„Pořád si ze mě dělala srandu, ale byla na mě hodná,“ dodává osmadvacetiletá herečka, která loni po pěti letech odešla z vinohradského angažmá. „Já vím, že z Vinohrad a z Národního se neodchází, ale já to takhle nevnímám. Člověk má riskovat a já jsem to šla dělat proto, abych hrála divadlo, ne abych jen byla někde v angažmá,“ vysvětluje.
A zatím se zdá, že svého rozhodnutí nemusí litovat. Minulý týden získala širší nominaci na Thalii za hlavní roli v inscenaci Noční motýl, kterou v kladenském Městském divadle nastudoval režisér Dan Špinar. Polišenská hraje Martu Dekasovou, kterou ve filmové verzi z roku 1941 ztvárnila Hana Vítová.
V sobotu má premiéru film Užovky a kobry, v němž hraje jednu z hlavních rolí. „Bylo to moc příjemné natáčení, už je to skoro rok. Měli jsme klasické zkoušky, takže se v tom člověk při samotném natáčení lépe orientoval,“ říká Polišenská.
A proč užovky a kobry? Užovka se říká osamělému čtyřicátníkovi hledajícímu stále svou životní dráhu, kterého hraje Matěj Hádek. Kobra, už skoro nesvéprávný narkoman a zlodějíček, jehož ztvárnil jeho Kryštof Hádek, však staršího bratra vždy znovu zavleče do maléru (více o filmu zde). Režisérem je Jan Prušinovský, který stojí mimo jiné za seriály Okresní přebor nebo Čtvrtá hvězda. Lucie ve snímku hraje Káču, která je zamilovaná do problémového bratra.
Pro veskrze divadelní herečku to byla zatím největší filmová příležitost. Objevila se třeba v cyklu České století, kde hrála dceru prezidenta Klementa Gottwalda Martu Čepičkovou. Televize a plátno má podle Polišenské pro herce oproti divadlu jednu výhodu. „Na divadle nikdy nevidím ten celek, takže jsem o divácký zážitek ochuzená. U filmu si ho můžu dopřát,“ chválí si.
A ještě jedno plus má film oproti divadlu: když se herec na natáčení zpozdí, nemusí na něj čekat diváci. „Na mě jednou čekali diváci v Ústí nad Labem hodinu a půl. Blbě jsem si napsala termín do diáře. Zjistila jsem to za pět sedm, když mi volali, kde jsem, že za pět minut hraju. Zavolala jsem si taxíka, vběhla do něj a říkám: Dobrý den, prosím Ústí nad Labem. Stálo to dva a půl tisíce, strašně jsem se styděla. Ale ty lidi na mě počkali. Hodinu a půl,“ vzpomíná Lucie, která jinak nedochvilnost u divadla vyloženě nesnáší. „Doufám, že už jsem si to vybrala a že už se mi to nestane.“
17. prosince 2014 |
