Na televizních obrazovkách právě běží nový seriál Osada, kde hrajete důchodkyni. Vzhled vaší postavy mnohé vaše fanoušky překvapil.
Mě moc bavilo vypadat na obrazovce zase jednou jinak, téměř nenalíčená, v lennonkách a chatařsky oblečená. Když mě pan režisér Bajgar poprvé uviděl na place, sám byl překvapený a mou proměnu kvitoval slovy: No vida, i ze sexbomby jde udělat babička! Pro televizi Prima ale momentálně natáčím seriál z prostředí zoo, kde už hraju zase jednu z těch rolí, které mi režiséři přisuzují spíš – a sice elegantní majitelku sklárny.
Vesměs elegantní dámy hrajete i v představeních, které uvádí vaše domovská scéna Divadlo bez zábradlí. Jak vnímáte mladou krev, která se ujala jeho vedení?
Těším se na nové projekty, které vždycky takové změny do divadel přinesou. Na ten nový vítr. Moc držím bratrům Heřmánkům mladším palce, aby se jim to v téhle nelehké divadelní době dařilo. Prvním projektem, který nové vedení divadla pro diváky připravilo, je legendární Cabaret. A i já se těším, že nazkouším zase něco nového. Hry, ve kterých hraju, máme na repertoáru už pěknou řádku let, jako třeba Kvartet, ale i ty mají stále své diváky.
Kdy jste se viděla naposledy s Jiřím Bartoškou, vaším spolužákem z gymnázia, na jehož herecké kariéře máte prý spolu s Eliškou Balzerovou velkou zásluhu?
Vídáme se každoročně na karlovarském filmovém festivalu a i letos bylo setkání hned několik. Třeba na charitativní akci Martiny Šmukové nebo na diskotéce Petra Síse. Jinak ho ale někde chytit je dost těžké, vím, že tam toho má vždycky hrozně moc. Zakončovací ceremoniál jsem sledovala už doma v televizi a musím přiznat, že jsem byla pyšná na to, že je Jirka spolužák. Bylo to krásné a jeho závěrečná řeč byla úžasná. Zvládnout takovouhle důstojnou monstrakci za podmínek, které byly, klobouk dolů!
Jana Švandová v seriálu Osada (2021)
Sledovala jste horečku, která se na karlovarském festivalu strhla okolo Johnnyho Deppa?
Pochopitelně, toho si minimálně v médiích nešlo nevšimnout. Jeho popularita je evidentně obrovská, je to sympaťák. Mými oblíbenci jsou ale spíš herci mojí generace, jako třeba Morgan Freeman nebo Michael Douglas. Nedávno jsem na Netflixu zhlédla seriál s názvem Kominského metoda, a z jeho výkonu stárnoucího učitele herectví jsem byla opravdu nadšená. Tato postava vede v seriálu žáky k přirozenosti v jejich projevu, a to si myslím je na herectví vůbec to nejdůležitější.
Vy sama jste nikdy touhu učit neměla?
Vůbec. Na to já nemám povahu ani trpělivost.
Na sebevzdělávání ale evidentně trpělivost máte. Kvůli prohlubování svých znalostí angličtiny máte soukromého lektora.
Angličtinu jsem se průběžně učila celý život, už nějaký ten rok mám ale snachu Angličanku, takže se snažím stále zdokonalovat, abychom se hezky domluvily. Syn s rodinou žijí teď v Čechách a mě moc těší, že je mám na blízku. Časy, kdy působili s manželkou kvůli své profesi v Afghánistánu, jsou naštěstí dávno pryč. Dnes bych se o ně hodně bála.
Jak moc řešíte vzhled před odchodem z domu?
Záleží, kam jdu. Když jdu na nákup, tak to moc neřeším, vezmu si hezké brýle, tím mám pocit, že jsem dobře maskovaná. A když jdu na nějakou reprezentační akci, tak pochopitelně řeším, co si vezmu na sebe, co udělám s vlasy, jak se nalíčím. Vždycky si ale myslím, že v jednoduchosti je síla, takže se snažím obléknout a nalíčit jednoduše.
Kterou módní dekádu máte nejraději? Šedesátky, sedmdesátky?
Vždycky je to o tom, co vám sluší, v čem se cítíte dobře, co si vyberete za styl. Každá doba má svůj styl a je v něčem hezká. Já jsem milovala šedesátá léta, spodničky, široké sukně a korzety, což už dneska moc mít nemůžu. Ale mám ráda i dnešní módu, která je taková ležérní a máte možnost si vybrat to, co byste chtěli a co vašemu typu sluší.
Inspiroval vás někdo, co se stylu a módy týče?
Brigitte Bardotová. Já jsem se jako mladá holka vždycky do ní stylizovala. Nosila jsem ohon a ty její úzké kalhoty a vypasovaná trička. Ona byla v mém mládí tím vzorem.
Myslíte si, že se ve finále všem sečte a odrazí na jejich zevnějšku to, jací jsou uvnitř?
To nemůžu říct za každého člověka. Je to individuální a já nevím, kolik lidí má krásné duše. Moc jich asi nebude, ale já si myslím, že je to ne o duši, ale o vkusu a osobnosti toho člověka.
Dovedete si představit svůj život kompletně offline a bez mobilního telefonu?
Já jsem tak jako mladé děvče žila, protože my jsme měli telefonní budky nebo doma telefon na linku, takže se nám žilo docela dobře. Ale dneska už si to nedovedu představit, protože ten telefon opravdu potřebuju.
Jak vzpomínáte na dobu, kdy vám chodily papírové dopisy od ctitelů? Byl někdo neodbytný?
V té době jsem těch dopisů tolik nedostávala. (smích) A bylo na mě, jestli ty odpovědi budu dávat, nebo nebudu.
Nebyla jste příliš sexy na to, aby si troufli vás oslovit? I teď se vás díky sebevědomému dojmu mohou někteří bát.
Musím se přiznat, že jako mladé děvče jsem se trošku styděla za to, co mi pánbůh nadělil, takže jsem to dost dlouho schovávala a oblečením maskovala. No a když se ze mě pak tedy stala žena s těmi přednostmi, tak člověk to musí nějak přijmout a nemůže se za to stydět.
Své půvaby jste ovšem náležitě prodala, a to doslova. Bylo vám padesát let. Jste ráda za to, že jste třeba přenastavila tu hranici mládí?
Pro mě to byla taková výzva a musím říct, že pak po mě ty fotky dělalo několik hereček. Pro mě to byla i moc hezká práce, protože jsme to fotili venku v Brazílii a vznikla spousta krásných fotek, které nebyly jen částečně odhalené, ale byly to fotky, které měly nějaký výraz a představovaly ženu v letech, která je krásná.
Co je největší kamufláží ve světě krásy?
Když ze sebe lidé dělají něco víc, než jsou. Nejsou soudní, přehání, aby na sebe upozornili, a dohánějí to vizuálně. To jsou takové ty kamufláže.
