Komedie hořká, černá či romantická. Žánrový kolovrátek českého filmu se rozhodl mysteriózním thrillerem Daria nabourat Jaromír Nosek. Ve snímku nejen hraje hlavní roli, ale promlouval také do scénáře.
„Chtěli jsme, aby měl výsledek takzvaně koule,“ vysvětluje, proč třeba jednu z postav hraje Američan, který je ve výsledku předabovaný. „Nedovedl například vyslovit Jižní Město, takže místo toho říkal ‚mišn pesto‘,“ líčí hvězda seriálu Vyprávěj i komedie Účastníci zájezdu v rozhovoru pro týdeník 5plus2.
Mysteriózní thriller není zrovna v Česku častý žánr. Proč tomu tak je?
Thrillery, natož mysteriózní, se u nás prakticky netočí, protože na ně nejsou peníze, a vlastně ani herci nejsou na tento žánr zvyklí. Od šedesátých let jsme se hnuli a děláme takové ty „srandovní“ komedie, kterých vychází asi tak patnáct ročně. Můj bývalý kamarád Daniel Miňovský kdysi napsal Dariu víceméně jako román. Po nějaké době, zdarech a nezdarech začal přemýšlet nad tím, že by mohlo být dobré to natočit. Tehdy jsem s ním bydlel, takže jsme spolu scénář hodně řešili a strávili nad ním spousty času. Celý ten nápad se mi hrozně líbil. Navíc ambice dělat u nás thriller byla strašně veliká.
Jak jste se tedy s touhle ambicí vypořádávali?
Chtěli jsme, aby měl výsledek takzvaně koule. Chtěli jsme tam mít někoho z Ameriky, někoho z Polska, ale chtěli jsme také lidi, kteří umí dělat skvělé masky, protože se ve filmu objevuje i něco, řekněme, trochu kouzelného. Zkrátka jsme chtěli udělat všechno hrozně poctivě. Měli jsme výborného kameramana Aleše Harta a celý tým byl báječný.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
V titulní roli se ale překvapivě objevila téměř neznámá Klára Miklasová. Proč jste nevsadili na jistotu?
Chtěli jsme se vyhnout klasickému českému přístupu, který velí obsadit někoho, koho diváci znají z dvaceti filmů nebo třiceti seriálů. Občas mi totiž připadá, že deset lidí hraje pořád dokolečka a upřímně, hrozně mě to nebaví. Pořádně už pak ani nevím, který film je o čem. Pokaždé vidím plakát s těmi skoro stejnými lidmi, kteří navíc i vypadají v každém filmu stejně, až si říkám, jestli je to vůbec nová věc, nebo nějaké pokračování. I proto se nám líbila myšlenka obsadit Kláru, která není vůbec známá. Pořád si totiž myslím, že když divák ví o hercově soukromí houby, tím víc si ho může spojit s postavou, kterou hraje.
Vašeho filmového parťáka si zahrál Američan Paul Louis Harrell, který se celou svou roli naučil v češtině. Nemusel jste někdy přemáhat smích? Přeci jen čeština je pro cizince hodně krkolomná.
Abych to vysvětlil. Ve výsledku byl Paul předabovaný, ale bylo důležité, aby před kamerou mluvil česky kvůli tomu, aby správně otevíral pusu a dabing potom zbytečně nebil do očí. Říká se tomu lip sync . Nechal si udělat překlad, takže věděl, co říká, ale neznal samozřejmě význam každého slova. A teď k tomu, na co jste se ptala. Nasmáli jsme se strašně! Když se Amík snaží mluvit česky, tak to jinak ani nejde. Nedovedl například vyslovit Jižní Město, takže místo toho říkal „mišn pesto“. Když se snažil popasovat se slovem kresbičky, taky to stálo za to – „cross bitch key“.
Chtěl jsem být chvíli sám, ale nešlo to, přiznal Jaromír Nosek |
Vaše postava je psychiatr. Jak jste se cítil v roli člověka, který nahlíží do lidských duší?
Malinko mi to připomnělo dobu, kdy jsem měl hrozně rád biologii na škole, a zejména tu lidskou. Vždycky mě lidské tělo zajímalo a později díky hraní mě začala ještě víc zajímat stránka psychiky. S každou další rolí, zejména na divadle, se pouštíte do nového rozboru duše postavy. Vždycky se rád pídím a zajímá mě, co je ten člověk zač. Tady jsem si zahrál kluka, který psychiatrii zatím studuje a díky své matce se dostane na praxi do Bohnic. Jako herce vás samozřejmě baví, když k něčemu takovému přičichnete. Zvlášť když, jako já, hrajete většinou nácky nebo gaye. (smích)
To samozřejmě trochu přeháním. Jiných rolí bylo sice mnohem víc, ale lidé si mě pořád pamatují z těch zápornějších. Když potom hraji mladého psychiatra, rád se nadchnu i pro ten samotný obor a chvíli si myslím, že bych něco takového chtěl doopravdy dělat. Jakmile se objeví něco podobně zajímavého, vždycky je to u mě stejné, takže se mi neustále rozšiřuje spektrum věcí, kterým bych se chtěl věnovat.
Takže v doznívajícím návalu nadšení po večerech studujete odbornou literaturu?
Spíš je pak člověk takový „chytřejší“, protože je postižený tím, že si myslí, že o dané věci něco ví. V praxi pak s lidmi častěji mluvím v duchu: Ahoj, jak se vlastně cítíš? (smích) Tak je to ale s různými rolemi. Když jsem například ve Vyprávěj jako Antonín Sova pracoval v antikvariátu, tak jsem si zase pro změnu pořád říkal, že musím víc číst. To ale není všechno! Známým jsem v přesvědčení, že knihy jsou můj obor, pokládal otázky typu: „A čteš ty vůbec?“
Jaromír Nosek s partnerkou Zuzanou Hasalíkovou (8. ledna 2020)
Řadu let jste se vedle hraní živil také jako barman. Nebyla vám tato zkušenost dobrou průpravou pro budoucí role psychologů a psychiatrů?
Tuhle domněnku vám spíš vyvrátím. Kdysi jsem si to myslel také, ale po víc než deseti letech, co jsem tuhle práci dělal, jsem zjistil, že barman není ani psycholog, ani psychiatr, ale pouze vrba. Nikoho totiž nezajímá, co si barman o jeho problému myslí. Na druhou stranu v dnešní době hlasité muziky a rychlého střihu v celém životě toho člověka vlastně ani neslyšíte, natož aby on slyšel vaši odpověď. To je jenom: „Kolu! Pivo!“ Aby barman dneska někomu řekl „Víš, měl bys tý holce zavolat…,“ to se opravdu neděje.
Čili jste si za barem moc nepopovídal.
Nejen já. Moje nejoblíbenější příhoda se stala, když jednou přišly tři holky na bar, objednaly si dvě nabíječky na iPhone, jednu na Samsung a zabořily zrak do displejů. Po chvíli jim to bylo trapné – sedět na baru na sucho, tak si objednala každá Aperol, ale pořád jen zíraly do mobilů a neprohodily ani slovo. Nedalo mi to, tak jsem se jich zeptal, jak to, že si vůbec nepovídají a z legrace jsem dodal, že si snad píšou mezi sebou. Jedna z nich se na mě podívala a dotčeně odpověděla: Jo, píšeme si spolu, protože tu máte děsnej hluk!
Zůstaňme tedy raději u herectví. Máte za sebou natáčení nového seriálu „Co ste hasiči“, který na jaře poběží na TV Nova. Zaujalo vás hasičské téma hned na první dobrou?
Jeden čas jsme v téhle republice byli všichni doktoři, pak zase všichni vařili, načež jsme pro změnu začali být všichni kriminalisté. Když se objevil projekt „Co ste hasiči“, řekl jsem si: Vida! Hasiči jsme ještě nebyli, to by mohlo být dobrý! (smích) Půjde o osmidílnou sérii, takže má jasně daný konec, což se mi líbí.
Jaromír Nosek■ Narodil se 1. února 1978 v Jilemnici. |
Nepřál jste si být hasičem jako dítě?
Kdepak, já jsem si přál být potápěčem, později na škole potom veterinářem. Ale zjistil jsem, že to má také něco do sebe. Režisér Skorka nás vzal do takové malebné vesničky k dobrovolným hasičům, stříkali jsme hadicemi, plno věcí jsme si vyzkoušeli. To si pak opravdu užíváte jako dítě. A jsme zase u toho, o čem jsme se bavili. Najednou máte motivaci se to všechno naučit. Ve výsledku ale pochytíte jenom jejich názvosloví, a když někde v hospodě zamachrujete a zrovna tam někde sedí dobrovolný hasič, jenom se ptá, co to plácáte. (smích) Natáčení bylo každopádně skvělé. Nejen, že vás baví to, co na place děláte a začnete se o to zajímat, ale po chvíli se na dobrovolné hasiče začnete dívat trochu jinak.
Jak to myslíte?
To, co dělají, musí mít opravdu rádi, protože za to mají houby peníze. Vždycky jsem si představoval, že sedí v hasičárně na směny a jsou nachystaní, když se něco stane. Ve skutečnosti když někde vypukne požár a pípne jim SMS, musí se tam rychle seběhnout, vzít si mundúry a pak vyrazit. Sranda je, že každý běží odjinud. Jeden z hospody, druhý třeba zrovna spal s manželkou… A i když o požáry jde málokdy a většinou musí řešit zabouchnuté klíče nebo kočky na stromech, musí k tomu přistupovat s naprostou vážností. Nikdy nevíte, co se může vyklubat z výjezdu, který se tváří jako prkotina.
Před chvílí jste v žertu řekl, že většinou hrajete nacisty nebo homosexuály. Pravdou je, že role gaye Ignáce v Účastnících zájezdu je nesmrtelná. Prý jste díky ní byl svého času oblíbený v gay komunitě.
Dodnes si někteří lidé myslí, že jsem homosexuál a že občas s někým chodím jen proto, aby se nepřišlo na pravdu. To, že jsem byl například ženatý, je zřejmě jedno. V době, kdy bylo Účastníků všude plno, jsem si vůbec nepřipouštěl, že by film mohl mít takový dosah. Zapovídal jsem se třeba s někým na pařbě a za dvacet minut se mě dotyčný zeptal, jestli bychom spolu zítra nezašli na kafe. Nechápal jsem proč, když jsme se vůbec neznali. Teprve můj kamarád mě musel uvést do obrazu.
To asi nebyl jediný případ, že?
Ještě si vzpomínám na jednoho takového pána, který chodil na všechny moje premiéry. Vždycky pak někde poblíž postával, odhadoval jsem ho tak na padesát let. Podařilo se mu někde ulovit moje číslo a napsal mi: Dobrý den, to jsem já ten v těch brýlích. Jan, je mi 26 a rád bych se s vámi blíže poznal. To jsem se tehdy trochu lekl. Navíc mi byl v patách na všech možných akcích. Jednou dokonce přistoupil na loď, kde se konala premiéra a odkud nebylo kam utéct. Choval se slušně, nic si netroufnul, ale bylo to takové divné.
Vás tedy mužští fanoušci pronásledovali víc než fanynky?
Nejspíš ano, ale neříkám to zrovna rád. (smích)
VIDEO: 7 pádů HD - rozhovor s Jaromírem Noskem:
