Znáte původ vašeho jména Suchařípa?
Jsme poměrně starý židovský rod, jehož kořeny sahají až do sedmnáctého století. To jméno bylo odjakživa takové, jaké je, jen ženy se někdy jmenovaly Suchařípová a někdy Suchařípa. Když už jsme u té genealogie, máme v rodině ještě jednu zajímavost. Tátova maminka byla za svobodna Pužejová, ve svém francouzském originále ovšem psáno Pujet, což byl šlechtický rod, který doprovázel Napoleona v jeho tažení na Moskvu. Když se vraceli, usadili se v Plané u Mariánských Lázní, kde mám dodnes vzdálené příbuzné ze strany babičky. Dědova strana vesměs bohužel zahynula v koncentračních táborech.
Jak se vám žije s židovskou krví v dnešní, podle některých, xenofobní době?
Řeknu to slovy Tovjeho ze slavného muzikálu Šumař na střeše: „Pane Bože, já vím, že jsme vyvolený národ, nemohl by sis někdy, aspoň na chvíli, vyvolit někoho jiného?“ Já osobně ale žádné zkušeností s antisemitismem nemám, my Češi jsme totiž tak geniálně namíchaný národ, že o žádném čistém češství nemůže být řeč. Víc multikulturnější už asi být ani nemůžeme. Jen ať se všichni novodobí nacionalisté podívají do svých rodokmenů, jaká jim ve skutečnosti v žilách koluje krev.
Vysněnou kariéru fotbalisty jste nakonec vyměnil za herectví. Co vás nakonec přesvědčilo jít ve stopách vlastního otce?
Ideální je vybrat si profesi, kterou jsem schopný dělat celý život, a ještě se v ní můžu vyvíjet. Kdyby to s tím fotbalem dopadlo, dnes už bych měl po legraci. Ve svém věku bych musel pak být trenérem nebo funkcionářem a to by mě rozhodně neuspokojovalo. Moc se mi ale líbí kariéra mého vrstevníka a přítele Ivana Haška, který vždy věděl, že bude dělat ještě něco jiného než kopat do balonu. On je ale v tomhle světě velká výjimka. Když jsem se rozhodoval, čím budu, něco mi našeptávalo, že herectví bych se mohl klidně věnovat i v pozdním věku.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Velké sedlo: Arabela: Byl jednou jeden dům: Druhý dech: Bylo nás šest: Chlapci a chlapi: My všichni školou povinní: Bylo nás pět: Cirkus Humberto: Hříchy pro pátera Knoxe: Údolí bílých králů: Dokonalý svět: Největší z pierotů: |
Oba vaši rodiče byli divadelníci, ale s tatínkem Leošem Suchařípou jste si na jevišti zahrál jen jednou.
A byla to navíc moje práce. Celou tu inscenaci Čekání na Godota jsem dal dohromady já a díky vstřícnosti ředitele Činoherního klubu Vladimíra Procházky jsme ji tam pak v režii Juraje Herze mohli uvést. Nápad na společné představení mě s tátou měl ještě Petr Lébl, ten už to ale bohužel zrealizovat nestihl.
Byl k vám otec stejně kritický jako k vašim kolegům ve svých divadelních kritikách, které psával?
Určitě ne, ale hlavně je hrozně jednoduché říct, že byl kritický. Jistě, kritika je od slova kritizovat, ale v žádném případě to neznamená, že má kritik všechno pohanět. Otec v těch šedesátých letech pracoval tak, že chodil do divadel na zkoušky a sledoval záměr, kterého režisér a herci chtěli dosáhnout, následně navštívil premiéru a třeba pět dalších repríz, aby pak ve své kritice zhodnotil, zda se vytyčený záměr podařilo naplnit. Prostě byl hodně dlouho součástí toho projektu. V žádném případě nešlo o jeho subjektivní pohled podmíněný jeho vkusem, jak to dnes mají kritici ve zvyku. Našimi kritiky jsou hlavně diváci, kteří kvalitu představení hodnotí potleskem a tím, že máme třeba vyprodáno.
Vaší hereckou partnerkou na jevišti je často Jana Paulová. Jak se vám s ní spolupracuje?
Mimořádně. Mezi námi je naprostá herecká symbióza, přirovnal bych ji k takovému jazzu. Stavíme na pevných základech a přísných pravidlech, ale zároveň se s nesmírnou lehkostí ohromně bavíme. Obecně takovou spolupráci mám moc rád. Takhle se mi hrálo třeba i s Honzou Třískou.
Co vás na jevišti dokáže naštvat?
Nevkus a prosazování sebe sama bez ohledu na to, že je nás na jevišti víc. Herectví je kolektivní sport a v něm má člověk nárok vyčnívat maximálně svou genialitou, nikoli za každou cenu třeba tím, že udělá něco, co do představení nepatří. Jako například vlastní trapný humor. To jsem zažil a styděl jsem se.
Jste posedlý Shakespearem, na svém kontě máte snad všechny jeho důležité postavy. Uměl byste citovat nějakou jeho repliku, která vás hodně zasáhla?
Určitě a bylo by jich hned několik. Vždycky mě hned napadne Hamlet: „Žít, nebo nežít, to je, oč tu běží, zda je to ducha důstojnější, snášet střely a šípy rozkacené sudby, či proti moři běd se chopit zbraně a skoncovat je vzpourou...“ Anebo král Lear a jeho: „Duj větře, ať ti puknou tváře.“ Shakespearovy monology jsou nesmírně silné a filozofické, zabývá se v nich podstatou bytí, vesmíru a vůbec všeho kolem nás. Nádherné jsou i verše z Romea a Julie, ale pokud bych se měl za něco absolutně postavit, tak je to Rostandtův Cyrano. Toho považuji za svou zásadní roli.
Proč?
Tu nabídku jsem dostal od Litvínovského divadla a odehráli jsme asi osmdesát repríz, což je velký úspěch na představení bez hvězd jako pánové Hanzlík nebo Preiss. Cyrano je mi obecně velmi blízký, jak svými zásadami, hrdostí, způsobem, jakým miluje, prostě celou jeho životní filozofií. Je to rváč a v té době vlastně zabiják, který z romantických důvodů chrání čest své lásky, jež je zároveň jeho sestřenicí. Ta se o Cyranových citech navíc dozví až ve chvíli, kdy on umírá. Rostandtovo poselství divákům je zkrátka o pravdě, lásce, hrdinství, přátelství a věrnosti, prostě o věcech, které ctím a které by v našich životech měly být prioritou.
Coby nadšený muzikant jste dokonce zhudebnil Shakespearovy sonety.
Ani nevím proč, najednou jsem pocítil silnou potřebu to udělat. Vzal jsem kytaru a na jeden text vytvořil hudbu. Když jsem skladbu pak zahrál kamarádovi, řekl mi, že mám hit jako prase. A kolegyně Jitka Smutná trefně poznamenala: „To se ti to skládá, když máš dobrýho textaře!“ Třeba udělám skladeb ještě víc a vydám desku, minimálně jako poctu Jiřímu Joskovi, geniálnímu překladateli Shakespeara a mému příteli, který nás bohužel nedávno opustil.
České století (2013)
Čertova nevěsta (2011)
Zdivočelá země (2007)
Mezi vaše první televizní seriály patřila Zdivočelá země, kde jste hrál Roma Imre Dobaje. Jak na vás po jeho odvysílání Romové reagovali?Veskrze pozitivně. Musím přiznat, že jsem Hynkovi Bočanovi nesmírně vděčný za to, že mě do této role obsadil. I když jsem s ním předtím točil dva další seriály, Zdivočelá země pro mě byla naprosto zásadní. Moc se mi líbí ten časový odstup mezi jednotlivými sériemi, díky kterému postavy skutečně stárnou. Třeba Aleš Háma a Jakub Wehrenberg v seriálu začínali jako dvacetiletí kluci a v poslední sérii je jim skutečně o nějakých třináct let víc. Navíc je vidět ten obrovský posun v našem herectví, mezitím jsme si prošli životními zkušenostmi, které jsou na našich výkonech pochopitelně znát.
Zdivočelá země má za sebou tři řady, končí rokem 1989. Jak jste onu zlomovou dobu prožíval vy?
V osudný den jsem byl přímo v epicentru, na pražské Národní třídě. Zažil jsem na vlastní kůži moment, kdy do nás začaly najíždět obrněné transportéry a na naše hlavy dopadly tvrdé obušky včetně toho, který držel policista Ondráček. Byly to děsivé chvíle a mně spolu s dalšími asi osmdesáti demonstranty moc pomohl člověk, který v jednu chvíli zevnitř otevřel dveře domu v Mikulandské ulici, nacpal nás dovnitř a zase za námi zamkl. Policajti se za námi nedostali a my opustili úkryt, až když bylo po všem. Bylo mi tehdy čtyřiadvacet a po tom zážitku jsem věděl, že pokud bude třeba, půjdu do toho znovu.
Díky Zdivočelé zemi jste navíc mohl nahlédnou do doby, kterou intenzivně prožívali i vaši rodiče.
To byla především doba okolo osmašedesátého, bolševici našim totálně zničili život. A to byl táta nejprve členem KSČ! Nepochopím, jak můžou dnes politické špičky tuto dobu tak zpochybňovat a bagatelizovat. Bylo to něco otřesného a spousta lidských osudů je toho důkazem, jako například ten Jirky Stránského, autora Zdivočelé země. Díky němu jsem se dozvěděl spoustu dalších věcí mimo scénář seriálu.
Dalším výrazným seriálem, který vám změnil život, byla Ordinace v růžové zahradě. Tyto projekty jsou specifické tím, že nikdy nevíte, kdy vaše postava skončí. Jak se vám pracovalo v takové nejistotě?
V Ordinaci jsem prožil necelé tři roky a mám na tu dobu spíš jen pozitivní vzpomínky. Je pravda, že v Ordinaci nejsem už skoro deset let, ale ještě tak do doby před pěti lety mě lidé na veřejnosti oslovovali pane Kroupo. A to mě pak začalo trochu štvát. Bylo mi nepříjemné, že jsem spojovaný pouze s touto postavou, i když jsem natočil i jiné věci nebo hrál velké divadelní role. Ale tak to je, moloch nekonečných seriálů přináší hercům i takové zkušenosti.
Že moje postava jednou skončí, bylo jasné, tak je seriál nastavený. Jen mě překvapilo, že jsem se to vlastně dozvěděl tak, že mi přestal do e-mailu od mé manažerky chodit natáčecí plán. Vím jen to, že Kroupa nezemřel, jen se odstěhoval, takže pozor, Kroupa stále žije!
David Suchařípa
Jak jste naložil s lékařskými vědomostmi, které jste se v rámci role musel naučit?
Nijak. Hezky rychle jsem je zase zapomněl. Jednou se mi stalo, že jsem na Národní ulici v Praze potkal paní, která se ke mně vrhla s lékařskou zprávou od gynekologa a začala se ode mě domáhat primářské konzultace. Snažil jsem se jí vysvětlit, že nejsem Kroupa, ale Suchařípa, že její diagnóze v latině vůbec nerozumím, bylo to ale marné. Nakonec jsem v zoufalství zamával na kolem projíždějící taxík, naskočil do něj a paní jsem ujel před nosem. Podotýkám, že jsem měl namířeno do divadla Kalich, kam se nedá z Národní jet přímo, takže se mnou taxikář musel objet kus Prahy, aby mě na místo, kam bych šel pěšky pár minut, vůbec dostal.
Co je to Nejkrásnější soubor talentovaných osobností?
Před zhruba patnácti lety jsme nazkoušeli hru s názvem Do pyžam! Původní obsazení, které jsme dali dohromady, bylo následující: Kateřina Brožová, Nela Boudová, Gabriela Filippi, Kateřina Hrachovcová, Eva Čížkovská, Jiří Langmajer a já. Když se na tu sestavu podíváte, je to přeci jasné. Dámy byly krásné a talent samozřejmě nechyběl nikomu z nás. (smích)
Jste velký sportovec, vyhledáváte adrenalin, kompenzujete tím svou vnitřní hereckou citlivost?
Můj největší adrenalin je samozřejmě automobilová rallye, jezdím mistrovství České republiky. Neřekl bych ale, že bych měl potřebu něco kompenzovat. Odjakživa mě fascinují motory, vždycky jsem jim chtěl rozumět a umět je ovládat. V rallye se k motoru dostanete hodně blízko, navíc nesmíte udělat chybu, která může v tomto případě být fatální. Adrenalin mě naučil zacházet i s vlastní agresivitou, jakoby se tím vybila nebo potlačila, nevím. Díky rallye jsem navíc získal pokoru, dotýkám se tam totiž něčeho, co není v normálním životě úplně běžné..
Potatil se váš syn? Bude pokračovat herecká dynastie Suchařípů?
Těžko říct, táta k herectví taky přišel jako slepý k houslím. Nevím, jestli bude pokračovat herecká dynastie, rozhodně ale bude pokračovat ta filmařská. Můj dvaadvacetiletý syn Dan je kameraman, ale má i režisérské sklony. Navíc dobře fotí a mimochodem, taky má slabost pro adrenalin.
