Poprvé odjela na Sibiř v roce 1992. Letos se vrátila již ze své šesté cesty za Evenky. Domů si přiváží zbytky téměř zmizelého světa: pohádky a příběhy. Goromomo goroló - vyprávění sibiřskejch Evenků. Jamtana - vyprávění sibiřskejch Něnců. Stíny na kupecké stezce - to jsou tři knihy z jejích cest. Jak se Pavlína Brzáková dostala až k Evenkům do tajgy? Kdysi začala ve vesnicích svého rodného kraje hledat po půdách deníky ruských legionářů. Legionáři hlídali transsibiřskou magistrálu - a v denících vzpomínali na setkání s exotickými národy. Nechala se starým vyprávěním zlákat a už jako studentka etnologie - vyrazila na dalekou cestu na severovýchod, za Burjaty, Něnci a naposled za Evenky. A zjistila, že od dob legionářských se mnoho změnilo. Tajga, eto moj bog, říkají sice pořád ještě někteří Evenkové (není divu, evenkský národnostní okruh má rozlohu jako Francie a kromě nekonečné tajgy je tam nějakých šest vesnic, jedna od druhé vzdáleny sta kilometrů), ale většina Evenků dnes nevěří ničemu. Jejich život se vzdálil přírodě, i když žijí uprostřed ní. Z dřívějších dob zůstalo, že se cizinec do tajgy těžko probíjí. V době, kdy se turistům otevírají nejskrytější ostrovy a kouty země, zůstává Sibiř tajemná, nedosažitelná. Letadla v katastrofálním stavu, lety obsazené místními na měsíce dopředu. A tisíce, tisíce kilometrů nekonečné tajgy. Tajga je prý jen pro samotáře. Ještě dlouho tak budou lidé jako Pavlína Brzáková jedni z mála, kteří nám podávají svědectví o někdejší zemi šamanů, Boha Ekšaríi a lesních démonů. A nyní i o zemi bídy a alkoholu.
* Ani sibiřské národy nezůstaly ušetřeny socialistické revoluce. Jak změnila život Evenků v tajze?
Ruští komunisté zakázali Evenkům kočovný život - nutili je násilím stěhovat se do vesnic. Sebrali jim soby, vytvořili velká družstevní stáda, kde sobi nebyli schopni přežití. Lidem zakázali žít v čumech - stanech kruhového půdorysu. Zbourali jim je: Nesmíte takhle žít. Někteří staří lidé to nevydrželi a utekli do tajgy, zemřeli tam. Evenkové, kteří zůstali, začali hodně pít.
* Čím se dnes Evenkové živí?
Oni vlastně jen přežívají. Sociálním případům pomáhá Červený kříž, čas od času přiveze nějaké potraviny, ale je to málo. Takže - kdo si co uloví, co vypěstuje. Problém je o to větší, že se na Sibiři drancuje příroda. Výlovy řek jsou tak masové, že se pak občas v řece nedá vůbec nich chytit a není z čeho udělat zásoby. Lovci z vrtulníků střílejí sobí stáda, někdy se spletou a střílejí i na domácí stáda, jednou málem zastřelili i majitele.
* Evenkové asi nezůstali ušetřeni ani poruštění.
Samozřejmě, že ne. Dnes se sice začala učit evenkština na školách, ale podle mne už nemá šanci. Vesnice jsou smíšené, Evenků málo. První ruští osídlenci přišli od Angary. Bavila jsem se s babičkou, která byla druhou obyvatelkou městečka Vanavary. Byla z rodiny kulaků, bolševici je vyhnali z domu, mohli si vzít jenom pár věcí, hnali je pěšky, tajgou, až na řeku Podkamennou Tunguzku. To bylo někdy v roce 1921. Říkala, že dorazili na místo, kde stál jen kupecký dům, kam každé jaro po velké vodě, když tály ledy, přijížděl kupec na lodi a měnil s místními kožešiny za mouku, cukr, sůl, jehly na šití. Usadili se tam, osada se postupně rozrůstala. Nedaleko odsud bylo místo, kde Evenkové slavili své svátky, dohadovali sňatky - a tam také docházelo k prvním kontaktům. Lidi od Angary měli kravičku, Evenkové se seznámili s mlékem, začali ho pít, hrozně jim zachutnalo. Vyměňovali maso z lesa za mléko a sýry.
* Proč tam vlastně Rusové - kromě těch, kteří byli sami vyhnanci - přicházejí, když je život v tajze tak tvrdý?
Uživit se je těžké, ale za Gorbačovovy perestrojky se rozjel projekt osídlování severu, lidi lákala vidina velkých platů, bydlení zdarma, přicházely expedice hledačů nerostných surovin a ropy, začal se tam těžit živec. Tehdy nastal velký příliv, žilo se tam daleko líp než v centrech, třeba i v Moskvě. Jenže projekt zkrachoval, expedice začaly zanikat, v roce 1993 se proud peněz zastavil. A dnes kdo jen trochu může, snaží se dostat pryč. Alespoň do nějakého města na transsibiřské magistrále. Městečka se vylidňují, mladí utíkají, učitelé také vzdělání se zhoršuje, nemá to žádnou perspektivu.
* Takže budoucnost tamních vidíte černě?
Rusko má tolik problémů! Sever je sice jedno z nejožehavějších míst, ale nikdo se jím zatím nezabývá. A lidé tam nejsou zralí, jsou jako děti - celý život uzavření v jedné vesnici, bez kontaktů, nemají ekonomy, učitele...
* Je možné, aby se vrátili zase ke kočování, k sobům?
Jsou místa na poloostrově Tajmiru, kde se některé rodiny vrátily ke starému způsobu života, žijí v tundře a prosperují docela dobře. Jejich náčelník je opravdu dobrý, dokonce odjel na zkušenou do Finska, viděl, jak se chovají sobi ve Skandinávii a přivezl i jednoho plemenného býka na obrození krve. Vypadá to, že se jeho velkorodině o osmnácti lidech daří. Ovšem oni také přestali pít. Dovoleno to má jen starý dědeček, jinak se nikdo napít nesmí. Ale Evenkové už nemají do návratu ke kočování a do práce se soby chuť. Po roce 1991 jim sice úřady vracely rodová území, ale jen tomu, kdo byl natolik střízliv, aby o ně požádal. To jsou ve Vanavaře dva lidi. A i jim to teď zase chtějí sebrat.
* Vám jako etnografovi by se asi víc líbilo, kdyby Evenkové žili původním způsobem života. I cizinka Alapču ve vaší poslední knížce marně hledá - opravdové Lidi... To ano, ale už se začínám
spokojovat s málem. V roce 1995 zřídili úřady ve Vanavaře dům, říkají mu durdom - blázinec. Něco jako domov důchodců, pro lidi, kteří žili celý život v tajze a už se o sebe nedokáží postarat, přizpůsobit se ničemu novému. Chodím tam a sbírám pohádky, poslední zbytky světa, který jakoby odešel. Už mi také stačí prostě jenom být v tajze.
* A nemají nic proti tomu, že jim odvážíte jejich příběhy?
Ale oni by si jich jinak ani nevšimli. Tam už se moc nevypráví, pohádky zná jen pár lidí a dokonce učitelka evenkského jazyka, která tvrdila, že je sbírá, měla jenom dvě. Najednou, když viděli můj zájem, pochopili, že ten jejich příběh má asi nějakou cenu. A začali je sami objevovat, shánět. Poprvé jsem musela dělat zápisky tajně, na kousek papíru, podruhé jsem psala deník v ruštině, aby si jej mohli kdykoli přečíst - a dnes už mi zpívají písničky a vyprávějí na mikrofon. I ta učitelka byla nakonec úžasně překvapená, kolik pohádek mám a chtěla je po mně.
* Jak ti lidé berou, že jste žena a chcete mluvit s chlapy, jezdit s nimi na lov, žít s nimi v tajze?
Pro chlapy jsem tím, že s nimi chci do tajgy, zajímavá. Evenky už se svými muži do tajgy jezdit nechtějí - chlapi si stýskají, že jsou líné a bojí se. Ale také před nimi do tajgy částečně i utíkají - jsou to dnes pořádné ženské, dokud jezdily v tajze na sobech, byly malinké, hubeňounké, vyschlé... Lidé se tam ani nerozvádějí, oni se rovnou zabíjejí. Trest za to nebývá vysoký, tak čtyři roky. Manželství jim asi někdy připadá horší.
* A jak se mezi nimi cítíte vy?
Já jsem tam cizinkou a to mi dává obrovskou svobodu, možnost překračovat společenské normy. Mohu se bavit s bezdomovcem i "načálnikem" - nikdo se nediví, nepohoršuje. A kromě toho je i pro mne dobré se trochu pochlapit, žít skromněji, nelhat sama sobě a naslouchat lidem a lesu. V tajze se totiž nesmí lhát, je to tam strašně slyšet.
* A jak skromně tam žijete?
Třeba jím daleko méně než oni. Nekupuji si v krámku, kam se na jaře vozí zboží po řece až z Jeniseje, různé čokolády jako oni, když mají peníze. Oni po sobě nechávají šílený binec, břehy řeky jsou pokryté střepy z lahví od vodky a lihu, ohniště jsou obklopené konzervami, papíry, když jdou na záchod, všude zůstanou rozházené noviny - já kolem ohniště vždycky všechno spálila a konzervy zakopala. Byli v šoku, co dělám. Přitom kočovní Evenkové bývali pověstní čistotou, v čumu se země zametala, neválel se tam žádný žhavý uhlík, bylo tam všechno voňavé. Jedno takové tábořiště jsem ještě stihla.
* Vyprávíte o tom všem tak lehce. Copak se nikdy nedostáváte do nebezpečných situací?
Při svém posledním pobytu jsem tonula v peřejích. Bylo to 16. května, na konci zimy, kdy jsou vody divoké a v noci ještě bývá mráz. Odjela jsem s dvěma místními lovci a uprostřed peřejí nám zhasl motor. Loďka byla přetížená - věci se mají odnést na břeh, pak se přenáší loď, ale oni se chtěli přede mnou vytáhnout - utopili jsme všechny věci a musela jsem je zachraňovat.
* Jak? Vytáhla jste je z vody?
Ne, oni se drželi kmene stromu a já došla pro pomoc. Stalo se to kolem desáté večer, asi sto dvacet kilometrů od nejbližší vesnice. Dvě hodiny jsem hledala pomoc. Naštěstí jsem potkala loďku s rybáři. Byla tma, nevšimli by si mne, musela jsem znovu skočit do řeky. Nevím, jestli bychom jinak přežili - v pustině, mokří, zmrzlí, na břehu medvědí stopy, zrovna začínala říje...
* Po téhle zkušenosti budete pořád tak odvážná cestovatelka? Pojedete znovu? Zase sama?
Už jsem si zvykla. Jsem tak víc ponořená - do prostředí, do jazyka. Žádné ulejvání, ale o to víc obohacení. A tím, že jsem ženská a sama, mne ti chlapi víc přijímají, pozvou mne na lov. Kdybych tam byla s jiným mužem, nevzali by mne.
* Ani sibiřské národy nezůstaly ušetřeny socialistické revoluce. Jak změnila život Evenků v tajze?
Ruští komunisté zakázali Evenkům kočovný život - nutili je násilím stěhovat se do vesnic. Sebrali jim soby, vytvořili velká družstevní stáda, kde sobi nebyli schopni přežití. Lidem zakázali žít v čumech - stanech kruhového půdorysu. Zbourali jim je: Nesmíte takhle žít. Někteří staří lidé to nevydrželi a utekli do tajgy, zemřeli tam. Evenkové, kteří zůstali, začali hodně pít.
* Čím se dnes Evenkové živí?
Oni vlastně jen přežívají. Sociálním případům pomáhá Červený kříž, čas od času přiveze nějaké potraviny, ale je to málo. Takže - kdo si co uloví, co vypěstuje. Problém je o to větší, že se na Sibiři drancuje příroda. Výlovy řek jsou tak masové, že se pak občas v řece nedá vůbec nich chytit a není z čeho udělat zásoby. Lovci z vrtulníků střílejí sobí stáda, někdy se spletou a střílejí i na domácí stáda, jednou málem zastřelili i majitele.
* Evenkové asi nezůstali ušetřeni ani poruštění.
Samozřejmě, že ne. Dnes se sice začala učit evenkština na školách, ale podle mne už nemá šanci. Vesnice jsou smíšené, Evenků málo. První ruští osídlenci přišli od Angary. Bavila jsem se s babičkou, která byla druhou obyvatelkou městečka Vanavary. Byla z rodiny kulaků, bolševici je vyhnali z domu, mohli si vzít jenom pár věcí, hnali je pěšky, tajgou, až na řeku Podkamennou Tunguzku. To bylo někdy v roce 1921. Říkala, že dorazili na místo, kde stál jen kupecký dům, kam každé jaro po velké vodě, když tály ledy, přijížděl kupec na lodi a měnil s místními kožešiny za mouku, cukr, sůl, jehly na šití. Usadili se tam, osada se postupně rozrůstala. Nedaleko odsud bylo místo, kde Evenkové slavili své svátky, dohadovali sňatky - a tam také docházelo k prvním kontaktům. Lidi od Angary měli kravičku, Evenkové se seznámili s mlékem, začali ho pít, hrozně jim zachutnalo. Vyměňovali maso z lesa za mléko a sýry.
* Proč tam vlastně Rusové - kromě těch, kteří byli sami vyhnanci - přicházejí, když je život v tajze tak tvrdý?
Uživit se je těžké, ale za Gorbačovovy perestrojky se rozjel projekt osídlování severu, lidi lákala vidina velkých platů, bydlení zdarma, přicházely expedice hledačů nerostných surovin a ropy, začal se tam těžit živec. Tehdy nastal velký příliv, žilo se tam daleko líp než v centrech, třeba i v Moskvě. Jenže projekt zkrachoval, expedice začaly zanikat, v roce 1993 se proud peněz zastavil. A dnes kdo jen trochu může, snaží se dostat pryč. Alespoň do nějakého města na transsibiřské magistrále. Městečka se vylidňují, mladí utíkají, učitelé také vzdělání se zhoršuje, nemá to žádnou perspektivu.
* Takže budoucnost tamních vidíte černě?
Rusko má tolik problémů! Sever je sice jedno z nejožehavějších míst, ale nikdo se jím zatím nezabývá. A lidé tam nejsou zralí, jsou jako děti - celý život uzavření v jedné vesnici, bez kontaktů, nemají ekonomy, učitele...
* Je možné, aby se vrátili zase ke kočování, k sobům?
Jsou místa na poloostrově Tajmiru, kde se některé rodiny vrátily ke starému způsobu života, žijí v tundře a prosperují docela dobře. Jejich náčelník je opravdu dobrý, dokonce odjel na zkušenou do Finska, viděl, jak se chovají sobi ve Skandinávii a přivezl i jednoho plemenného býka na obrození krve. Vypadá to, že se jeho velkorodině o osmnácti lidech daří. Ovšem oni také přestali pít. Dovoleno to má jen starý dědeček, jinak se nikdo napít nesmí. Ale Evenkové už nemají do návratu ke kočování a do práce se soby chuť. Po roce 1991 jim sice úřady vracely rodová území, ale jen tomu, kdo byl natolik střízliv, aby o ně požádal. To jsou ve Vanavaře dva lidi. A i jim to teď zase chtějí sebrat.
* Vám jako etnografovi by se asi víc líbilo, kdyby Evenkové žili původním způsobem života. I cizinka Alapču ve vaší poslední knížce marně hledá - opravdové Lidi... To ano, ale už se začínám
spokojovat s málem. V roce 1995 zřídili úřady ve Vanavaře dům, říkají mu durdom - blázinec. Něco jako domov důchodců, pro lidi, kteří žili celý život v tajze a už se o sebe nedokáží postarat, přizpůsobit se ničemu novému. Chodím tam a sbírám pohádky, poslední zbytky světa, který jakoby odešel. Už mi také stačí prostě jenom být v tajze.
* A nemají nic proti tomu, že jim odvážíte jejich příběhy?
Ale oni by si jich jinak ani nevšimli. Tam už se moc nevypráví, pohádky zná jen pár lidí a dokonce učitelka evenkského jazyka, která tvrdila, že je sbírá, měla jenom dvě. Najednou, když viděli můj zájem, pochopili, že ten jejich příběh má asi nějakou cenu. A začali je sami objevovat, shánět. Poprvé jsem musela dělat zápisky tajně, na kousek papíru, podruhé jsem psala deník v ruštině, aby si jej mohli kdykoli přečíst - a dnes už mi zpívají písničky a vyprávějí na mikrofon. I ta učitelka byla nakonec úžasně překvapená, kolik pohádek mám a chtěla je po mně.
* Jak ti lidé berou, že jste žena a chcete mluvit s chlapy, jezdit s nimi na lov, žít s nimi v tajze?
Pro chlapy jsem tím, že s nimi chci do tajgy, zajímavá. Evenky už se svými muži do tajgy jezdit nechtějí - chlapi si stýskají, že jsou líné a bojí se. Ale také před nimi do tajgy částečně i utíkají - jsou to dnes pořádné ženské, dokud jezdily v tajze na sobech, byly malinké, hubeňounké, vyschlé... Lidé se tam ani nerozvádějí, oni se rovnou zabíjejí. Trest za to nebývá vysoký, tak čtyři roky. Manželství jim asi někdy připadá horší.
* A jak se mezi nimi cítíte vy?
Já jsem tam cizinkou a to mi dává obrovskou svobodu, možnost překračovat společenské normy. Mohu se bavit s bezdomovcem i "načálnikem" - nikdo se nediví, nepohoršuje. A kromě toho je i pro mne dobré se trochu pochlapit, žít skromněji, nelhat sama sobě a naslouchat lidem a lesu. V tajze se totiž nesmí lhát, je to tam strašně slyšet.
* A jak skromně tam žijete?
Třeba jím daleko méně než oni. Nekupuji si v krámku, kam se na jaře vozí zboží po řece až z Jeniseje, různé čokolády jako oni, když mají peníze. Oni po sobě nechávají šílený binec, břehy řeky jsou pokryté střepy z lahví od vodky a lihu, ohniště jsou obklopené konzervami, papíry, když jdou na záchod, všude zůstanou rozházené noviny - já kolem ohniště vždycky všechno spálila a konzervy zakopala. Byli v šoku, co dělám. Přitom kočovní Evenkové bývali pověstní čistotou, v čumu se země zametala, neválel se tam žádný žhavý uhlík, bylo tam všechno voňavé. Jedno takové tábořiště jsem ještě stihla.
* Vyprávíte o tom všem tak lehce. Copak se nikdy nedostáváte do nebezpečných situací?
Při svém posledním pobytu jsem tonula v peřejích. Bylo to 16. května, na konci zimy, kdy jsou vody divoké a v noci ještě bývá mráz. Odjela jsem s dvěma místními lovci a uprostřed peřejí nám zhasl motor. Loďka byla přetížená - věci se mají odnést na břeh, pak se přenáší loď, ale oni se chtěli přede mnou vytáhnout - utopili jsme všechny věci a musela jsem je zachraňovat.
* Jak? Vytáhla jste je z vody?
Ne, oni se drželi kmene stromu a já došla pro pomoc. Stalo se to kolem desáté večer, asi sto dvacet kilometrů od nejbližší vesnice. Dvě hodiny jsem hledala pomoc. Naštěstí jsem potkala loďku s rybáři. Byla tma, nevšimli by si mne, musela jsem znovu skočit do řeky. Nevím, jestli bychom jinak přežili - v pustině, mokří, zmrzlí, na břehu medvědí stopy, zrovna začínala říje...
* Po téhle zkušenosti budete pořád tak odvážná cestovatelka? Pojedete znovu? Zase sama?
Už jsem si zvykla. Jsem tak víc ponořená - do prostředí, do jazyka. Žádné ulejvání, ale o to víc obohacení. A tím, že jsem ženská a sama, mne ti chlapi víc přijímají, pozvou mne na lov. Kdybych tam byla s jiným mužem, nevzali by mne.
