Je pravda, že jste si nedávno splnila sen v podobě motocyklu?
Dlouho jsem snila o Vespě a díky mému kamarádovi Massimovi jsem si ho splnila. Mám svoji krasavici z druhé ruky v perfektním stavu a jsem nadšená. V červnu jsem měla čtyřicátiny, tak jsem si řekla, kdy jindy než právě letos. Rodina byla sice proti, ale už se s tím smířili. Když mě vidí šťastnou, jak frčím dál vstříc své budoucnosti, dají mi pokaždé křížek na čelo a modlí se, abych dojela. Pak okamžitě volám, že jsem dojela v pořádku. Rozumím jejich obavám, ale když ta moje touha je silnější.
Takže na svém skútru podnikáte i celkem dlouhé trasy…
Dlouhé ani ne. Nejdelší trasu jsem zatím jela z Prahy na Orlík. Bylo to po představení a lehce pršelo, tak to byla zkušenost, kterou bych asi už neopakovala. (smích) Mám radši cesty, kde nespěchám, je hezky a můžu si čas se svojí krasavicí užít.
Mezi vaše další sny patřilo kdysi i studium italianistiky, na které jste se vrhla hned po HAMU. Co vám přineslo do života?
Mám hodně snů a připadá mi, že čím jsem starší, tím jich mám víc. (smích) Touha po vzdělání mě přivedla z Berouna do Prahy a pak jsem putovala z různých kurzů, přes HAMU až po Karlovu univerzitu právě na italianistiku. Láska k Itálii byla asi odvěká, mám pocit, že jsem tam doma. Je mi blízká jejich řeč, kultura, nátura. Mám moc ráda jejich pohled na život. S jakou chutí ho prožívají, jak se dovedou radovat z hezkých věcí, jak jsou spontánní. Samozřejmě mluvím o Italech, které znám. Je mi jasné, že všichni takoví nejsou. Mám přátele v Římě a Collevecchiu, Carolinu a Pietra, ke kterým si velice často jezdím odpočinout, nabrat novou energii a nápady.
Díky úžasné bytosti Marušce Kronbergerové jsem právě tuhle školu vystudovala. Byla velice trpělivá, učila mě na HAMU a tehdy mi dala víru, abych to zkusila ještě dál. Většina mých spolužáků na fildě měla buď italské gymnázium, nebo italské rodiče či přítele, tak já měla Marušku a doháněla, co se dá. Na tyhle časy nikdy nezapomenu. Nejvíc mě bavila starší italská literatura s panem profesorem Pelánem. To jsem přečetla asi vůbec nejvíc knih a často se k některým vracím. No a k tomu všemu teď ještě učím na italském gymnáziu. Ale pozor, hudební výchovu v češtině!
Co vám říká italská hudba? Asi se poslouchá jinak, když rozumíte textům.
Je mi libozvučná a blízká. Samozřejmě, když člověk zpívá italskou písničku, je hezké vědět, o čem zpívá. Na koncertě pak lidem ráda říkám ve zkratce, o čem písnička je. Je to pak i pro publikum srozumitelnější a může si tam vnést i kousek svého příběhu.
Vy sama jste autorkou textů ke svým písním. Jak byste popsala svůj vlastní tvůrčí proces?
Na začátku jsou vždycky témata, pak zjišťování si všech možných faktografií, jako tomu bylo například u písně Kloboučky pampelišek, které jsem věnovala parašutistům a všem lidem, kteří bojovali za naši vlast. U tohoto příběhu jsem musela být hodně opatrná, abych nebyla patetická, abych nevyzněla jako soudce té doby a podobně.
Hudbu jsem složila během měsíce, ale text mi dal zabrat. Vznikal devět měsíců a jsem moc ráda, že právě tuto písničku zpívám na různých akcích typu Den válečných veteránů nebo na různých výročích, které se pojí s atentátem na Heydricha. K této písni vznikl také klip a jsem moc ráda, jaký úspěch zaznamenává. Není to mainstream a pro mě je důležité dělat příběhy, které jsou silné a hluboké. O to víc si pak vážím, když mi na Instagram píšou lidi, jak moc je to zasáhlo a že je správné na tuhle dobu nezapomínat.
Zpíváte o hrdinech i o strachu. Jak to máte vy sama? Bojíte se o sebe?
O sebe jsem se nikdy nebála. Bohužel nemám moc ani pud sebezáchovy. Bojím se o své nejbližší, a to se vším všudy. Letos jsem přišla o hodně blízkou duši a o moji nejbližší jsem v červnu málem přišla, takže strach a obavy jsou na mém dnešním pořádku. Na smrt se nejde připravit nebo alespoň já toho nejsem ještě schopna.
Kde leží vaše hranice?
Moje heslo je: Kdybych měla umřít, tak to dodělám! Tuhle báječnou vlastnost jsem zdědila po tatínkovi. Někdy je to fajn, někdy je to sebedestruktivní. Letos jsem zažila jedno z nejkrásnějších natáčení, a to byl MFP Jazzovej anděl. Není to videoklip, ale malý filmový příběh. Na tenhle příběh jsem si musela počkat pět let. Jsem moc šťastná, že se režie zhostila Olga Špátová s Janem Malířem, protože bez nich by anděl nikdy nevzlétl. Nikdo jiný by nepochopil vnitřní strunu, která nás tak propojuje.
Natáčeli jsme tři dny se skvělou partou lidí a já se vrátila do dob, kdy na natáčení býval čas, kdy jsme o tom hodiny debatovali, kdy jsme hledali ten správný směr, kde jsme se absolutně koncentrovali. Navíc jsem měla tak senzační produkční zázemí, že jsem se opravdu mohla zavřít do své bubliny a autenticita nebyla ničím narušená. Jsem vděčná, že právě Jazzovej anděl je takovým milníkem v mé dosavadní tvorbě. Je to velké vyznání a poslední věta je vzkazem pro ty, kteří věří, že láska je. Mým leitmotivem byl Vrchlického citát: „Za trochu lásky šel bych světa kraj“. Čím dál tím víc rozumím, co tím básník myslel.
Jak jste se daly dohromady s kolegyní Jitkou Sedláčkovou?
Nikdy jsem moc neuměla kopat za sebe. Do života mi přišla moje přítelkyně, skvělá herečka Jitka Sedláčková a začala kopat za mě. Jeden čas jsme si dokonce dělaly manažerky navzájem. Říkaly jsme si své touhy a sny a začaly obvolávat lidi, kteří by nám pomohli. Dnešní doba nahrává lidem, kteří jsou organizačně schopní a bohužel kolikrát i lidem, kteří neumí nic, ale jsou skvělí v tom se prodat. Ale i to v jisté míře obdivuji.
Zpívá, hraje, píše, vesluje a tvrdí: Věřím na anděly i v opravdové přátelství |
Nicméně, Jitka měla nádherné představení Lidský hlas, kam mě přizvala a pak jsme se chtěly posunout a náhoda, štěstí a především rozpoložení našich životů nám přineslo setkání s Kateřinou Kairou Hrachovcovou a Vandou Hybnerovou a vymyslely jsme si autorský projekt Můžem i s mužem. To byla pro mě velká škola po všech směrech. Dokončily jsme i stejnojmenný film, na který se moc těším. S Honzou Horáčkem pracujeme teď na motivech hudby a tento rok bychom ho měli dokončovat.
A pak je tu ještě Hana Hegerová, která svolila, abych zpívala její písně. K jejím nedožitým devadesátinám připravujeme na 20. října v Jindřišské věži koncert složený převážně z jejích známých i méně známých skladeb.
Jak si umíte poradit s negativními reakcemi na svou osobu?
Negativní komentáře nečtu. Ani ty pozitivní koneckonců. Nečtu už žádné. A když mi někdy některá dobrá duše nějaký hate pošle, tak si vždycky říkám, že právě ti poslové špatných zpráv šíří tuhle negaci a je mi těch lidí líto. Nežijí jejich příběh a tím se ochuzují. Kolik lidí žije příběh skrze jiné příběhy na sociálních sítích nebo v lepších případech seriálových herců, či literárních postav.
Takže pokud jsem pro někoho inspirativní, nebo naopak iritující, je to tak a nic s tím neudělám. Napsala jsem dokonce takový osobní manifest, písničku Hleď si svýho a k tomu mi natočila moc hezký a vystihující klip Vanda Hybnerová. Mrkněte na to. Tam v tom je všechno! Nikoho nesoudím, nikoho nikam neposílám, to už musí být. Každý se něčím trápíme, každý se z něčeho těšíme. To je ale právě ten život, který mě hodně baví.
Ve vašem dalším klipu Co řekne žena ženě zase vystupují vaše nejbližší přítelkyně.
Ano, třeba herečka Sara Sandeva, to je moje holka. Mám ji moc ráda. Mladá, talentovaná, skromná, pokorná a krásná. Teď spolu zkoušíme Kouř v divadle Na Fidlovačce a tam jsem moc ráda. Opět velké štěstí na lidi. V režii Šimona Cabana se sešlo tolik profesionálních a přitom skvělých lidí. Cítím se tam jako doma.
Ke klipu Co řekne žena ženě můžu říct, že jsem ho točila s ženami, které mám ráda, které mi v životě nejednou pomohly. Je tam plejáda dam, které jsou mému srdci blízké a to se jich tam spousta nevešla, jelikož neměly v ten den čas. Jsem moc ráda, že tam mám Haničku Maciuchovou, věděla jsem, že už jí tehdy nebylo dobře a přesto mi neodmítla. Moc mi tady chybí. A nejenom mně… Dodnes se ji v mysli ptám na spoustu otázek.
Mezi vaše záliby patří veslování. Jak jste přišla k tak neobvyklému sportu?
To byl vždycky můj sen. Ve Voticích jsme neměli žádnou řeku, takže jsem si musela počkat. A že jsem si počkala! Začala jsem až ve třiceti. Jsem takovým maskotem Veslařského klubu Smíchov. Je tam skvělý trenér Pavel Knob a vůbec lidi od vody mají moc hezkou náturu a dobrou povahu. Cítím se tam v bezpečí a je mi tam moc hezky, i když jsem skutečně jen amatér. Můj hashtag na Instagramu je #hlemýžďnavodě. Vesluji se svojí parťačkou Kačenkou a spoustu splínů už rozveslovala, doporučuji!
Je to navíc skvělé na moji páteř. Posílila jsem si tím zádové svalstvo. Když jsem chodila na HAMU, rozhodila jsem si je akrobacií. Byla to taky krása metat kotrmelce a sem tam nějaké to saltíčko. A to ještě, když řekl profesor Pachl: Seřaďte se, Dáša a kluci nalevo, holky napravo! tak moje ego se tetelilo blahem. To mi bylo čtyřiadvacet, ale k té třicítce se pak tělo začalo ozývat. A tak mi veslování dost pomohlo. Teď mám tolik práce, že jsem nebyla na vodě už dva měsíce a hodně mi to chybí.
Svému temperamentu dáváte dle vlastních slov průchod na jevišti. Co jste s ním ale dělala v době covidových restrikcí?
V době covidu jsem paradoxně měla práce jako nikdy a byla jsem moc ráda, že mám práci, která mě naplňuje a baví. V době, kdy jsem přestala hrát, jsem začala točit hobby magazín Všechno, co mám ráda pro Českou televizi a do toho jsem měla čas pracovat na svojí desce, kterou chci vydat příští rok.
Naučila jste se při natáčení zmíněného pořadu něco, co jste si pak osvojila i v běžném životě?
Baví mě, že se vracím ke koníčkům, které mě kdysi babička s dědečkem učili. Například už jsem si nepamatovala, jak se plete košík. Ale v našem pořadu jsem pletla ošatku a zavzpomínala, jak to děda pletl. Všechno, co mám ráda je díky naší paní producentce a scénáristce Jarce Timkové moc dobře vyvážené tím, že jsme tam tři moderátorky, které sluší každé něco jiného a mě to moc baví. Navíc tam máme dobrý tým a o tom to je. Být s lidmi, kteří mi jsou blízcí. Od produkce, kameramany až po moje skvělé kolegyně Kristýnu Kociánovou a Martinu Černou.
Co vás nejvíc stresuje?
Momentálně? Nemít čas. Nemít prázdné okénko v diáři. Lidé mívají obvykle volno víkendy. Několikrát jsem se přistihla, že nemám volný jediný den několik měsíců. Moje teta se strejdou mě zvou do Líštěnce asi už třetí rok a já nejsem schopna přijet. Naposledy jsem tam byla letos jen na skok, dobít baterky do kamery, jelikož jsme kousek od nich natáčeli klip Jazzového anděla a to jsme se viděli jen na okamžik, aby nám nezapadlo zase sluníčko.
Podobně to mám i s mým bráškou a jeho rodinou a to jsou pak chvíle, které jsou nenávratné a je mi jich pak líto. Je paradoxní, jak na začátku svojí dráhy člověk pracuje na tom, aby jeho diář neměl žádnou skulinku, aby byl žádaný, aby měl stálou práci. A pak jste šťastný, že se to podařilo, ale zase už je toho pak tak moc, že to jeden člověk nemůže pojmout. My máme hold branži, ve které se říká: Buď běžíš, nebo ležíš. Tak já teď běžím cílovku.
Navíc jste se pustila do natáčení podcastů nazvaných Zázvůrkovej čaj. Se svými hosty probíráte i věci, o kterých nikdy s nikým nemluvili.
V době pandemie mi bylo smutno po některých kolezích a kamarádech, tak jsem si řekla, že je budu živě vyzpovídávat skrze svůj Instagram a pozvala je na pomyslný Zázvůrkovej čaj. Měla jsem několik hezkých rozhovorů s lidmi, které mám ráda a jsou mí přátelé, jako jsou Jitka Sedláčková, Sara Sandeva, Lukáš Kunst, Markéta Procházková a mnoho dalších. Nebo kolegyně, které jsem znala pouze skrze jejich práci a moc se mi líbí. To mě pak hodně potěšily rozhovory například s Markétou Konvičkovou nebo Anežkou Rusevovou.
Ale v květnu jsem natočila v Jindřišské věži první dva pilotní díly Zázvůrkového čaje, jako takovou diskuzi. Do prvního dílu jsem si pozvala Jitku Sedláčkovou, Irenu Pavláskovou a Alenu Mornštajnovou a do druhého Libora Peška, Mira Žbirku a profesora Tomáše Kozáka. Těším se, až to vypustíme ven. Zakládám si na hostech, kteří nejsou prvoplánoví, kteří jsou vzdělaní a mají v sobě humor. Můj směr nebyl dělat rozhovory jako moderátorka, ale spíš být součástí diskuze a propojovat lidi z branží, kteří by se běžně nesetkali.
Co vy sama jste ještě nikdy nikomu na sebe neřekla?
Je málo věcí, které řeknu i své nejbližší přítelkyni, natož veřejně. Mám hodně věci v sobě. Nejvíc o mě řeknou moje písně a moje videoklipy. Jazzovej anděl je toho důkazem. Je totiž věnovaný z lásky pro lásku.
