Mám rád všechno extrémní. I ženské vyšperkované plastikami, říká Vémola

  0:02aktualizováno  0:02
Obdivuje zápasníka Gustava Frištenského, herce Arnolda Schwarzeneggera a zpěváka Karla Gotta. Bojovník MMA, rváč, dříč, excentrik, novodobý gladiátor... Vyberte si. Karlose Vémolu teď čeká v obrovské O2 areně nejsledovanější zápas kariéry. I o tom promluvil pro Magazín DNES.

Jak často se setkáváte s názorem, že jste tak trochu blázen?
Když chcete v dnešní době uspět, musíte být trochu blázen.

Fotogalerie

Před pár lety vás nikdo neznal. Pak jste se loni objevil v televizní show Karla Šípa a od té doby je vás všude plno.
Protože se ukázalo, že my, zápasníci MMA, tedy smíšených bojových umění, můžeme být normální lidi. Spoustu let se snažím každému vysvětlit, že nás, fightery, bojovníky, nelze házet do jednoho pytle. Mezi námi je plno skvělých studovaných kluků, ale na druhé straně i plno gaunerů. To je ale stejné třeba s fotbalisty, v tom není náš sport výjimečný. Ještě před nějakými pěti lety jsem všude slýchal, že to, co děláme, jsou nelegální zápasy bez pravidel, že se tomu věnují jen barbarští rváči z diskoték a vyholení náckové. To ale není pravda, my jsme moderní gladiátoři, MMA je jakýsi bojový desetiboj, ve kterém je všechno – box, kickbox, karate, judo, zápas...  Je to královská disciplína všech bojů, která si zaslouží být opěvovaná.

Řekl jste, že je mezi vámi spousta studovaných kluků, ale i gaunerů. Kam se řadíte vy?
Trošku jsem zapadl mezi ty druhé. Nechtěl jsem být třeba jako slavní boxeři Muhammad Ali či Mike Tyson, kteří byli zavření. Bohužel se mi to taky povedlo. 

Proč jste se dostal do vězení?
Kvůli nerozumu, nedělal jsem věci tak, jak mají být. Věnoval jsem se jen zápasení a nedokázal si pohlídat účetnictví. Žiju v Anglii, a tam když neplatíte daně, berou to za jeden z nejvážnějších zločinů, dokonce jako okrádání královny. Přenechal jsem tyhle starosti svým manažerům, ale byla to samozřejmě moje vina, protože když děláte nějaký byznys, tak si za něj zodpovídáte.

Na jak dlouho vás odsoudili?
Dostal jsem rok a ve vězení si odkroutil půl roku. Manažeři mi to ale vrátili, během té doby, co jsem seděl, se postarali o mě i o moji rodinu. Takže ve výsledku jsem přišel o půl roku svobody, což byl ovšem mnohem větší trest pro moje děti než pro mě. 

Měli mě za blázna

Vraťme se k vaší rychle nabyté popularitě. Určitě je vám příjemné, že se z vás stal v Česku všude zvaný a obletovaný muž.
Nejde o mě, mým cílem bylo pozvednout u nás tenhle sport. A tu popularitu, o které mluvíte, jsem nezískal nějak rychle. Zápasil jsem třeba v Americe, v Los Angeles, každý se tam se mnou fotil, lidi mě poznávali na ulici, ale tady mě nikdo neznal. A proč? V médiích se o MMA nepsalo, v televizích se o tom nesmělo vysílat. Můj první mediální úspěch byl desetivteřinový šot ve zprávách na Nově, kde jsem se objevil v rubrice Borec na konec. Zařídil to kamarád z Novy, který to tam prosadil. To byla první vlaštovka. Já si říkal, to není možné, vždyť dělám sport, který je ve světě velmi populární, tak se to musí zvednout i u nás. Udělal jsem tady první zápas a přišlo přes tisíc diváků. Všichni mě plácali po zádech, jaký je to úspěch. Říkali mi – doteď přišly maximálně tři stovky lidí a ty máš na prvním fightu tisícovku!

Magazín DNES+TV

Takže dobrý rozjezd?
Kdepak, já jim oponoval, co blbnete, tisícovka že je úspěch? Do roka a do dne budu zápasit na hokejovém stadionu. Všichni se mi smáli, měli mě za blázna. Na to jste se vlastně ptal hned na začátku, jestli nejsem blázen. A my pak na tom stadionu byli několikrát, později už nám byly malé. Tak jsem začal mluvit o O2 areně – a zase mi říkali, že jsem blázen. A teď už nám je i O2 arena malá. Buďte si jist, že bude při mém Zápase století vyprodáno! Takže já už se s promotéry bavím o fotbalovém stadionu.

Ještě se tomu smějí?
Už ne. Líbil by se mi pražský Eden. Než skončím, chci udělat v Česku fight pod otevřeným nebem, jako měl Muhammad Ali. To je můj cíl! Investoval jsem do svého byznysu pětadvacet let a celé roky jsem prodělával. Představte si, že do něčeho investujete a čtvrt století to nevynáší, ale vy pořád věříte, že to jednou přijde. Všichni okolo vám radí, ať už toho necháte, že to nemá cenu. A ono to nakonec přijde – poslední dva nebo čtyři roky už dobře vydělávám. To je pro mě obrovské zadostiučinění.

A to vám taky leckdo závidí.
Mám hodně fanoušků, ale i haterů, lidí, kteří mi na internetu nadávají. Nereaguju na ně agresivně, i když je to nepříjemné hlavně kvůli rodině. Chci teď jít příkladem mladým klukům, aby viděli, že když něco chtějí a opravdu se budou snažit, tak toho dosáhnou. Dělám pro ně semináře, vystupuju na základních školách, středních i na vysokých. A mám i semináře pro policisty.

Co policistům vyprávíte?
Nevyprávím, učím je, jak na ulici v krizové situaci zpacifikovat nějakého zločince nebo výtržníka tak, aby mu zbytečně neublížili a zároveň neublížili sami sobě. Ukazuju chvaty, jak ty lidi dostat bez zranění na zem, aby jim nic nezlomili a nemuseli je mlátit.

Karlos Vémola se raduje z výhry pod organizací Oktagon MMA.

Baví je vaše výuka?
Jsou nadšení, dělají to i ve svém volnu, chtějí se ode mě něco naučit. Policejní náčelníci tomu zpočátku nebyli nakloněni, že prý nejsem dost kvalifikovaný. Říkal jsem, zkuste to, nic vám neúčtuju, máte to zadarmo.

Zadarmo?
Ano, českým policistům, vojákům a hasičům pomáhám zdarma, stejně tak si nic neberu za semináře pro školáky a studenty. Chci jim předávat pozitivní věci, mělo by to dělat víc fighterů, aby lidi viděli, že umíme být prospěšní.

Řekl jste, že policejním šéfům se vaše kvalifikace pro výuku nezdála dostatečná. Jaké na to máte argumenty?
Dělám MMA a patnáct let jsem taky dělal na dveřích.

Na dveřích?
Jo, vyhazovače. Je to tvrdá profese. Já nechtěl lidi mlátit, jen jsem je potřeboval dostat co nejbezpečněji a bez zranění ven z londýnských nočních klubů, kde jsem pracoval. Jsou opilí, hodně se rvou a vy je musíte vyhodit na ulici tak, abyste s tím měl co nejmíň práce a aby vás nezranili. Prošel jsem tolika rvačkami, že si to neumíte představit. To byly tisíce rvaček!

Sto liber a ponožky

Jak jste se dostal do Londýna?
V Česku jsem dělal řeckořímský zápas, byl jsem docela dobrý, ale zhlédl jsem se v Arnoldu Schwarzeneggerovi a chtěl se stát kulturistou. Jednou takhle sedím v posilovně, otevřu časopis a koukám na špičkové anglické kulturisty. To mě nadchlo, zatoužil jsem je vidět na vlastní oči. Neměl jsem peníze, tak jsem se domluvil s kamarádem kamioňákem, že až pojede do Londýna, vezme mě na víkend s sebou. Když jsem tam pak vešel do jedné posilovny, mohl jsem si s kulturisty zatrénovat. Nevěřili, že je mi jen osmnáct, měl jsem dost síly a oni ve mně viděli potenciál. Zůstaň tady, říkali mi, v posilovně můžeš přespávat a mohl by sis s námi vydělávat prací na dveřích. Tak už jsem se nevrátil. 

Vy jste si domů nezajel ani pro nějaké osobní věci?
Ne. Zůstal jsem tam, i když jsem neměl nic. Jen sto liber a troje ponožky... Neuměl jsem ani řeč, prostě nic! Když mi na začátku angličtina nešla, tak jsem se držel kulturistů z Polska, s nimi jsem se domluvil. Pracoval jsem v posilovně, kde jsem se i najedl, ubytování jsem tam měl zadarmo. A o víkendech jsem chodil na dveře, kde se daly vydělat dobré peníze. V Česku člověk bral na dveřích tisíc až patnáct set za noc a v Londýně jste tohle vydělal v přepočtu na koruny za hodinu. Tedy když byl dobrý kšeft v nějakém klubu v ghettech.

V ghettech? Tedy v nějakých drsných lokalitách Londýna?
Právě na takovém místě jsem začínal. Na ten speciální víkend, kdy bylo otevřeno v pátek, sobotu a neděli, nikdy nezapomenu. Byl to noční klub, kde nikdo nechtěl dělat, konaly se tam diskotéky se spoustou lidí a pořád se to rvalo. Bylo tam patnáct vyhazovačů, já šel v pátek poprvé s nimi, celý nadšený, že mám první práci. Jenže až tam jsem se dozvěděl, že ti vyhazovači se snažili, aby jim majitel zaplatil víc. A udělali to trošku po gangstersku – buď nám přidáš, nebo odcházíme. Prostě se uprostřed noci sebrali a odešli.

Karlos Vémola

V pěti číslech

Karlos Vémola

34 
Narodil se 1. července 1985 v Olomouci. Je nejznámějším českým bojovníkem MMA.

18
Od osmnácti žije v Londýně. 

2
Má syna a dceru. S nynější partnerkou, Slovenkou Lelou Ceterovou, teď čeká holčičku. 

84 
Bojuje v kategorii do 84 kg. Před závody hodně shazuje, při 182 centimetrech výšky mívá běžně kolem metráku. 


Devátého listopadu nastoupí v pražské O2 areně k Zápasu století proti slovenskému šampionu Attilovi Véghovi.

Co vy?
Hlavní vyhazovač zavelel: „Chlapi, jdeme domů!“ Já na to, že mám první den práci a že nikam nejdu. „Fajn, tak seš na to sám, my odcházíme.“ Tak tam stojím a hlídám, když vtom přišel majitel a povídá: „Co tady děláš, ty novej?“ Já říkám, že jsem rád, že mám práci, a tak jsem tu zůstal. „Seš blázen? Tady je šest set lidí, budeme muset zavřít, sám na to nestačíš.“ Nakonec jsme nezavřeli a zvládli to ve třech – majitel, což byl šedesátiletý pán, manažer, co měřil dva deset a vážil sto padesát kilo, a já.

Takže noc proběhla v klidu?
Vůbec ne! Začalo se to rvát, ale ne s námi, mezi sebou. Já tam lítal mezi tím vším – v bílé košili, to musí být, jednak abyste byl slušně oblečený, jednak aby vás jako vyhazovače bylo vidět. Za celou noc jsem se nezastavil, jedna rvačka stíhala druhou, vyhazoval jsem jednoho za druhým, nevěděl jsem, co dřív. Tehdy fakt šlo o život, ale já byl mladý, hloupý a statečný, díky tomu jsem se v tom klubu uchytil.

Na konci šichty jsem měl roztrhanou košili a byl celý zacákaný od krve. Říkám šéfovi, že zítra nebudu moct přijít, protože nemám další bílou košili a ani na ni nemám peníze. Vytáhl balík peněz, podal mi je a povídá: „Tady máš, moc ti děkuju za dnešní pomoc, tohle by nikdo nezvládl, kup si novou košili, a když zase přijdeš, budu rád.“ Já na to, že mám v posilovně kamarády, které bych mohl vzít s sebou. Majitel s tím radostně souhlasil, takže jsme tam nastoupili místo starého týmu. Dopadlo to tak, že ze mě z vděčnosti brzy udělal šéfa vyhazovací party a dostal jsem větší peníze.

Zeptám se na rovinu – vy jste tehdy v té vřavě nedostal, s prominutím, přes hubu?
Lidi nešli proti mně, vyhazovači, rvali se spolu a já do toho musel vlítnout a roztrhávat to. Měl jsem sto deset kilo, byl jsem silný, tak jsem plnil svůj úkol – popadl je, vyhodil ven a zavřel za nimi dveře. Že se pak dál rvali na ulici, mi už bylo jedno. Mou prací bylo, aby se nervali v klubu, nerozbíjeli věci a nepohoršovali ostatní zákazníky. Tímhle majstrštykem jsem se tam uchytil. Vlastně to pro mě byla šťastná shoda okolností. A díky náhodě jsem se dostal i k MMA. 

Zase to byla dobrodružná náhoda?
Jednou tak stojím na těch dveřích a začali se rvát dva frajeři. Takže jsem mezi ně jako vždycky vletěl a jednoho vytáhl ven. Když jsem se vrátil pro druhého, stojí proti mně chlap, drsňák, už měl stržené triko a chtěl se rvát, protože jsem předtím vyhodil jeho kamaráda. No tak jsem ho trefil, hodil na zem, jak to umím z řeckořímského zápasu, a vykopl na ulici. Zavřel jsem za ním dveře a stojím, jako by se nic nestalo. Vtom přišel nějaký pán s čepičkou: „Dobrý večer, já jsem manažer a to jsou dva moji nejlepší fighteři.“ Odpověděl jsem, že mě to nezajímá, ať se perou někde v kleci, ale u mě se prát nebudou. On na to: „Ne, tak jsem to nemyslel. Jestli tohle dokážete tady, pojďte to dělat ke mně za pěkný peníze.“ Nejdřív jsem nechtěl s vysvětlením, že dělám kulturistiku, ale pak jsem přemýšlel – když ti dva, které jsem vyhodil, za to dostávají zaplaceno, tak to já chci taky. Tak jsem se stal zápasníkem v kleci.

Měla to být jatka

Jak vám to na začátku šlo?
Připravil jsem se na první zápas MMA, pozval spoustu známých, zaplatil pro rodinu letenky, jen aby mě na tom galavečeru viděli. Najednou přijde manažer s tím, že dnes nebudu zápasit, protože můj soupeř se zranil. Pro mě ale bylo nepředstavitelné, že bych nenastoupil a všem, které jsem pozval, se musel omlouvat. Neexistuje, musím zápasit, tvrdil jsem manažerovi, který tedy přišel s nabídkou: „Jestli si chceš vydělat prachy navíc, mohl bys nastoupit proti mému šampionovi, jeho soupeř se taky zranil. Kdybys tam proti němu vlezl, něco bych ti přihodil.“

Měl jste tedy být outsider, nezkušený nováček, který jde proti šampionovi na jatka?
Přesně tak. A znovu říkám – byl jsem mladý a blbý, takže jsem kývl, jasně, dej sem peníze, jdu na to! Táta mi nadával, že jsem blázen, zakazoval mi to, ale já na něj nedal. Tak jsem tam vletěl a toho šampiona zmlátil za dvaačtyřicet vteřin. V novinách z toho byl velký poprask, nikdo tomu nechtěl věřit. Honem uspořádali druhý zápas, aby mě otestovali, a byl z toho nejrychlejší knokaut v Anglii, vyhrál jsem za pět vteřin. A třetí zápas jsem zvládl za tři minuty. Během roku se ze mě, z nikoho, stal šampion těžké váhy v tehdy největší anglické asociaci. Vystřelil jsem z nuly na sto – díky pracovitosti, cílevědomosti a štěstí, které v životě taky potřebujete.

Za kolik jste zápasil?
Ten první zápas byl původně za pět set liber, ale za to, že půjdu se šampionem, mi přidali dalších pět set. Takže za nějakých třicet tisíc korun jsem se měl jít nechat totálně zmlátit. Přitom v Anglii to bylo ještě docela dobré oproti Česku, tady se bojovalo zadarmo nebo za tisíc korun.

Karlos Vémola

Karlos Vémola

Předpokládám, že dnes už jsou vaše honoráře podstatně vyšší.
Dneska už to je v milionech. Takže řekněte, není to krásné, že jsem se během pěti let vypracoval z tisíců na miliony?

V duelu se slovenským šampionem Attilou Véghem vám v O2 areně půjde také o miliony?
Tam jde o životní odkaz! V tomhle zápase mi nejde o peníze, ten bych udělal i zadarmo. Jde o něco, na co lidi nikdy nezapomenou. Čeští fanoušci jsou trochu nevděční, pominou všechno, co jsem dokázal předtím, budou hodnotit jen ten jeden fight. 

Takže když prohrajete, hodně vám to ublíží?
To se nestane! O tom vůbec nepřemýšlím, vyhraju. Chci jen říct, že tenhle Zápas století buduje legendu, chci, aby se můj příběh vyprávěl ještě dlouho po mé smrti. 

Nakolik jsou vaše slova upřímná a nakolik jsou to efektní výroky pro nažhavení publika?
Lidi si občas myslí, že používám naučené fráze, ale tak to není, já to myslím vážně. Moje sebevědomí vychází z toho, co dělám. Za poslední roky jsem z devatenácti zápasů osmnáctkrát vyhrál. Teď trénuju čtyřikrát denně, nic nevynechám, nic neošidím. Dřu, jsem v dietě, dodržuju pitný režim, polykám vitaminy. Takové sebevědomí bych neměl, kdybych věděl, že jsem předevčírem vynechal trénink nebo že jsem dnes v poledne sežral vepřo knedlo zelo jenom proto, že jsem na něj měl chuť.

Zblízka

Klidně do trenýrek

Při focení nasazuje drsný výraz a vypadá až strašidelně. Když přišel na rozhovor, taky se netvářil vřele. Po chvíli se ale změnil v zábavného vypravěče. A protože v termínu našeho rozhovoru zároveň probíhala jeho autogramiáda a focení v reklamních tričkách, nenuceně se přímo u kavárenského stolku svlékl z obleku jen do trenýrek. Hlavně dámy tak měly o neobvyklou podívanou postaráno. 

To si vážně nemůžete dovolit?
U sebe doma nemám žádné jídlo, protože když před zápasem shazujete dvacet kilo, tak je to hodně drsné. Nevydržíte to a sežerete, co najdete v ledničce. Kolikrát jsem měl v minulosti takový hlad, že jsem žral i odpadky. V Londýně teď chodím do obchodu denně, protože si koupím jen to, co ten den potřebuju. Nic navíc! V noci, když se vzbudím hlady a ve stresu, že se potřebuju najíst, tak nemám co sníst.

Jaký máte s Attilou Véghem vztah? Cítíte k němu nenávist?
V tomhle zápase není z mé strany nenávist. Tu jsem pociťoval v jiných fightech, kdy se soupeři o mně vyjadřovali posměšně.

Řekněte mi, když se někdo chce stát zápasníkem MMA, to asi nemůže mít holubičí povahu.
Může, já jsem holubičí povaha. (usmívá se) Ale vážně, když jsem byl malý, tak jsem hodně brečel, třeba když jsem prohrál, špatně jsem to nesl. Můj syn je v tom po mně, je takový měkčí, lítostivý.

Takže co potřebuje kluk, který chce začít s vaším sportem?
MMA nevyžaduje tvrdou, drsnou povahu, ale cílevědomost a ochotu podřídit se pevné disciplíně. A to jsem měl, jako kluk jsem dělal řeckořímský zápas a trenéři byli mou druhou rodinou, choval jsem k nim velký respekt. Nedovolil jsem si přijít na trénink pozdě nebo nepřijít vůbec, případně dorazit ve špinavých věcech. Podívejte, nebyl jsem ve škole zrovna dobrý žák, ale bez sportu a bez mých trenérů by to byla úplná katastrofa. Když se mě teď někteří rodiče ptají, na jaký sport mají dát své dítě, odpovídám, že to je až druhořadé. Hlavní je najít správného člověka, správného trenéra, kterému dítě svěříte. Musí to být člověk, který naučí dítě disciplíně a cílevědomosti, touze něco dokázat. To je pak skvělá průprava do života, a zdaleka ne jen sportovního.

Konfliktům se vyhýbám

Stane se vám v běžném životě, že byste měl při své síle a zkušenostech v některých vyhlášených londýnských čtvrtích strach?
Dělal jsem v nejhorším ghettu, v severním Londýně. Když si představíte v Americe Brooklyn, tak to je v Anglii severní Londýn. Pracoval jsem tam proto, že to jiní nechtěli vzít, i když se tam platilo nejvíc peněz. Už jsem řekl, že jsem byl mladý a hloupý, chtěl jsem si vydělat, tenkrát jsem ještě neměl rodinu, tak mi to bylo jedno. Byl jsem tak nějak smířený s tím, že každý večer můžu umřít, tam byl věčně někdo pobodaný nebo postřelený. Dneska to už beru jinak, mám rodinu, děti, takže už bych tam na dveřích pracovat nechtěl.

A na večerní procházku byste se do těchto míst vypravil?
Určitě ne. Už vím, že je lepší se některých situací vyvarovat, poznám, s kým se bavit a s kým se naopak vůbec nebavit. Jsem vyléčený z takových věcí, které se běžně dějí v Česku. Jste v autě, někoho předjedete nebo mu nechtěně vjedete do cesty a on troubí, nadává, gestikuluje... To vede ke zbytečným konfliktům, přitom já jsem nekonfliktní člověk. Třeba mi nějaký opilec nadává nebo mě něčím polije. Lidi, co jsou vedle mě, se diví – tohle si necháš líbit, ty, nejsilnější český fighter, a radši utíkáš?!

Co jim odpovídáte?
Ano, radši odejdu, ne proto, že se bojím toho chlapa, to vůbec ne, já se bojím sebe. Kdybychom se do sebe pustili, tak to nemůže dopadnout jinak, než že mu něco udělám. Proto je lepší odejít.

Takže ani na ty troubící a nadávající řidiče nereagujete?
Ne, poučila mě jedna zkušenost z Londýna. To jsem ještě jezdil na dveře a vozil v autě kluky vyhazovače, kteří pro mě dělali. Měl jsem svou firmu, z toho byl pak taky vedle zápasení ten daňový únik, o kterém jsme mluvili. No tak jedeme do práce, v autě nás sedí pět a pro vaši představu – já z nich byl nejmenší. Předjel mě tak nějak blbě bavorák a já, jak jsem byl ještě mladý a výbušný, na toho řidiče troubím a řvu, že je kretén. Načež bavorák zastavil a nepustil mě dál. Z auta vyskočili dva kluci. Říkám si, asi nás špatně vidí, tady sedí pět namakanejch frajerů, co vy blázni budete proti nám dělat?

A co dělali?
Jeden z nich vytáhl zpod kabátu brokovnici, zaťukal mi na okno a povídá: „Pánové, je tady nějaký problém?“ V tu chvíli by se v nás nikdo krve nedořezal. Úplně zbytečný pouliční konflikt mohl dopadnout katastrofou jenom kvůli tomu, že jsem na někoho troubil a pořvával. Nebo naopak, kdyby neměli tu zbraň, mohli jsme vylézt z auta, ve rvačce je pořádně zmlátit a nás by za to třeba zavřeli. Prostě kvůli naprosto nesmyslnému troubení by bylo všechno špatně. Proto už nic takového nedělám a ve vyhrocených chvílích se raději snažím odejít. Nepotřebuju si někde venku nic dokazovat, já to dokazuju jenom v kleci.

Hypotetická otázka: Kdybyste se dostal do rvačky se špičkovým boxerem, jak by to dopadlo?
Mistr světa v boxu umí pochopitelně perfektně boxovat, ale se mnou by se na ulici nedokázal prát, tam by neměl šanci. Prohrál bych s ním, leda kdybych stál. Jenže já bych ho dal rychle na zem a tam by nic neudělal, na to není trénovaný. MMA je nejkomplexnější boj, jiná disciplína by mu nemohla vzdorovat. Je to, jako kdyby například oštěpař Jan Železný v době své největší slávy soutěžil s desetibojaři Tomášem Dvořákem a Romanem Šeberlem. V oštěpu by je sice přehodil o kilometr, ale všechny ostatní disciplíny by prohrál. 

Tak už dost rvaček, pojďme k jiným, příjemnějším věcem. Čím si děláte radost?
Mám rád přírodu, hlavně tu hodně divokou, ale zatím mi chybí čas, abych do ní jezdil. Nemůžu si vzít dovolenou a odletět někam na safari, tak jsem si to pořídil ve svém londýnském domě. Třeba v teráriu chovám krokodýla. Příroda a zvířata mě fascinují už odmalinka. 

Karlos Vémola a Lela Ceterová

Karlos Vémola a Lela Ceterová

Vážně? Nějak si vás neumím představit, jak v mládí sypete drobky prokřehlým sýkorkám.
No tak teď sypu rybičkám. Protože mě ale nebaví sypat malým rybičkám, házím maso žralokům, kteří ho v mém akváriu trhají na kusy. Chovám třeba i rejnoky a sumce. 

To jsou poněkud extrémní záliby.
Jo, mám extrémní zájmy. I moje auta – hummer, bentley, BMW a mustang – musí být velká, silná a luxusní. Mám rád všechno extrémní, i ženské se mi líbí extrémně vyšperkované plastickými operacemi, musí mít obrovská silikonová prsa. A auta to samé, obrovská kola, nárazníky, spojlery...

Takže jsou pak výstřední, ale naprosto nepraktická.
Ano, ale teď se, doufám, bavíme jenom o těch autech, ne o ženách. (usmívá se) O mé paní přece nebudu říkat, že je naprosto nepraktická.

V souvislosti s tak výstředním vkusem mě překvapilo, jak pochvalně jste se vyjádřil o Karlu Gottovi. Čekal bych, že budete uznávat jinou hudbu.
Tady nejde jenom o hudbu. Karel Gott byl velký vzor, příklad, gentleman, legenda... Nestydím se říct, že Češi v moderní historii neměli většího velikána, než je on. Pro mě jsou dvě největší české osobnosti všech dob Karel IV. a Karel Gott. Myslete si, co chcete, já to tak mám. 

Vy si na své češství potrpíte, odmítl jste vyměnit českou vlajku na trenýrkách za slušně placené reklamní logo.
Jsem hrdý Čech a vlastenec. Od prvního dne nebyl zápas, ve kterém bych neměl na trenkách českou vlajku! A tak tomu bude i nadále. Dokonce si toho všimli na Hradě a já byl prvním zápasníkem MMA, kterého loni 28. října, při stoletém výročí republiky, pozvali na recepci. A letos jsem tam byl zas. To dřív bylo nemyslitelné, aby nějaký rváč z MMA dostal prezidentské pozvání na Hrad. Dost lidí mě pomluvilo, že jdu za Zemanem, ale pro mě to nemá žádný politický podtext, šel jsem tam reprezentovat svůj sport, beru to jako velkou čest. A víte, co mě překvapilo?

Netuším.
Když jsem tam byl poprvé, bál jsem se, že budu tak nějak mimo mísu, že budu stát někde sám v koutě, ale bylo tomu naopak. Vážené osobnosti za mnou chodily a podávaly mi ruku. Někdo se chtěl i vyfotit. Se mnou, s klukem, který začínal v Anglii od nuly jako barový vyhazovač.

Autor:
  • Nejčtenější

Manželka Pavlína Pořízková dědit nebude, napsal v závěti Ocasek

Muzikant Ric Ocasek (†75) zemřel náhle letos v září, dva týdny po operaci srdce. V závěti uvedl, že své manželce, české...

Youtuberka Třešničková poprvé ve společnosti. Ukázala jizvy po popáleninách

Youtuberka a influencerka Kristýna Třešňáková (24), známá na sociálních sítích pod jménem Týnuš Třešničková, se po...

Mám rád všechno extrémní. I ženské vyšperkované plastikami, říká Vémola

Obdivuje zápasníka Gustava Frištenského, herce Arnolda Schwarzeneggera a zpěváka Karla Gotta. Bojovník MMA, rváč, dříč,...

Čeká nás velká jízda, říká podruhé těhotná Marie Doležalová

Marie Doležalová (32) se na sociálních sítích pochlubila radostnou novinkou. Herečka s tanečníkem Markem Zelinkou (32)...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Nechci se nijak omezovat, říká Slováčková léčící se s rakovinou prsu

Anna Julie Slováčková (24) se minulý týden svěřila s tím, že u ní lékaři při pravidelné kontrole zjistili zhoubný nádor...

Premium

Nikdo dodnes neví, kolik těch holek zůstalo zakopaných. Starosta Dubí vzpomíná

„Devadesátky“ a přelom tisíciletí byly v Dubí na Teplicku divoká léta. Řádili tu pasáci prostitutek a mafiáni. Město se...

Premium

Kořeněná jídla ani káva neškodí, vyvrací profesor Tesař letité mýty

Kola je pro ledviny hrob. Nejlepší je nesolit a nejíst ostrá exotická jídla. Alkohol dokáže „propít“ ledviny, které je...

Premium

Špičkový výrobek i po letech funguje. Kvůli hloupé chybě je však k ničemu

Snoubení spotřební elektroniky a počítačů provázely porodní bolesti, které jsou z dnešního pohledu absurdní a...

  • Další z rubriky

Děti jsme nechtěli, o psy se po rozvodu postaráme oba, říká Hendricksová

Christina Hendricksová (44) a její manžel Geoffrey Arend (41) se po desetiletém manželství rozvádějí. Herečka oznámila,...

Ženy by měly po porodu zhubnout na původní váhu, říká Alagič Vrbovská

Syn Sanel se Jasmině Alagič Vrbovské (30) narodil letos v létě. Moderátorce se podařilo rychle shodit poporodní kila....

Terapie tmou je medicína pro duši, říká filmový Havel

Herec Viktor Dvořák (40) prozradil, že v minulosti absolvoval terapii tmou. Letošní držitel Ceny Thálie v primácké Show...

Youtuberka Třešničková poprvé ve společnosti. Ukázala jizvy po popáleninách

Youtuberka a influencerka Kristýna Třešňáková (24), známá na sociálních sítích pod jménem Týnuš Třešničková, se po...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz