Název vaší knihy odkazuje na holotropní dýchání, speciální metodu, která dokáže navodit vyšší stavy vědomí bez užití drog. Jak jste se k takovému zážitku vůbec propracoval?
Začalo to tím, že jsem měl odjakživa touhu navštívit Indii. Pořád mě to tam táhlo, aniž bych racionálně věděl proč. Nešlo mi o to, vidět krásnou přírodu nebo třeba architekturu, nic podobného. Nějak jsem cítil, že tam tak zvláštně patřím, přitahovalo mě to. Díky pozvání slovenské ambasády jsem se tam nakonec opravdu dostal. Mimochodem Slováci jsou ke mně pořád tak nějak milejší, akorát s nimi občas vyvstává nebezpečí v podobě borovičky, ale to se dá přežít. Takže, když jsme tam se ženou byli, měl jsem opravdu skoro na každém kroku pocit, že už jsem tam byl, nebo dokonce žil. Takové déjà vu. Jak v Dillí, tak třeba i při návštěvě Tádž Mahalu. To samozřejmě vzbudilo moji pozornost, a když jsem se pak později ocitl v Praze na přednášce jednoho indického profesora, po vystoupení jsem se ho na to ptal. On mi odpověděl, že jsem v minulém životě určitě v Indii byl. Na téhle akci jsem potkal i Jitku Badoučkovou, což byla asistentka Stanislava Grófa. Nabídla mi tuhle techniku, že by to mohlo pomoct.
5. dubna 2020
