Myslíte si, že o sobě můžete říci, že jste zralá žena?
Já jsem zralá. Ale myslím, si, že jsou zralé i ty ženy, které jsou mladé. Protože co je zralé, to je určené ke konzumaci. Říká se, že je děvčátko k nakousnutí, takže to musí znamenat i to, že je zralé. Moje nová kniha Manuál pro zralé ženy je tím pádem vlastně pro všechny ženy.
Když chcete v knize prásknout něco na někoho z rodiny, ptáte se jich, zda jim to nebude vadit?
Moje rodina ví, že já si vymýšlím, takže je to vůbec netrápí. Rodina mě bere jako autorku více než kdokoli jiný. Píšu od osmnácti let. A mému muži jsem vždycky říkala, že ve skutečnosti vůbec není tak vtipný, jak ho popisuji v mých knihách. A ten se tomu smál. Smál se, když četl moje knihy. Směje se celá rodina a obsah knihy je netrápí.
Existuje něco, co byste ve svém životě změnila?
A víte, že ani ne? Co se týká třeba knih, tak to mám pocit, že by bývalo šlo všechno napsat lépe a ne horkou jehlou. Ale pak si zase říkám, že to, co napíšu jako první, je správně. A taky zastávám názor, že díky životním zkušenostem si člověk dokáže všechno tak obhájit a utřídit, že by nakonec nic neměnil. Všechno patří k životu. Každý přešlap.
Jak vypadá klasický den spisovatelky?
Každý den je trochu jiný. Pracuji ale v noci, takže přes den chodím na schůzky, zařizuji.
Najdete si čas na odpočinek?
Najdu. Já mám úžasnou chalupu a navíc bydlím u zahrady, takže na ni musím někdy chodit, i když nechci. Aby to tam vypadalo trochu k světu. Vždycky si najdu čas na přírodu.
Blíží se Vánoce. Máte nějaké speciální zvyky, které s rodinou dodržujete?
Nemáme nic takového. My si na to nepotrpíme. Jenom moje maminka každý rok recitovala a měla proslov. Takže asi budu mít proslov teď já. Nejdřív ho měl otec a pak matka. A teď když už tu máma není, tak to asi bude na mě.
Máte na Štědrý den rozdělené domácí práce?
Moje tchyně dělá salát, protože ho dělá úplně nejlepší. Pak z cukroví dělá tchyně vanilkové rohlíčky a já dělám ty ostatní druhy. Ale neděláme toho příliš mnoho. Potom já přinesu domů kapra a tchyně udělá porce a osmaží to. Má na to trpělivost a dělá to moc dobře. A já s dcerou pak děláme rybí polévku.
Halina PawlowskáNarodila se v roce 1955 v Praze jako jediná dcera ukrajinského emigračního básníka Vasila Kločuraka. Vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU. Je vdova, její manžel Zdeněk zemřel v roce 2013. Má dvě děti a jedno vnouče. Na kontě má téměř 20 knih. Poslední knihou je Manuál zralé ženy. Napsala několik scénářů a jako herečka se objevila v mnoha filmech i seriálech. |
A co dárky?
Kamarádkám dávám svoje knihy, protože ty mi už dopředu říkají, že nechtějí nic jiného. Rodině se ani neodvažuji svoje knihy dávat, protože to by se nesetkalo s úspěchem. Takže pro ně sháním normální dárky v obchodě.
Nosí u vás pro vnoučka dárky ještě Ježíšek?
No jistě. Veří i na čerta a Mikuláše. Jen to tenhle rok málem prokoukl. Přemýšlel nad tím, proč měl na sobě čert masku. A až když čert odešel, tak se ptal, jestli bude muset vidět i Ježíška. Tak jsem mu říkala, že ne. Protože Ježíšek je tajný.
A už máte od rodiny seznamy pro Ježíška?
Vím, co si každý přeje. Ale my jsme s rodinou pověřili zetě, který jel nakoupit do Německa. Takže to máme vyřízené.
Budete mít na Vánoce doma syna, který studuje v Americe?
Ano. Petr už je tady teď před Vánoci a bude s námi doma přes svátky.
Jaký dárek by vám tyto Vánoce udělal největší radost?
Víte, já ani žádný dárek nechci. Největší radost by mi udělalo, kdyby syn řekl, že s námi bude bydlet, a kdyby si moje dcera pořídila další dítě. A možná ještě další pes by mě potěšil. My máme sice už dva, ale třetí by mi udělal radost.
Která životní role pro vás byla nejtěžší? Role matky, babičky, dcery?
Abych vám řekla pravdu, tak nevím. Asi k tomu nepřistupuji s dostatečnou vážností. Ale myslím si, že nejtěžší je stejně psát scénáře. Roli matky, dcery nebo babičky jsem brala a beru v životě jako samozřejmost. Věděla jsem, že se chci vdát, že chci děti, a přišlo mi to normální. Byly samozřejmě v životě okamžiky, kdy jsem měla pocit, že jsem hrozná manželka a matka. A že jsem i hrozná scenáristka. Ale to jsou takové ty chvíle, kdy je člověk ve stresu a je vyčerpaný. Když třeba děti brečely lítostí, že nejsem doma a v práci se mi něco nepovedlo. A muž byl naštvaný. Takových okamžiků jsem zažila nespočet, ale naštěstí jsou to takové prchavé okamžiky. Nemám v povaze se v něčem pitvat.
Kdy jste v životě zažila absolutní pocit štěstí?
Takových okamžiků jsem měla v životě strašně moc. Já jsem si uvědomovala, že mi spousta věcí šla, že jsem měla celý život štěstí. Dostala jsem se na FAMU, hned potom jsem vyhrála soutěž o nejlepší scénář a pak se ten scénář hned realizoval. Film Vrať se do hrobu se stal kultovním. Pak jsem byla nominovaná na Oscara. Měla jsem dvě krásné a zdravé děti, bydlela jsem s kompletní rodinou, protože já jsem se nikdy od rodičů neodstěhovala. Měla jsem muže, který byl prima. Říkala jsem si, že snad ani není možné, že mi všechno tak hezky jde. A vždycky jsem si říkala, že to nemůže vydržet dlouho. Tak to byly takové okamžiky, že jsem se cítila strašně šťastná.
Halina Pawlovská
A kdy jste naopak zažila pocit smutku a beznaděje?
Mně už dneska dokáže máloco rozesmutnit víc než odchod blízké osoby. Tragicky mi zemřel muž a ani ne za rok zemřela moje matka. To bylo tak najednou. Stalo se mi tolik dramatu a smutku, že už mě rozesmutní máloco.
Rozveselit vás ale určitě dokáže váš vnuk. Je to tak?
On je úžasný. Ale velkou radost mi dělá i syn a dcera. S mojí dcerou se vídám denně a jsem moc ráda.
Dáváte svým dětem rady do života?
Dětem se radit neodvažuji. Dcera je hodně asertivní, ale vlastně chce vědět, co já bych na jejím místě dělala. Takže tak nenápadně na mě zakoulí očima a zeptá se mě, co si vlastně myslím já. Jedině v tu chvíli jí řeknu, co si myslím. Ale stejně si na všechno v životě člověk musí přijít sám. Rady a zkušenosti jsou nepřenosné. A syn ten vůbec. Já jsem si dokonce musela koupit časopis, ve kterém je s ním rozhovor, abych se dozvěděla, co je nového.
A chválíte je?
Velice. Moje matka mě nikdy nechválila, takže to dělám. Vím, že když mě někdo pochválil, udělalo mi to obrovskou radost. Motivační pochvaly jsou to nejlepší. Dětem říkám, že jsou šikovné a báječné. Ale někdy se do mě vloudí ty geny mojí matky a kritičnost se mi zobrazí v očích. Moje matka byla hrozně kritická. Všechny chválím, ale někdy mě moje oči zrazují.
