Vaše první herecké krůčky prý vznikaly kvůli školní lásce?
Na gymplu vždycky využívali toho, že se chci hlásit na DAMU, a když byla nějaká plonková doba třeba před vysvědčením, kdy už se moc neučilo a nezkoušelo, byl jsem vyvolán, ať něco předvedu. A ano, moje první láska byla moje spolužačka. O to to bylo pro mě umocněnější, abych se mohl tak trochu předvést i před ní.
Splnily se vám prý největší dětské sny - stát se hercem a bydlet v Praze.
Po těch třiceti letech už ta romantika dětských snů opadla, ale neměnil bych. I když jsem Liberečák tělem i duší, do Prahy jsem vždycky chtěl, stejně jako hrát divadlo.
Zkoušky na DAMU jste skládal se zablokovanými zády, přesto jste byl přijat hned napoprvé.
Dělal jsem v té době lehkou atletiku a konkrétně při trojskoku jsem si zablokoval plotýnky. Na zkoušky mě připravoval Ivan Řezáč, který byl v angažmá v Liberci, a doporučil mi, ať to před zkušební komisí zkusím vydržet a nedám nic najevo. Na tělesnou schránku se na DAMU totiž kladl velký důraz. Absolvoval jsem tedy v tomhle stavu pár kotoulů a přemetů, a když jsem večer přijel do Liberce, skoro jsem nemohl vystoupit z autobusu. Nicméně asi to sebezapření stálo za to, na školu mě přijali hned napoprvé. S atletikou jsem ale pro jistotu skončil.
U vašeho prvního divadelního angažmá byl váš kolega z Národního divadla a přítel Boris Rösner, se kterým jste prý mimochodem na jevišti soutěžil v odbourávání.
Když jsem začal ve třeťáku na DAMU hostovat v Národním divadle, Boris Rössner mě tak nějak vzal pod ochranná křídla. Možná i proto, že byl kdysi v sedmdesátých letech v angažmá v mém rodném Liberci. Účinkovali jsme spolu ve dvou představeních a naše hra na odbourání měla samozřejmě vždycky jasného vítěze. Stačilo, aby se Boris na mě podíval určitým způsobem, a neměl jsem šanci. On se samozřejmě odbourat nikdy nenechal.
Ještě na škole jste si zahrál jednu z hlavních rolí v seriálu Chlapci a chlapi. Byla televizní vojenská průprava příčinou toho, že jste později požádal o modrou knížku?
Taky. Ale hlavně jsem nastoupil do angažmá do Divadla pod Palmovkou a nepřetržitě jsem buď zkoušel, nebo hrál. Takže na vojnu nebyl jaksi čas. Nechtěl jsem přerušit tu kontinuitu, tak to vyřešila modrá knížka.
Na co jste to tehdy před vojenskou komisí uhrál?
Na hlavu.
Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka na seriálového nadporučíka Bílka?
Zrovna nedávno se mě na to někdo ptal, ale já nemám, co bych k tomu seriálu řekl. Byl to půlrok mého života, třicet natáčecích dní, a bylo to pryč. Patřilo to k té době, která pro mě byla významná spíš společenským převratem. Byl jsem ve čtvrťáku na DAMU, naše škola byla centrem studentského hnutí. Šlo o nejintenzivnější časy, jaké jsem kdy zažil. O to víc nechápu, co se děje dnes. Jak je možné, že lidé, kteří nám bránili ve svobodném projevu, mohou dnes sedět v parlamentu. Kdyby mi někdo tehdy řekl, jaký vliv budou mít dnes komunisti a další pro mě nepřijatelné strany, nevěřil bych tomu. V té době jsme propadli euforii s tím, že už bude jenom líp. Samozřejmě líp je, ale za určitých, pro mě ne úplně příjemných okolností.
Díky roli ve třetí řadě seriálu Nemocnice na kraji města jste mohl například asistovat u skutečné výměny kyčelního kloubu.
Hrál jsem tam tehdy anesteziologa a produkce mě vyslala ještě spolu s Martinem Preissem do Střešovické nemocnice, ať se podíváme na skutečnou operaci. Když jsme se převlékali do operačního oblečení, říkal jsem Martinovi, že mě asi bude muset podpírat. Mně totiž stačí odběr krve a jdou na mě mdloby. Kupodivu se ale tahle moje fobie obrátila ve chvíli, když jsem sledoval ten neuvěřitelný zákrok, kdy pan primář vyměňoval kyčel. Nebyl tam vůbec žádný prostor na omdlení, spíš jen na velký obdiv k lékařské profesi. Navíc nás pan primář měl za mediky, nikdo mu neřekl, že jsme herci, co ho přišli okukovat.
Velký věhlas vám přinesl britský seriál Červený trpaslík, ve kterém dabujete jednu z hlavních postav Jidáše Rimmera. Osvojil jste si nějakou typickou hlášku z tohoto kultovního seriálu?
To ani ne. Navíc jak se dialogy dabují na přeskáčku a ve sluchátkách slyšíte původní zvuk, plete se to. Zrovna jsme ale po pětileté pauze nadabovali posledních dvanáct dílů, tak jsem se do toho zase znovu dostal a moc mě to bavilo. Je to jako s ježděním na kole, to taky nikdy po sebedelší pauze nezapomenete. Moje vazba na Rimmera je prostě velká.
Prý býváte pravidelným hvězdným hostem setkání fanoušků britcomu s názvem Trpaslicon.
To už je několikaletá tradice. Jednou za rok v březnu pořádají fanoušci této tvorby celovíkendové setkání a je to velká věc. Chodím mezi ně moc rád a je až neuvěřitelné, jak se tátové od rodin převléknou za své oblíbené postavy nebo si namalují na čelo H, stejně jako ho má moje postava v Červeném trpaslíkovi! Velkou pochvalou pro mě navíc je, že i když jde o lidi, kteří seriál bez problémů mohou sledovat v původním znění, mají radši náš dabing.
Natočil jste spoustu rozhlasových dramatizací, mimo jiné jste ztvárnil i zesnulého Jiřího Hrzána v rozhlasových Příbězích slavných. Jaké to je hrát svého kolegu?
Tohle byl spíš takový polodokument, žádná velká plocha a prostor pro rozhlasové hraní, které mám ale jinak moc rád, ať už se jedná o rozhlasové hry, nebo třeba o četbu na pokračování. Občas je rozhlasová práce přirovnávána k dabingu, ale pro mě je to něco úplně jiného. Dabing je spíš technická záležitost. Taky se mu dá díky nejmodernější technice dost pomoct. V rozhlase je daleko větší prostor pro tvorbu.
Chlapci a chlapi (1988)
Dobrodružství kriminalistiky (1990)
Nemocnice na kraji města - nové osudy (2008)
Na divadle jste si zahrál spoustu rolí od Hamleta po Dona Quijota. Která postava vám dala psychicky nejvíce zabrat?
Psychicky každá. Náročná je i komediální postava. Člověk pokaždé začíná od nuly, když se učí novou roli. Samozřejmě máte za ta léta hraní nějaké zkušenosti, ale na začátku je ta startovní čára vždycky stejná.
Kamil Halbichje znám z filmů Učitel tance, Útěk do Budína či Grandhotel. Zahrál si i v seriálech Chlapci a chlapi, Četnické humoresky nebo Gympl s (r)učením omezeným. |
Jaká nová role vás čeká teď?
Vedle stálého hostování ve Švandově divadle a v divadle Lexy Pyška začínáme zrovna zkoušet hru Zajatec Druhé avenue. Režírovat nás bude Vlado Strnisko a moc se těším na spolupráci se Simonou Stašovou. Budu jí hrát manžela. Moje role je spíš tragikomická, což mi přesně sedí.
Jste známý svým velkým vytížením, jak odpočíváte?
Volno trávím s rodinou a se svým pětiletým synem Matějem. Jsem takový pozdní tatínek, ale o to víc si to užívám. No a pak jsem propadl golfu. Mám úžasného trenéra Lukáše Lizánka, který se mi občas věnuje i v zimě na golfovém trenažeru.
