Co se vám vybaví, kdy se řekne Vánoce?
Přenesu se do dětských let. Moje maminka pochází z Orlických hor, kde sice, když jsem byl malý, nebyla televize, ale zase tam bylo vždycky hodně sněhu. A my si na Štědrý den vždycky rozbalili dárky, pak jsme se teple oblékli a šli s lucernou dva kilometry podél divoké Orlice do Klášterce nad Orlicí, kde byl kostel a konaly se tam půlnoční. Jako bychom vypadli z obrázků Josefa Lady. Nikdy nezapomenu, jak nám ten sníh křupal pod nohama. Babička byla věřící, takže jsme se všichni dobře znali s panem farářem, který nás brával na faru. Tam bylo teplo, pan farář kouřil a dával nám trubičky od svých doutníků na hraní. Ještě dneska si pamatuju, jak to tam tím tabákem krásně vonělo. Pak se šlo do kostela a pan farář měl nádherné kázání. To jsou pro mě Vánoce.
A jedny svátky jsem měl jako dítě naprosto zvláštní. Ten rok totiž onemocněl pan řídící, který hrával na půlnoční na varhany. A moje babička hned řekla panu faráři, že „Jeníček hraje hezky na klavír“. Tak jsem dostal od pana faráře dvanáct skladeb, které jsem se musel naučit. Měl jsem ohromnou trému, ale když jsem začal hrát, všichni koukali, co je za velkou slavnost. Byli zvyklí na způsob, jakým ty skladby hrával pan řídící, a tak jim najednou zněly jinak. Já hrál rukama i nohama, dal jsem do toho všechno a byla to nádhera. Kostel byl vyzdobený smrkovým chvojím a zvonečky a postavičkami, které pan farář vyráběl z bílého vosku nasbíraného z kostelních svíček. Všechno bylo zelené a bílé, dokonce i jeden houslista. To byl starý pán, kterému se už hodně třásly ruce. A když si chtěl dát na smyčec kalafunu, rozsypal si ji po celých houslích. A já jsem se na něj díval a měl jsem pocit, že má ty housle ojíněné. Bylo to jako z pohádky.
„Nejlepší princ je pro mě Pavel Trávníček. Já nejsem na chlapy, ale mně se vždycky hrozně líbil. A výborně jezdil na koni.“
