Sportovní okamžiky bývají vypjaté nejen pro fanoušky, ale hlavně pro sportovce. To ostatně před pár dny dokázala tenistka Karolína Plíšková, když neudržela nervy na uzdě a po zápase v Římě kvůli křivdě rozštípala na třísky svou raketu i sedadlo pro rozhodčí. „Musela spálit adrenalin. Udělala to dobře!“ komentuje její výstup psychiatr Jan Cimický.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Pozitivně vnímá i další sportovní kontroverzi minulých týdnů, a sice autobiografii biatlonistky Gabriely Koukalové, která v ní přiznala potíže s anorexií a zkritizovala spoustu lidí ze svého okolí. Napsat knihu byl správný způsob, jak si srovnat psychiku,“ tvrdí Cimický.
Aktuální sportovní emoce se točí kolem hokeje. Po neúspěchu českého týmu na mistrovství světa se tradičně snesla na hráče kritika, nejvíce to schytal kapitán Roman Červenka. Jaký vliv má taková negativní smršť na mysl sportovce?
Neustálé výtky, které člověk už několikrát slyšel, a tudíž o svých chybách ví, se po určité době opravdu stávají kontraproduktivní. Dotyčného totiž automaticky stavějí do opozice a má potřebu hledat důvody, proč ta útočná slova nejsou pravdivá a proč je ten úsudek nespravedlivý. Každopádně psychická příprava například před vrcholovými zápasy je nesmírně důležitá. Nejen u hokeje, ale i fotbalu a u individuálních sportů, jako je zvláště tenis, by bylo vhodné, aby měli sportovci psychologickou průpravu. Například výborná tenistka Helena Suková všechny tyhle vypjaté situace zažila na vlastní kůži a dnes jako psycholog dokáže lidem pomoci, aby v určitých okamžicích nedělali stejné chyby. Nemusí pokaždé složitě hledat cestu, jakou se vydat.
Co může rozházená psychika na startu závodu nebo před začátkem utkání se sportovcem udělat?
V klíčových situacích, kdy skutečně o něco jde, dochází často k tomu, že se roztřesou, nebo naopak ztuhnou. Mají sice pocit, že by strašně chtěli, ale tělo je jakoby neposlouchá. Psychika je zkrátka zablokuje. Právě proto, a u sportu obzvlášť, je potřeba, aby se tyhle stavy lidé naučili zvládat bezprostředně. V běžném životě mohou pomoci různé léky, to ale v případě sportovců není okamžité myslitelné řešení.
Jak se tedy rozhozený sportovec může dát rychle do pořádku, když nemůže jako kdokoli jiný sáhnout po uklidňujícím léku?
K tomu slouží například relaxační techniky. Když je budou poctivě cvičit, mohou je zvládnout účinně používat už za šest týdnů. Pomáhají v extrémních situacích, aby dokázali organismus uvolnit a udržet energii, přesnost a hlavně koncentraci. Když se pak ale stejně nezadaří, je snadné kritizovat. Většinou nejvíc kritizují ti, kteří přímo v tom pekle nebyli, ale samozřejmě mají o věci jasnou představu. Stejně jako kritik, který sám nic neumí, nejlépe ví, jak napsat knihu nebo namalovat obraz.
Klade se dnes na psychiku sportovců dostatečný důraz? Jsou u nich zmiňované relaxační techniky běžné?
Už v roce 1968 na olympijských hrách v Grenoblu trenér francouzského lyžaře Jean-Claude Killyho, který vyhrál ve všech třech disciplínách v těžké konkurenci, představil novou relaxační techniku, která se jmenuje sofronizace. Killy byl první, kdo se tomu podrobil a připravil se. Nesmírně důležité zjištění bylo, že se v rámci relaxace naučil jinak vnímat čas. Uvedl pak, že setina vteřiny pro něj byla najednou hrozně dlouhá, ačkoli zůstala samozřejmě fyzikálně stejná. Od té doby se vyvinulo ještě několik dalších technik a zejména v západní Evropě jsou na to sportovci zvyklí. U nás, mám pocit, se tyto věci stále ještě dost podceňují. Narážíme na fakt, že to sportovcům chybí.
Jan Cimický ■ Narodil se 23. února 1948 v Praze. |
Fanoušky i sportovce před pár týdny šokovala zpráva o sebevraždě fotbalového obránce Pavla Pergla. Byla to za poslední rok třetí tragédie mezi českými fotbalisty. Je snad tato skupina sportovců více ohrožena?
Netroufal bych si to na základě několika víceméně náhodných sebevražedných činů nějakým způsobem zobecňovat. Kdybychom si udělali nějakou statistiku, třeba bychom zjistili, že jiná povolání jsou z tohoto hlediska ještě více ohrožena. V minulosti se objevily případy, které pak vedly k většímu počtu sebevražd. Když například vyšla kniha Utrpení mladého Werthera, tak řada mladých lidí skutečně začala páchat sebevraždu, protože podléhali příkladu románového hrdiny. Stejně tak, když spáchá sebevraždu nějaký populární herec či zpěvák. Ale že by fotbalisté trpěli silnými depresemi více než ostatní, to si nemyslím.
Velký rozruch vyvolala biografie Gabriely Koukalové, v níž se někdejší královna českého biatlonu pustila mimo jiné do kritiky trenérů a kolegyň z reprezentačního týmu. Může být taková forma zpovědi pro sportovce formou terapie?
Myslím, že konkrétně v případě Gábiny Koukalové to autoterapie skutečně byla. Dokonce jsem byl informován o tom, jak knížka vznikala, jak ji psala a co tehdy pociťovala. Myslím si, že to byl velice správný způsob, jak její psychiku srovnat. Dokonce sami takovou terapeutickou možnost nabízíme, jde o takzvané terapeutické kreativní psaní, kdy se lidé vypíšou z toho, co je v duši trápí. Takže já za tohle Gabrielu musím pochválit.
Jak se tedy díváte na tu kritiku, která se na ni po vydání knihy spustila?
Člověk, který s něčím takovým vyjde ven, musí počítat s tím, že nepřijdou jen pozitivní ohlasy. Ona se odhodlala k jakémusi analytickému pohledu na svůj život a na to, co dělala. Ale vzhledem k tomu, že v dnešním světě se k čemukoli mohou vyjadřovat i naprostí idioti, nedá se nad nenávistnými reakcemi dělat nic jiného než pokrčit rameny.
Pokud jde o komunikaci směrem ven, tak zcela opačný typ sportovní osobnosti reprezentuje Ester Ledecká, o které se říká, že „žije ve své bublině“. Nemyslíte, že kdyby její příklad následovalo víc sportovců, mohli by se uchránit od skandálů, mediálního tlaku i psychické zátěže?
Takový člověk musí být hodně silná osobnost a musí mít hodně silné zázemí v bezprostředním okolí. To Esterka Ledecká má, protože její táta, máma i brácha jsou skvělí lidé. Poskytli jí maximální obranu, protože cítili, co by jinak tlak zvnějšku mohl způsobit. Když se rozhodla, že se chce věnovat sportu, její rodina řekla: „Ano, uděláme tedy vše pro to, aby se ti to mohlo povést.“ To je rozdíl oproti rodičům, jejichž děti na to svými výkony nemají, a přesto je dospělí nutí k tomu, aby vše obětovaly sportu. Tím jim ničí nejen dětství, ale i životy, a rostou z nich pak nešťastní lidé, se kterými se potkáváme v ordinaci.
Tenistku Karolínu Plíškovou mnozí kritizují za výbuch vzteku, když po zápase vzteky rozmlátila raketu, protože jí rozhodčí neprávem neuznala bod. Jak se na tuhle konkrétní situaci díváte vy?
V okamžiku, kdy prožíváte stres, se zvedne adrenalin, který potřebujete spálit. Karolína ho spálila tím, že rozbila raketu, a udělala to dobře! Myslím, že zareagovala naprosto přirozeně. Víte, spousta lidí také říká, že psychiatr musí zůstat vždycky klidný. Jenže když se něco děje, tak se přeci dovedu naštvat! (smích)
Co říká psychiatr Jan Cimický o......stoupající rozvodovosti: ...o mužském pohledu na ženskou emancipaci: ...o alkoholismu mezi umělci: |
