Eva Vejmělková

Eva Vejmělková | foto: Lenka Hatašová

Doma nemá člověk hrát žádné hry a má být sám sebou, míní Eva Vejmělková

  • 27
Eva Vejmělková (51) už dávno vyměnila svou hereckou kariéru za profesi psychoterapeutky. Před kameru se ale čas od času vrátí, jako třeba právě teď ve filmu Ženská pomsta, na jehož scénáři spolupracovala a který režíruje její muž Dušan Rapoš.

Jaký dopad měla na vaši profesi psychoterapeutky jarní opatření v souvislosti se světovou pandemií?
Musela jsem svou praxi zavřít. Proběhlo sice pár sezení přes Skype, ale nejsem zcela příznivcem tohoto typu poradenství. Pro mou práci je nejdůležitější důvěrný vztah s klientem, což pro mě znamená hlavně osobní kontakt. Byla jsem však v mailovém a telefonickém kontaktu nejen se svými klienty, ale i s neznámými lidmi, kteří potřebovali podporu.

Čeho se vaši klienti nejvíce báli?
Asi toho, co všichni. Vždy máme strach z neznámého.

Jak jste celou situaci vnímala vy? Našla jste na ní i něco pozitivního?
Na začátku, když jsme nikdo nevěděli, co nám hrozí, jsem měla obavy o své blízké. Během nákupu potravin jsem si připadala jako postava v katastrofickém filmu. Lidé se báli jiných lidí, a to mi nahánělo strach. 

Později jsem začala mít radost, že můžeme být jako rodina spolu. Myslím si, že toto období mnoho funkčních vztahů posílilo a nefunkčních rozvrátilo. Pracuji také pro krizovou intervenci a během karantény docházelo ke zvýšenému psychickému i fyzickému násilí v rodinách, kde už tak byly vztahy vyhrocené, a sociální izolace je ještě více vystupňovala. 

Jako pozitivní vnímám to, že lidé měli čas se na chvíli zastavit a uvědomit si, že ty nejdůležitější věci v životě nejsou samozřejmostí a snadno o ně můžeme přijít. Že si opět začnou vážit zdraví, rodinu a lásku.

Pomáháte lidem v obtížných životních situacích, kam se v takových chvílích obracíte vy sama?
Ke svým blízkým. Možná právě proto, jaké příběhy slyším ve své ordinaci, si pak mnohem víc vážím toho, co mám doma.

V rámci terapií používáte coby podpůrné metody i hypnózu či grafologii, vyzkoušela jste je i na svých nejbližších?
Hypnotizovat rodinu se nedoporučuje. Ale grafologii využívám jako diagnostickou metodu nejen ve své práci, ale i v soukromém životě. Umět číst v písmu mezi řádky dává možnost vědět, aniž by věděli ti druzí, že víte.

Herectví se věnujete již velmi sporadicky. Jak tuto profesi vnímáte dnes, z pozice psychoterapeuta? Co to s hercem udělá, když se stále dokola stává někým jiným?
V jaké jiné profesi si můžete dovolit být na chvíli schizofrenikem bez stanovení diagnózy? Je úžasné mít možnost žít životy jiných a nenést za to žádnou zodpovědnost. Svět je divadlo a všichni lidé jsou herci. Šašek z profese se však po práci mění v obyčejného člověka a obyčejní lidé se často mění v šašky...

Muzzikanti (2017)

Jak básníkům chutná život (1987)

Tvrdíte, že psychologie má k herectví velmi blízko…
Obě profese pracují s psychikou. Empatie je základem práce psychologa i herce. Herec by se měl vyznat sám v sobě a měl by být schopen se vžít do pocitů jiných lidí. Jen tak dokáže věrohodně ztvárnit roli. Psycholog by zase měl respektovat jedinečnost každého člověka a zvolit k němu jedinečný přístup. Když přichází ke mně nový klient, vždy je to premiéra. Nový příběh. Začíná hra plná improvizace, kreativity, emocí. Můžu být chvíli hercem i divákem, tichou nápovědou, kritikem, obdivovatelem. Potleskem je pro mě možnost být svědkem velké změny.

Podařilo se vám někdy přenést psychoterapeutické dovednosti do vlastního manželství? Chodí si k vám manžel v tomto smyslu pro radu?Naštěstí dokážu oddělit svou práci od svého soukromí. Doma nemá člověk hrát žádné hry a má být sám sebou.

Vaším manželem je režisér a hudebník Dušan Rapoš, na jehož projektech často spolupracujete. Otextovala jste například jeho operu Petr a Lucie, momentálně jste dotočili film Ženská pomsta, ke kterému jste společně vytvořili scénář. Použili jste do něj i nějaké historky z vlastního života?
Naopak. Příběh Ženské pomsty je možné přenést i do reálného života! Ale vážně, pravý muž by si měl umět udělat sám ze sebe legraci. Vážím si našich hereckých manželů, s jakým nadhledem a humorem si zahráli své role. Věřím, že stejně si jejich výkony budou užívat nejen ženy, ale i muži v kině.

Ve zmíněném filmu ztvárňujete jednu z hlavních rolí, postavu Sandry. Napsala jste si ji takříkajíc „na tělo“? Jaká je?
Ne. Společně jsme napsali scénář a Dušan mě do jedné z rolí obsadil. Sandra je tvrdá, nekompromisní právnička. Později se ukáže, že i ona je zranitelná. Nevěra zasáhne každou ženu bez ohledu na věk, profesi, náboženské vyznání, či barvu pleti. V tom jsme všechny spolu. Je to film o ženském přátelství, o síle se znovu zvednout a neztratit naději, že někde čeká někdo, kdo bude jejich lásky hoden.

Ve filmu Muzzikanti vás Dušan Rapoš zase obsadil do role psychoterapeutky, mimo jiné jste se v něm setkala i s Pavlem Křížem, vaším někdejším protějškem z nezapomenutelných Básníků. Jaké bylo setkání Štěpána a Píšťalky po letech?
Přátelství je o tom, že při setkání dopovíte větu, kterou jste před lety začali. Čas je v tu chvíli nepodstatný. Tak to máme s Pavlem.

Eva Vejmělková a Dušan Rapoš při natáčení filmu Ženská pomsta (2020)

Na Slovensku jste natočila několik seriálů, ty české vás nelákají?
Vždy záleží na příběhu a roli.

Vy sama své filmy sledujete nerada, dívají se na vás vaše dcery? Který z vašich filmů mají nejraději?
Myslím, že mé dcery mě nevnímají jako herečku, jsem pro ně jen máma. Na natáčení filmu je spíš zajímá samotný proces tvorby a často byly i našimi prvními diváky a kritiky.

Dcery se jmenují Rita a Tara, jak jste přišli na tak neobvyklá jména?
Tara je indické jméno a znamená hvězda. Rita je italské jméno a znamená perla. A obě jsou mým pokladem na nebi i na zemi.

Začíná se rýsovat, jakou profesní cestou se budou ubírat?
Mladší Rita je přijata na gymnázium, takže má ještě čas se rozhodnout, čemu se bude věnovat. Starší Tara začne na podzim studovat medicínu.

Co vás čeká v nejbližší době, soukromého i pracovního?
V září bude premiéra filmu Ženská pomsta. Jsem zvědavá, jestli i po tomto filmu budou do mé ordinace chodit nadále i muži...