šanson dovoluje obě role současně, ale to neznamená, že bych si s tím dovedla poradit. Mám problémy vyjádřit patos, který si sama vkládám do textů a mám jistou neschopnost stát si za svým. Třeba se bojím, že by ode mne spoluhráči utekli a já bych stála na jevišti sama.
* Nenecháváte se příliš snadno přesvědčit o vlastní nedostatečnosti?
Daleko lépe než o své dostatečnosti. Patřím k lidem, kteří by se chtěli zavděčit všem. Každou kritiku jsem připravena vzít jako signál ke změně. Pořád se podle něčích rad měním. Z toho bludného kruhu mne může vysvobodit snad jen to, když vidím práci svých kritiků a říkám si: koho poslouchali oni?
* Když tak poslouchám já vás, nebudete učebnicový příklad nějakých traumat z dětství?
Při mé první návštěvě u psychiatra mi sestřička vypisovala klasický příjmový dotazník a každou mou odpověď doprovázela všechápajícím pokývnutím: rodiče - rozvedeni. Nejmladší ze tří sester, z toho obě nevlastní. Do šesti let vychovávána u prarodičů. Otec hudebník. Jeden pokus o sebevraždu. Jedno vlastní nenaplněné manželství. Ve vztahu k mateřství nerozhodná... a když jsem pak přišla k samotnému doktorovi, zeptal se mne, co po něm vlastně chci. Pak jsem navštívila psychiatra ještě jednou. Nabídl mi LSD.
* Pomohlo?
Já se na to nějak necítím. Občas si sice dám menší než malé množství marihuany, ale to jen proto, že pak dlouhé a dlouhé hodiny mluvím ve verších a mám z toho strašnou bžundu. Jinak preferuji alkohol a tabák a původní televizní inscenace.
* Vždycky ze všeho takhle nějak vybruslíte?
V poslední době mám pocit, že těmi svými exhibicemi na jevišti bruslím pryč od výše zmíněného. Také se ve mně hromadí touha úplně vybruslit z Prahy na nějaký dobře zamrzlý rybník u rodných Klatov a tam bruslit, bruslit a snažit se zapomenout na Pražáky, jejichž brusle jsou kolečkové a na Letné tak často rozčilují mne i mého psa.
* V Klatovech byste chtěla hrát na menším hřišti, nebo se stát spořádanou ženou?
Obývací stěnu bych si samozřejmě koupit musela, pak by mi možná půjčovali děti do dramatického kroužku. V každém případě se ale Honza vracel ze světa, až když zmoudřel nebo když vyhrál princeznu. Můj princ nikde a o moudrosti hovořit nebudeme.
* Takže o slávu budete zatím usilovat dál?
Obávám se, že nemám na to, abych za ni zaplatila. Budu raději snít o tom, že něco umím... To jsou ale řeči!
