Jaroslav Dušek a potřeba setkávat se

Stačily tři filmy Jana Hřebejka, uvádění tří ročníků Českého lva a Jaroslav Dušek je v českých poměrech cosi jako hvězda. Diváci, kteří jej pro sebe objevili až díky snímkům Musíme si pomáhat, Pelíšky či Pupendo, nejspíš nezaregistrovali, že Dušek se ve filmu objevil už na přelomu osmdesátých a devadesátých let - do jedné z hlavních rolí jej ve svém samostatném celovečerním debutu Kouř obsadil Tomáš Vorel; navíc Duškova "předhřebejkovská" filmografie není omezena pouze na Kouř.

Ale i kdyby nic z toho nebylo - žádný film, žádná televize, žádné rozhovory v tisku - Dušek by v této rubrice neměl chybět, protože je jednou z nejdůležitějších figur českého divadla posledních dvaceti let. Toto tvrzení může pořád ještě pro někoho znít překvapivě, ale dnes už je divadelními kritiky a teoretiky víceméně "objektivizováno". Ale nebyl to snadný proces.

Rychlý start

Návštěvám a rodinným sešlostem předváděl své komické kousky už v předškolním věku, toužil být klaunem. Rodiče byli zaměstnáni v Divadle Semafor, otec jako osvětlovač, maminka pracovala v baru.

Když Jaroslav začal na pražském gymnáziu Budějovická, kde studoval, hrát a režírovat divadlo, bylo v řádu věci, že si k inscenování vybíral texty Jiřího Suchého, ale také Voskovce a Wericha, přidával vlastní forbíny a posléze přešel k psaní her.

Odkud jsem

Jsem narozen 30. dubna 1961 v Praze. Jeden děda byl zahradníkem a druhý děda řezníkem. Proto mám někdy touhu být hajný - to je průsečík zahradníka s řezníkem.

Autorem hudby a zpěvákem v Duškových kreacích byl o dva roky mladší Martin Zbrožek. Ti dva už tehdy měli za sebou nejedno "husté" nejevištní číslo (na chalupě o prázdninách si k vodě brali sáňky, chodili v kožichu, kontrolovali občanské průkazy turistům) - a na jevišti toho měli spolu ještě hodně prožít...

Zatímco Duškova cesta za vzděláním byla přerušovaná a klikatá a zůstala po ní hromádka indexů z neukončených studií několika pražských vysokých škol, jeho divadelní směřování má navzdory vnějším metamorfózám vnitřní integritu, rozhodnost a zralost.

V roce 1981 vpadla na amatérskou scénu Vizita dvojice Jaroslav Dušek a Jan Borna. S představením Srslení aneb Jeden den Vilemína Čmelíka vyhrávala jednu divadelní přehlídku za druhou.

Už v září následujícího roku natáčela ukázky ze Srslení na supraphonské album Ozvěny malých scén a Vladimír Just do sleevnotu na obal desky napsal, že Vizita "spojuje prvky text-appealového, vyprávěného, 'epického' divadla s prvky aktuální společenské satiry, jejíž intelektuální kalibr můžeme srovnávat s kalibrem někdejší tvorby V+W".

Neznamená to, že by Vizita byla epigonem Voskovce a Wericha, nýbrž šlo o příbuznost v "osvobozeném" přístupu k divadelním konvencím, k tvaru díla, který spočíval v kombinaci základní kostry příběhu a prostoru otevřenému improvizaci, hravosti.

Tvorba v přímém přenosu

Čím vším jsem byl

Zrovna tuhle přišla dcera ze školy s nějakým dotazníkem a ptala se: Co mám napsat do kolonky původního povolání otce? Tak jsem jí diktoval a ona psala: noční strážní, hlídač, topič, uklízeč, myč oken, vodárenský dělník, strojník energetických zařízení, topič, častý uchazeč a mnohonásobný student, mistr pilotních dílů v různých televizích.

Ostatně kariéra Vizity včetně jejího společenského zakotvení nemohla nabrat tu intenzitu, s níž od konce dvacátých let minulého století působilo Osvobozené divadlo. V komunistickém Československu bylo takové divadelní podnikání, do jakého se V&W pustili, z podstaty nemyslitelné. Natož když si Vizita postupně odbourávala pevnou textovou půdu pod nohama, až se ocitla v krajinách totální improvizace, v nichž hledá, tápe a nalézá dosud.

Skutečnost, že představení od první do poslední minuty vznikala přímo na jevišti, jednak popuzovala část kritiků (taková míra improvizování je neproveditelná, tvrdili), jednak by byla těžko udržitelná na profesionální bázi, neboť "orgány" divadlům schvalovaly prakticky každé slovo, jež mělo zaznít z pódia.

Dušek tedy vedle vysokých škol střídal i různá manuální zaměstnání, vždy taková, aby mu poskytovala dostatek času na divadlo a rodinu - oženil se (manželka Iveta je herečka), stal se otcem syna a dcery.

"Jestli se vůbec dá mluvit o novém myšlení na divadle, pak tady. Byly a jsou různé avantgardy, ale buď šlo o halasnou revoltu, která se vybouřila, splihla a vydala se tiše cestou kšeftu, na níž se pohříchu rebelové mnoha generací často setkávají, nebo šlo o dost neurvalou a nečistou hru na diváka-blbce, mám na mysli případy, kdy aktéři řvou do publika jakési pravdy nebo donutí rozpačité jedince 'hrát' po záminkou 'aktivizace' diváka, atp. Vizita diváky skutečně aktivizuje v tom pravém slova smyslu: nejsme manipulováni, jsme účastni procesu tvorby. A to vše, milý příteli, kdy naše divadlo, pokud opouští suchopár idejí, kráčí směle k šantánu," napsala mi před patnácti lety scenáristka a spisovatelka Alexandra Berková.

Vizita tehdy, stejně jako na začátku, byla po různých personálních "nabobtnáních" opět jen dvoučlenná - s Duškem nyní improvizoval Zbrožek. Ten však těsně před sesuvem komunismu stihl emigrovat.

Proč se tomu bránit?

Polistopadové uvolnění poměrů Duškovi rozvázalo ruce v jeho aktivitách, ale nijak jej nevykolejilo v tom smyslu, že by zásadně měnil poetiku, natož celkový směr svého životního a profesního putování.

Vizita "pouze" procházela dalšími personálními variacemi (včetně comebacku Martina Zbrožka) a Jaroslav zkoušel i jiné platformy uplatnění. Spoluzakládal dnes již neexistující Rádio Limonádový Joe.

Co se mi v životě asi nejvíc povedlo

Myslím, že děti.

Na veřejnoprávním rozhlase nějaký čas existoval blok zvaný Radio Mama, který živě přenášel představení Vizity z pražského Euroclubu. Dušek spolu s Michalem Víchem napsal v umělém jazyce libreto pro Operu La Serra, kterou uvádělo Divadlo Archa.

Je spoluautorem scénáře Vorlova filmu Kamenný most. Žánrová schémata Kavčích hor naboural experimentujícím seriálem Dokoláč. A improvizaci, či lépe otevřenou dramatickou tvorbu učil na Ježkově konzervatoři v Praze. Vzniklo při ní Divadelní studio čisté radosti - bylo postaveno na studentech a absolventech Ježkovy konzervatoře, na Duškově volném vedení a na účasti spřízněných umělců (hudebníci Alan Vitouš, Martin Smolka, Pjér La'Šéz, Jaromír Honzák, výtvarník Petr Nikl a další).

Na "Ježkárně" prošli Duškovýma rukama například Ester Kočičková či Jiří Macháček. Všechny tyhle aktivity měly své věrné publikum, semtam o Duškových počinech někdo poreferoval v tisku, ale co do popularity to nemělo nic společného se stávající situací.

Ruší vás či obtěžuje nějak stávající popularita? ptám se Jaroslava. Říká na to: "Nevím, snad občas pociťuji jako neladné chování některých novinářů, kteří mají pocit, že jako veřejně známá osoba jsem jejich majetkem, že jsem jakýsi předmět jejich projekce. A pak se nezdržují ověřováním některých takzvaných informací a klidně šíří nesmysly nebo polopravdy."

"Tuhle se mě jeden divák po představení Vizity zeptal: Není lepší hrát divadlo než točit ty filmy?" pokračuje Dušek v úvahách, co se v posledních letech pro něj změnilo. "Ale já mu po pravdě odpověděl: Filmy natáčím třeba patnáct dvacet dní v roce, většina mého času nadále patří divadlu. Jen pro představu: letos mám s Vizitou odehrát celkem 150 představení! Můj 'výskyt' v médiích je tedy optický klam daný dopadem filmového či televizního průmyslu. Myslím si také, že diváci přinejmenším tuší, že Vizita přináší odlišný způsob dialogu, že běží o setkání úplně jiné než zapadnout do křesla v multikině. S Vizitou jezdíme už tak dlouho a většinou do nám známých míst, že bychom jádro publika měli i bez mé jakési momentální popularity. Jistě, obecněji nám přibylo diváků. Ti lidé ve většině přišli na náhodu podívat se, co ta Vizita vlastně obnáší. Někteří se příště vrátí, někteří ne. A tak je to v pořádku."

Jestli o něco Jaroslav Dušek vědomě usiluje, tak o to, aby si uchoval schopnost zajímat se, divit se a být otevřený novým zkušenostem. Proto nedávno přijal nabídku režírovat Jarryho Krále Ubu v pražském Divadle v Řeznické, proto se připravuje na setkání se souborem Dejvického divadla, kde se společně pokusí vytvořit představení, jež by této scéně přidalo novou fazetu, a proto připravuje pro Národní divadlo operu Nagano.

Můj nejbližší velký úkol

Setkat se.

"Jde o souběhy, kdy člověk o nic z toho neusiluje a možnosti k němu prostě přijdou. Lidé z těch divadel projevili chuť setkat se mnou a nabídli mi spolupráci na věcech, v nichž snad nejsem úplně mimo. Tak proč se tomu bránit? Rozhodně mě čeká ne zrovna obvyklá sezona."

Jaroslav Dušek a Eva Holubová ve filmu Pelíšky.

Eva Holubová a Jaroslav Dušek tančí ve filmu Pelíšky.

Jaroslav Dušek coby Horst Prohaska ve filmu Jana Hřebejka Musíme si pomáhat.

Jaroslav Dušek.

Jaroslav Dušek v záběru mezi počítači při on-line rozhovoru v redakci iDNES.

Jaroslav Dušek na jevišti Národního divadla při slavnostním večeru Pocta Václavu Havlovi. (30. ledna 2003)

Moderátoři Martin Zbrožek a Jaroslav Dušek se nechali inspirovat komunistickými státníky a vyzkoušeli naostro jejich vítací polibky. (1. 3. 2003)

Jaroslav Dušek jako Caveman.

Jaroslav Dušek a Miroslav Ondříček na večírku Asociace producentů v audiovizi.

Herec Dušek se po silnicích prohání v dieselovém Fiatu Multipla.

Jaroslav Dušek, Jan Tříska a Miroslav Donutil.