Blíží se vaše narozeniny. Těšíte se na šedesátku?
Jan: Jsem díky divadlu v takovém shonu, že svoje narozeniny řeším jen okrajově. Připravujeme příští sezónu a už mohu zveřejnit, že roli herce Jona ve hře Shylock, kterou měl původně hrát Jan Tříska, ale měl bohužel v Los Angeles autohavárii a nemohl proto začít zkoušet, převezme vynikající slovenský herec Milan Kňažko. S Arnoštem Goldflamem připravujeme Bočkovu Poslední aristokratku, do toho točím filmovou pohádku Řachanda, kde hraji pana krále, a narozeniny jsou sice blízko, ale pro mě stále v nedohlednu. Oslava bude obyčejná a přiměřená mému věku. Uspořádáme ji pro naše přátele i kamarády z divadla.
Říká se, že ženy prožívají svůj věk hůř než muži, ovšem ve skutečnosti to bývá naopak. Jak je to u vás?
Miluše: To nevím, věk nijak zvlášť neprožíváme. Je takový, jaký je.
Jan: Podle mého názoru ani jeden z nás věk zatím neřeší. Před chvílí mně bylo padesát, teď mi bude šedesát. No a co? Hlavní je, že jsme zdraví. Teď když nad tím přemýšlím, mě ty blížící narozeniny vlastně těší. Naše dcera, Bára, která v divadle dělá veškerou grafiku, udělala moc hezkou narozeninovou pozvánku a uvědomil jsem si, jak moc se těším na některé přátele a kamarády, s nimiž si díky naší vytíženosti nemáme možnost v klidu popovídat během roku. Na to jsou ty narozeniny opravdu dobré.
Miluše: Když jsem se dívala na tu Honzovu pozvánku, tak jsem si uvědomila, jak život neuvěřitelně utíká. Co se týče oslavy, jak říká Honza, těšíme se hlavně na přátele.
U vás v divadle je zvykem lidem dělat k jubileu speciální narozeninové představení či výstavu. Uděláte ji i pro sebe?
Jan: Připadalo by mi hloupé, abych ve svém divadle připravoval výstavu o sobě. Ve foyer máme už rok výstavu z divadelních rolí naší vynikající kolegyně, paní Věry Kubánkové. Na podzim s kurátorkou našich výstav Marií Valtrovou připravíme velkou výstavu k 95. výročí narození mého táty. Budou tam fotografie z divadla, filmu, ale i z jeho soukromí a některé uvidí diváci vůbec poprvé.
Miluše: Na Jezerce jsme měli už asi deset výstav a vždycky se nějakým způsobem týkaly lidí, kteří jsou tak či onak s námi spojeni. Na tátovy fotografie se těším a jsem ráda, že je lidé opět budou mít příležitost vidět.
Jan: Časem možná připravíme i výstavu z mých dávných fotografií herců a filmového a divadelního zákulisí. Fotit jsem začal asi před 30 lety a měl jsem tehdy několik výstav v Praze, ale taky ve Vídni a dokonce vyšla kniha mých černobílých fotografií z několika ročníků mezinárodního baletního festivalu.
Předpokládám, že mi neprozradíte, co pro Jana chystáte. Ale vy už o jednom velkém narozeninovém dárku víte, přinese vám ho z daleké Austrálie váš syn.
Jan: Ano, brzy se stanu dědečkem a Miluška bude babička. Už víme, že to bude kluk a narodí se Nikolovi a Ivaně v červnu v australském městě Perth. Bude se jmenovat Viki a my se snad po devíti letech konečně vypravíme za dětmi do Austrálie.
Miluše: Na roli babičky se těším a už se nemohu dočkat, až si vnoučka budu rozmazlovat. U našich dětí jsme tohle nedělali, ale teď si to nenecháme ujít.
Jan: Nevím, co od téhle životní změny očekávat, ještě jsem nikdy s žádnou babičkou nežil, tak uvidím, jaké to je.
Miluše: Já jsem taky ještě nikdy nežila s dědečkem.
Plány na dovolenou máte tedy vyřešené?
Jan: Je tu divadlo a i když se v létě nehraje, faktury, DPH, mzdy a všechno ostatní běží stále dál. Takže budu muset být občas i tady. Jinak ale se nejvíc těším, že si odpočineme od problémů a starostí, které soukromé podnikání v Praze obnáší. Nechtějte po mně, abych vypočítával, co všechno to zahrnuje. Stačí, když řeknu, že se na dovolenou těším, jak na smilování.
Miluše: A taky si ji hezky užijeme. Stavíme se na chvilku ve Vídni, kam jezdíme rádi. Možná na pár dní u moře, a když to všechno dobře dopadne, tak snad i na skok za tím naším vnoučkem a za dětmi do Austrálie. Ale do prázdnin je ještě daleko, je tu divadlo, seriál Cesty domů a 31. srpna po 25 letech definitivní odchod z Národního divadla, ze kterého jsem se nakonec sama rozhodla odejít. Což mně umožní, abychom děti v Perthu konečně mohli navštívit.
V divadle se často v představeních potkáváte, ale s filmem a televizí je to jinak. Konečně přišel seriál Všechny moje lásky, kde jste se spolu setkali před kamerou. Jaké to bylo?
Jan: Je pravda, že v televizi ani ve filmu těch společných setkání moc nebylo, ale jinak spolu hrajeme rádi, takže jestli je to na divadle nebo před kamerou, je to vlastně úplně jedno. Zamilovali jsme se do sebe, když jsme spolu hráli v Činoherním studiu v Ústí Čechovovy Tři sestry a vloni v září jsme oslavili 30 let manželství.
Vzpomínáte si ještě na vaše úplně první setkání?
Jan: Kdysi dávno jsme se potkali na plese konzervatoře, kam jsme oba chodili, ale každý do jiného ročníku.
Miluše: Honza mě tehdy požádal o tanec, ke kterému ale nedošlo, protože byl tak společensky unavený, že sebou švihnul na zem a o tanec i mě přestal jevit zájem. Ten projevil o několik let později v Ústí nad Labem a od té doby jsme spolu. V dobrém i ve zlém, jak se říká. Ale většinou v dobrém.
Jaké je se být pořád spolu, v práci, doma...
Miluše: My spolu netrávíme 24 hodin denně. Honza odchází do divadla už brzy ráno a vrací se většinou až pozdě večer. Takže jsme si vzácní a na společná představení se většinou vyloženě těšíme. Nejvíc se ale užijeme během léta na chalupě v Jižních Čechách.
Táta se narodil málem na jevištiMatka Rudolfa Hrušínského hrála představení i s kontrakcemi  Těhotná Hermína Červíčková |
Za ty roky jistě máte mnoho vzpomínek i fotografií. Prohrabáváte se jimi občas?
Miluše: Občas. Honza má ve fotkách obdivuhodný pořádek a vzpomínky, které díky fotografiím čas od času ožijí, máme rádi oba.
Jan: Máme hodně rodinných fotografií a jednou o prázdninách jsem z nich udělal velké album, ve kterém je obsaženo celé dvacáté století v naší rodině. Začíná seznámením rodičů mojí maminky, potom je tam zachycena historie tátovy rodiny, doba protektorátu, padesátá a šedesátá léta až k normalizaci a pak do roku 2000.
Miluše: Říká se, že kdo chce hezky prožít svou budoucnost, musí znát svou minulost.
Jan: Na to vlastně celá Česká republika neustále naráží díky tomu, že jsme se dodnes nedokázali vyrovnat s minulostí, která nás každou chvíli nějak nepříjemně překvapuje.
Čeká vás nová role dědečka a babičky, což bylo jistě jedno z vašich nejhezčích přání. Přesto máte ještě nějaké další sny?
Jan: Naučil jsem se stát nohama pevně na zemi. Je to tak lepší, míň si totiž natlučete, když potom z těch oblak padáte. Díky řízení divadla jsem úplně ztratil hereckou ctižádost a řeknu vám, je to úleva. Mou jedinou ctižádostí je fungující a kvalitní divadlo, což se na Jezerce díky úsilí mnoha znamenitých lidí zatím daří.
Miluše: Jsem moc ráda, že se divadlo tolik let drží mezi těmi lepšími, i když je za tím velká dřina. Jezerka ale naštěstí působí, jako že tam jde všechno přirozeně snadno a skoro samo, což je skvělé, ale samozřejmě to tak není. Je to podobné, jako když se o mém tchánovi říkalo, že nic nedělá, když hraje, což taky nebyla pravda. Za jeho působivým herectvím byla obrovská příprava a soustředění.
Co by váš táta asi dnes řekl, kdyby mohl vidět tolik spokojených diváků ve vašem Divadle Na Jezerce?
Jan: Honzo, ty máš štěstí! Takové divadlo jsem vždycky chtěl mít. Držím vám palce!
