Richard Genzer býval tanečníkem. Nechal toho na prahu třicítky, když se rozpadla taneční skupina Uno, v níž vystupoval. Dnes na původní profesi vzpomíná s nadhledem. „Chlapi si myslí, kdoví jak si tanečníci užívají, když zvedají partnerku nad hlavu. Držíte ji za zadek, ale na jevišti přemýšlíte, že nesmíte spadnout, protože by se lidi smáli. Takže vám ani nepřijde, že držíte hezkou holku. Je to stejné, jako když vzpíráte pytel cementu.“
Mnohé legrácky v TELE TELE jsou poněkud drsnější. Už vám na Nově nějakou scénku zatrhli?
Ještě ne. My si to hlídáme sami, máme rozum a víme, co si můžeme dovolit a co už je mimo mantinely.
Veronika Žilková, která TELE TELE připravuje spolu s vámi, však tvrdila, že vy a Michal Suchánek žádné mantinely nemáte.
Veronika je ženská, a tak jí nesmíte všechno věřit. Někdy si před ní děláme srandu, proto se jí možná zdá, že neznáme žádnou mez.
Nikdy jste nedošli k názoru, že jste tuhle mez překročili?Dělali jsme si legraci z epileptiků, byl to takový starý vtip. Pak nám napsala jedna paní, že má epileptického syna. Nám to bylo pochopitelně líto, tak jsme jí odpověděli, že se omlouváme. Jenže to by si člověk nemohl dělat srandu z ničeho. Třeba že nabourá auto, protože při nehodách umírají lidé. Nebo z horolezců, protože se někteří skutečně zabili. Anebo z nemocí, jelikož někteří lidé jsou skutečně těžce nemocní.
TELE TELE děláte čtvrtým rokem. O kolik se posunuly hranice vašeho drsného humoru?
Určitě jsme přitvrdili. Začátky byly oproti dnešku úplným čajíčkem. Potřebovali jste, aby si diváci zvykali pomalu a postupně? Museli si na nás zvykat. Když jsme začínali, nikdo se na to nedíval. Mysleli jsme, že nás z Novy po třech měsících vyhodí. Ale teď už se dívá hodně lidí. Ani nevědí proč. My jim říkáme, že posouváme hranice humoru až za hranice a možná ještě dál.
Vy víte, proč TELE TELE diváky přitahuje?
Ano, já to vím.
Tak sem s tím
Lidi si sednou, koukají na nás a nemusí nad ničím přemýšlet. Když se jim některý z vtipů nelíbí, protože se všechno nepovede, tak je pobaví aspoň to, že šišláme, nasazujeme si brýle, máme veselé převleky a všelijak se pitvoříme.
Veronika píše a já si odpočinu
Zprvu jste psali scénář jen vy a Michal Suchánek. Teď už ho tvoříte všichni?
Až na Cardu. Ten leccos vymyslí, přijde s nápadem, ale nic nepíše. Nezná totiž všechna písmena. Když začala s psaním Veronika, vnesla do toho jako ženská jiný pohled, než mají chlapi. To je určitě dobře. Píše a já si aspoň trošku odpočinu.
Máte společně stále dost nápadů, nebo se strachujete, co dáte do dalších dílů?
Musím zaklepat, zatím nás netrápí starosti, že bychom neměli co točit.
Jak dlouho vydržíte s dechem?
To nezáleží jenom na nás. Smlouvu máme na Nově do konce roku, uvidíme, zda nás tam budou nadále chtít. My si myslíme, že bychom to ještě jeden rok vydrželi.
Zatímco trojice Žilková, Suchánek a Carda měla s herectvím zkušenosti, vy jste tanečník. Cítil jste to jako handicap?
Vždycky říkám, že Veronika je skutečná herečka a Michal ochotník. Co je Carda, to vám neřeknu, to totiž neví vůbec nikdo. Já herec nejsem, a tak prostě říkám to, co mám v textu předepsáno. Zprvu jsem se přeříkával častěji než ostatní a Suchoš mě za to fackoval. Ale když točíte týden co týden čtyři dny po sobě, musel byste být opravdový kretén, abyste se nenaučil číst zprávy a odříkat tři věty za sebou. Teď už jsem dlouho žádnou facku nedostal.
Do tanečních jsem nechodil
Od třetí třídy jste tančil v souboru Valášek. Smáli se vám spolužáci?
Smáli. Proto jsem začal hrát fotbal. Přál si to i můj otec, který byl fotbalovým funkcionářem a chtěl ze mě mít fotbalistu. Asi by mě byl schopen procpat někam nahoru, ale já jsem se rozhodl jít po škole na konzervatoř studovat lidový tanec. Táta se mnou tři roky nepromluvil.
Snil jste o kariéře krojovaného tanečníka?
Plánoval jsem si, že se stanu členem Státního souboru písní a tanců. Že budu křepčit na pódiu, házet valaškou a že co chvíli pojedeme vystupovat na Západ. Moje představy byly zalité sluncem.
Exceloval jste v tanečních?
Já do nich nechodil. Nesnášel jsem plesy, nažehlené frajery, valčíčky a polčičky. Společenské tance jsem k smrti nenáviděl.
A co diskotéky? Netvrďte mi, že ani tam jste se jako studující tanečník nechodil blýskat.
Jo, tam mě to bavilo. Tam jsem mohl machrovat. Ostatně tehdy se machrovalo snadno, když panák myslivce stál deset korun. Dal jste si dva, do holky jste nalil taky dva, a tancovalo se až do rána.
Proč jste si nesplnil plány a nenastoupil do Státního souboru písní a tanců?
Na vojně jsem tancoval v Armádním uměleckém souboru a pak přišel Ríša Hes z taneční skupiny Uno, že mě viděl a jestli bych nechtěl jít k nim. Tak jsem šel.
Jak vypadala za totality vojenská základní služba tanečníka?
V souboru se dělaly zajímavé věci, ale i angažované kousky. Přiznám se vám, že jsem jednou musel tančit Lenina. To se mi pomstili.
Lenina? Jak jste ho vykreslil?
Úžasně. Měl jsem tu jeho bekovku a ležel jsem na pódiu. Pak jsem vstal, brány se otevřely a já vedl všechny ostatní, celý dav do nového, lepšího světa.
Na balet?
Ani zadarmo.
Na balet? Ani zadarmo
Dnes děláte jinou práci. Jak často se chodíte na balet alespoň dívat? Jak často?Pane, já na baletu nebyl vlastně nikdy!
Žertujete? Máte maturitu z tance, a neviděl jste Labutí jezero?
No, husí rybník jsem viděl. Na škole, protože byl povinný. Ale to je vše.
Kdyby přijel do Prahy například proslulý balet moskevského Velkého divadla, dral byste se o lístky?
Určitě ne. Radši bych zůstal doma a pustil si televizi.
Ani kdyby vás pozvali jako čestného hosta? Do první řady a potom na recepci.
Na recepci? Tam jsou vždycky mraky lidí, kteří se tlačí a žerou chlebíčky. Proto na recepce moc nechodím. Ne, ani zadarmo bych na ten balet nešel. Vím to na sto procent.
Na konci devadesátých let jste se ocitl bez práce. Manželka vydělávala a vy jste byl otcem na mateřské dovolené. Jaký to byl pocit?
Hrozně nepříjemný. Sice se rád válím, ale tohle bylo zvláštní. Najednou jsem nevěděl, co dál. Tancování pro mě skončilo, už jsem ho nechtěl dělat. Uvažoval jsem o tom, zda bych si někde neměl pronajmout hospodu. Fakt jsem tápal. Bylo to hloupé období. Neměl jsem práci ani peníze. Seděl jsem doma, nebylo co dělat, tak jsem chodil na pivo. Od ničeho k ničemu.
Teď je pro vás práce dost, protože TELE TELE se vysílá každý týden. Míváte toho po nějakém natáčecím dnu plné zuby, nebo je to pokaždé fajn zábava?
Občas něco hoří, něco nestíháme a děláme to na poslední chvíli. Někdy jsme unavení, ale že bychom se nějak extra předřeli? To vám tedy upřímně řeknu, že plno lidí ve fabrice se určitě nadře mnohem víc.
|
RICHARD GENZER |
 Richard Genzer |
 |
 |
 Protagonisté pořadu TELE TELE přebírají cenu, 25. ledna 2003 |
 Michal Suchánek a Richard Genzer z Tele tele. |
