S Jiřím Hrzánem hrál Josef Somr několik let v Činoherním klubu. Poprvé se však seznámili už v pardubickém divadle v roce 1961. Později oba rádi na toto prvé setkání vzpomínali, ačkoliv zpočátku měl jeden z druhého velké obavy. Do tehdejšího oblastního divadla v Pardubicích přišel Josef Somr z Brna. V divadelní kanceláři mu sdělili, že bude bydlet v internátě. To byla dobrá zpráva. Tu druhou, horší, se dozvěděl vzápětí. Jeho spolubydlícím měl být jakýsi trombonista. Velice se polekal. Pochopil, že bude trpět. Bydlet s hudebníkem, který musí několik hodin denně cvičit, není žádný med. A tak, když se poprvé s Jiřím Hrzánem sešel na pokoji, opatrně sondoval situaci. Po úvodním seznámení položil otázku, která ho zajímala tehdy nejvíc. "Kolik hodin denně cvičíte?" A Hrzán, který se domníval, že má na mysli upevňování jeho "fyzičky", bezelstně odpověděl, že asi tak dvě hodiny. A Somr v duchu zaúpěl: "Ježíši Kriste, dvě hodiny denně poslouchat trombon, já se zblázním!" Kupodivu jeho spolubydlící mu začal klást opatrně podobné otázky. I Josef Somr dbal na to, aby jeho fyzické schopnosti nezakrněly, a tak odpověděl stejně jako Hrzán. Teď v duchu zaúpěl zase on. Později zjistili, že oběma řekli úředníci prakticky totéž: "Budete bydlet s pozounistou / trombonistou!" Nešlo o absurdní žert, nýbrž o administrativní chybu, která se stala výměnou ředitelů divadla. Soužití obou herců bylo pohodové. Když například jeden druhému naznačil, že by měl jít do kina, ten druhý okamžitě pochopil a přání kolegy vyhověl. Jiří Hrzán už tehdy projevoval zvláštní sklony. Jednou seděla společnost herců v divadelním klubu, který byl ve čtvrtém poschodí. A když se jeden z nich ohlédl, zděšeně vykřikl. Za oknem ve čtvrtém poschodí stál Jiří Hrzán, který se tam vyšplhal po hromosvodu. Kromě kaskadérských výkonů patřila k jeho zálibám rychlá jízda autem. Hrzán byl v dobrém slova smyslu pozér. Patřil ke generaci beatniků a tuhle příslušnost dával najevo dlouhými vlasy. Nosil buď bíbra, nebo zanedbaný plnovous a jezdecké boty. Kouřil doutníky nebo střídal lulky. Byl také velikým ctitelem krásných dívek. Když se zamiloval, bylo to na život a na smrt. Takový vztah byl často doprovázen nejrůznějšími maléry a emocionálním ohňostrojem. "Nikdy jsem nedokázal posoudit, zda jeho rozchody se ženami byly z jeho viny či nikoliv. Jirka prostě žil naplno," říká Josef Somr. K Hrzánovu nejslavnějšímu období patřilo účinkování v Činoherním klubu. Byl miláčkem vedení, režisérů, dam a pochopitelně obecenstva. Byla to hvězda. Uměl skvěle tančit, dokázal na jevišti neuvěřitelné akrobatické kousky, okamžitě navázal kontakt s publikem a mladé dívky ho zbožňovaly. S Josefem Somrem se setkával snad ve všech představeních tehdejšího Činoherního klubu. Z těch neslavnějších připomeňme alespoň Mandragoru, Na koho to slovo padne, Zločin a trest. Ani po představení se nerozloučili. Večer pokračoval večírkem, které byly tak zábavné a příjemné, že je všichni milovali. Oba tehdy přespávali v divadelní šatně a v jistém období se k nim připojil i Jiří Kodet. Byli mladí, a tak jim takový způsob života příliš nevadil. Všichni měli rádi divadlo, dobrou společnost a víno. Jiří Hrzán dával přednost whisky a když se napil, rád šplhal po zdech, římsách, okapech a hromosvodových drátech. Onen osudový večer prý Jiří Hrzán v baru Činoherního klubu potkal svou dávnou lásku. A ta tam byla s jiným mužem. Náležitě ho to namíchlo. Josef Somr ho tehdy viděl naposled. "Běsy už v něm řádily, měl jsem dojem, že se stane něco ošklivého." Ve stavu, v jakém byl, nemohl šplh do bytu jeho bývalé lásky skončit dobře. Přesto ještě několik hodin bojoval v nemocnici o svůj život. Ten zápas se však už nedal vyhrát... "Měl to napsáno na čele, že chce životem proletět jako kometa," řekl o něm později Jan Kačer. "Já bych s tímhle tvrzením docela souhlasil," říká Josef Somr.
8. října 2001
