Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Je potřetí vdaná, má tři Zlaté slavíky a vládne sopránem o rozsahu tří oktáv. Eva Pilarová. Legenda a pojem na hudební scéně už skoro šest desetiletí. Osud ji nešetřil. Před časem lékaři sdělili zpěvačce děsivou diagnózu: rakovina. Jak kdysi řekla, zlou nemoc porazila díky moderní medicíně, léčitelům, ale i modlení. Smrt se jí dotkla už dříve, když při letecké tragédii přišla o celou kapelu.
V roce 1973 jste s kapelou odjela hrát na Kubu. Tehdy jste zpívala zadarmo, je to tak?
Hráli jsme na Kubě a honorář za to nebyl. Ale mohli jsme zůstat po koncertech týden nebo 14 dnů v hotelu přímo na pláži Varadero.
Letadlo se z Kuby vracelo 19. února 1973 do Prahy, ale na Ruzyni dosedlo na trávu půl kilometru před ranvejí. Nejdřív se utrhl podvozek, pak křídlo, letoun se převrátil na záda a začal hořet. Šlo o druhou největší leteckou havárii na území Česka i Slovenska. A vy jste v tom letadle měla sedět.
Užívali jsme si dva dny volna, když přišla zpráva z Pragokoncertu – to byla umělecká agentura, která posílala hudebníky a zpěváky do zahraničí – že se kapela musí urychleně vrátit do Prahy a zkoušet, protože bude doprovázet zpěváky Intertalentu, což byla obdoba dnešní Superstar. Zpěvačka Vlaďka Prachařová domů nespěchala, zrovna tak jako já, a proto jsme na Kubě zůstaly, ale zbytek kapely odletěl. Tenkrát tam zemřelo pět hudebníků a zvukař. Žádnému z nich tehdy nebylo ještě ani 30 let. O té strašné tragédii jsme se dověděly až po návratu do Prahy.
Co havárii způsobilo?
Pilot společnosti Aeroflot byl údajně opilý. Ale neviděla jsem to napsáno černé na bílém, navíc se o tom v totalitním režimu nesmělo mluvit, šlo o letadlo Sovětského svazu a ta přece nepadají! Tehdy se nemohlo nikomu o nějakém odškodnění ani zdát. V životě jsou momenty, na které raději nevzpomínat. V mém případě to byl rok 1973, kdy se při letecké katastrofě společnosti Aeroflot zabila moje kapela. A pak to byl přelom 80. a 90. let, kdy mi přišli na rakovinu a dávali mi rok a půl života. Všechno ostatní jsou proti tomu malicherné věci.
Před leteckou tragédií jste získala řadu ocenění na festivalech, třeba v Berlíně či Helsinkách. Zpívala jste už sólo, ale začínala v pražských divadlech coby zpěvačka duetů s Waldemarem Matuškou nebo Karlem Gottem.
V roce 1960 jsem nastoupila do Semaforu, tedy rok po tom, kdy divadlo vzniklo. A stále víc a víc si uvědomuji, jaké jsem měla štěstí. Byl to pro mě základní kámen, na kterém se dobře staví. A písničky pánů Šlitra a Suchého byly natolik nadčasové, že je můžu zpívat i teď, po sedmapadesáti letech. A pořád moc ráda! V letech 1960 až 1964 jsem zpívala duet s Waldemarem Matuškou, později v roce 1965 s Karlem Gottem.
Můžete oba pány porovnat?
Byli rozdílní, jak barvou hlasu, tak vizáží, tak náturou. Waldemar byl bohém, Karel byl precizní, velmi pracovitý. Myslím, že to nejlépe vystihuje věta, kterou kdysi Waldemar řekl: „Karel se dře a je první, já dělám h***o a jsem druhej.“ No a já myslím, že další netřeba rozebírat.
Dovedete si představit, že byste v Suchého Semaforu, který stále vede, vystoupila s Karlem Gottem jako v roce 1965?
Proč ne? Zrovna nedávno jsme si s Karlem střihli duet z Klarinetů „Dotýkat se hvězd“ a bavilo nás to. A co je důležité, bavilo to i publikum.
Vás ovšem celý život baví jazz i swing a dokonce jste zpívala s Louisem Armstrongen, že?
Jako malé dítko jsem těsně po válce viděla americký film Zasněžená romance. Většinu diváků zaujala z celého filmu nejvíc tehdy nesmírně populární krasobruslařka Sonja Henie, na mě nejvíc zapůsobil swingový orchestr Glenna Millera. Tehdy se zaťal ten drápek, který mě už nepustil. Nicméně mám ráda pop i rock. Jako studentka jsem milovala nádherný chraplák Louise Armstronga, v životě by mě nenapadlo, že se s ním někdy setkám, ale stalo se. Díky divadlu Semafor, Jiřímu Šlitrovi a Jiřímu Suchému. Napadlo je totiž, že by mohli po koncertě v Lucerně pozvat slavného hudebníka do divadla na malou párty. Pan Armstrong pozvání přijal, přišel i s manželkou a svými muzikanty, bylo to něco úžasného, nezapomenutelný večer.
Nakonec jste se s černošskou legendou na pódiu setkali?
Nejprve jsme hráli a zpívali my jim, pak oni nám a končilo to jam sessionem. Spolu s Jirkou Jelínkem, trumpetistou a zpěvákem, jsem zpívala skladbu z filmu Kdyby tisíc klarinetů Hallo, Satchmo, ve které jsem použila „chraplák“. Louis Armstrong se smál, tleskal a dal mi fotku s věnováním „To Eva Pilarová a big singer from Louis ‚Satch‘ Armstrong“. Schovávám ji jako zlatý poklad.
Prý jste do svých padesáti kouřila krabičku denně. Četl jsem, že kvůli zhoršení hlasu z cigaret vás počátkem 70. let zastínily jiné zpěvačky. Je to pravda?
Už jsem o sobě slyšela ledacos, ale vůbec poprvé slyším, že se mi zhoršil hlas. Pokud mě zastínily jiné zpěvačky, nezavinily to cigarety, ale to, že se publiku víc líbily než já.
Tehdy také váš první i druhý manžel emigrovali. Jistě jste přemýšlela, zda utečete za hranice. Ale nakonec jste neodešla. Máte tak ráda Česko?
Můj první muž, hudebník Milan Pilar, emigroval, když našemu synovi byly tři měsíce. Zpěvák Jaromír Mayer už několik let nebyl mým manželem, když se rozhodl opustit Československo. To víte, že jsem si přála poznávat cizí kraje, ale ne za cenu, že bych se nemohla vrátit. Měla jsem tady rodiče, syna a také publikum. Navíc mám svoji vlast opravdu ráda. Po roce 1989 jsem projela kus světa, kromě Evropy Ameriku, Afriku, Asii, Austrálii a po pár týdnech se mně vždy zasteskne a já si říkám: Domov, Břevnov!
Dnes jste stále nejpopulárnější coby zpěvačka, ale váš velký koníček je fotografie. Jde o celoživotní lásku, nebo jste začala později?
Už jako dítě jsem si půjčovala tatínkův fotoaparát a snažila se o záběry. Vzpomínám na svoji první fotografii. Chtěla jsem vyfotit tatínka, ale na snímku byly pouze jeho nohy. Časem se to trošku zlepšilo.
Kde hledáte inspiraci pro své fotografie?
Mám ráda západy slunce, oblohu s neopakovatelnými mraky, ráda fotím soumrak v městských zákoutích, náš venkov a v podstatě všechno, co neuteče. Mám i celou řadu fotografií svých kolegů, herců, sportovců, ale ty jsou pouze pro můj soukromý archiv.
