V seriálu Single Lady 2 hrajete docela nekonvenčního člověka.
Hraji Jirku, právníka, který toho má dost za sebou. Kouří trávu, ale je to abstinent, takže kdo ví, čím prošel. Ale hlavně je to charakterní člověk, který se zabývá lidskými právy. Myslím, že je pevný ve svých postojích a názorech a hlavně miluje Janu Plodkovou.
Jak jste si užíval natáčení s Janou Plodkovou?
Točilo se mi moc pěkně, protože s Janou se známe dlouho. Už jsme spolu točili. Vlastně jsem strašně rád, že jsem znovu v týmu i s Jitkou Rudolfovou, což je režisérka. Předtím jsme spolu natáčeli film Rozkoš a obě to jsou nesmírně talentované a strašně fajn ženské, kamarádky. Takže to bylo opravdu moc příjemné natáčení.
Vaše kolegyně Kristýna Leichtová prozradila, že při natáčení Single Lady zažila i kaskadérský kousek. Stalo se něco netradičního i vám?
Já jsem kaskadérský kousek neměl. Měl jsem však lehce erotický kousek. Ale to bych neprozrazoval. Myslím, že to vstoupí do dějin erotiky v českých televizích.
První díl Single Lady 2 si můžete pustit zde:
A jak se vám tato scéna točila? Byl jste u ní nervózní?
Točilo se nám to úplně v pohodě. Je to vlastně takový humor. Ta scéna bude spíš vtipná. Není to doslova erotická scéna, spíš jde o to, co přijde po ní a především jde o to, co mám na sobě.
Už jste se během kariéry dělal nějaký kaskadérský kousek?
To jsem si vyzkoušel. Ve svém úplně prvním filmu, což byly Pravidla lži, který jsem točil s Robertem Sedláčkem. Tak tam jsem hrál narkomana, který se pokusí zabít. Je pravda, že jsem visel na zábradlí na Nuselském mostě. Přijel sice kaskadér, který vylezl přede mnou, ale pak kameraman Petr Koblovský řekl, že by tam potřeboval vidět i mě kvůli světlu a barákům. Že bych tam měl být já a ne ten kaskadér. Tak jsem se hecnul, a přestože mám závrať, vyhodili mě tam. Byl jsem jištěný, ale opravdu jsem musel překonat něco v sobě a sám sebe. Ale dal jsem to.
Rád překonáváte sám sebe?
Docela ano. Mám rád výzvy. Nechci zkamenět, abych jel v zajetých kolejích, na které jsem zvyklý. Takže rád přijímám výzvy, které mě mohou posunout někam dál.
Co je pro vás v životě teď největší výzvou?
Já myslím, že teď je velká výzva, abych začal myslet trochu na sebe. Abych se tolik nezahlcoval prací a abych se třeba naučil říkat ne a občas si vzpomněl na to, že je třeba dobré mít volno delší, než jsou tři čtyři dny v kuse. Že bych mohl někam odjet, urovnat si myšlenky, být v přírodě. To teď pokládám za výzvu.
Máte pocit, že se kvůli vytížení ve filmech, seriálech a divadle zanedbáváte? Že vám kvůli tomu něco v životě uteklo?
Myslím si, že ne. Já jsem strašně rád v divadle a strašně rád točím. Ta práce mě pořád baví, je to největší část mého života. Takže jsem spokojený. Myslím si, že kdyby mě to začalo nějak omezovat, že bych v tom dokázal udělat nějaké kroky proto, aby se to změnilo.
Hrajete v Dejvickém divadle. V jakých představeních se aktuálně objevujete?
V Dejvickém divadle jsem skoro dvacet let a myslím, že diváci nemůžou v tomto divadle udělat chybu, ať už zvolí jakékoli představení. Samozřejmě jsou představení, které mám hodně rád. Je to třeba Brian. To je představení, které režíroval a napsal Miroslav Krobot. Je to o Stounech a trochu o medvídkovi Pů. Je to taková strašně zajímavá záležitost, kde se podařilo protnout světy rockových muzikantů a pohádkových postav. Tu mám moc rád. Mám rád Spříznění volbou, což je Goethe, a docela se těším, až se v létě vrátím na Pražský hrad do Shakespearových slavností a zase si zahraji Hamleta.
Co role, kterou jste zatím nedostal?
Já jsem to tak nikdy neměl, ani na škole. Spolužáci chodili a snili o Hamletech. Já se těším na každou roli a paradoxně toho Hamleta jsem si zahrál už dvakrát. Nemám roli, ke které bych se upínal. Hodně jsem hrál takové podivíny, zlouny a psychopaty, a teď jsem měl možnost přičichnout k těm charakterním rolím a to mě baví a zajímá.
Zmínil jste, že jste bývalý kuřák. Co vás vedlo k tomu přestat kouřit?
Já jsem kouřil od čtrnácti let. Když jsem přišel na internát, tak jsem se chytil špatné party a začal jsem kouřit a kouřil jsem do čtyřiceti, takže šestadvacet let. Kouřil jsem docela dost, ale pak se ve mě něco rozhodlo, takže jsem s ničím nebojoval. Jeden večer jsem to típnul a druhý den jsem si už nezapálil. Došlo k nějaké změně v hlavě a asi v celém těle. A už jsem si nezapálil. A ani nemám problém, když kolem mě lidé kouří, že by mě to strhávalo, nebo že bych na to měl chuť. To vůbec.
Máte nějaké rituály předtím, než jdete v divadle na jeviště?
Mám rituály a teď jsem zjistil, že mám takový zajímavý minirituál - musím mít rozsvícené světlo na stolku. Jak jsou ta světla kolem zrcadel, tak ta. A to se ani nemusím líčit, protože do žádných představení se skoro nelíčím. Ale je to tak, že já si tam sednu, zapnu vypínač, světýlka se rozsvítí a já odejdu na celé představení nahoru na jeviště. Takže na sebe nemám ani čas koukat. A pak skončí představení, já se vrátím, převléknu se z kostýmu a zhasnu a jdu domu.
Jste hodně pověrčivý? Máte třeba pocit, že když byste to světlo zhasl dříve, že by se vám na tom jevišti něco nepovedlo?
Pověrčivý jsem. Teď se s tím učím zacházet a zbavovat se nějakých obsesí, jakože například jdete po schodech a schody vždycky mají takové spáry. A já jsem třeba dělal to, že musím jít přesně po spárách. Tak toho už bylo hodně. Mít takové rituály je až zbytečné. Třeba jsem si říkal, když nepůjdu po spárách, tak ten den nedopadne dobře. Pak jsem se zamyslel nad tím, co blbnu. Takže na to jsem se vykašlal a myslím si, že je dobré některé zbytečné rituály ze života odstranit a trochu se od té pověrčivosti osvobodit.
Máte pocit, že je to jenom v naší hlavě?
Já myslím, že to trochu funguje. Například v tom, že když člověk něco v životě opravdu chce, tak to přání tak nějak vyšle a ono se mu dřív nebo později splní. Může to být řadu let, může to být zdánlivě nesplnitelná věc, ale když si to opravdu přejete, tak ten osud vám to přihraje.
Co je teď vaším největším přáním?
Já vlastně moc sny, přání a touhy nemám. Chtěl bych co nejlépe dělat svou práci, mít kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi. Chtěl bych se k lidem chovat slušně a nechci se za sebe nikdy stydět. Ani za to, jak se chovám, ani za to, co dělám.
