Nesnáším rozmazlené a zlobivé děti, říká o výchově Dara Rolins

  • 38
Zpěvačka Dara Rolins (45) má život jako na houpačce. Jednou prožívá těžké období, jindy by zas podle svých slov mohla štěstí rozhazovat lopatou. Pro mnohé ženy je ikonou nejen v oblasti módy ale i životního stylu.

Myslíte, že vaše dcera Laura po vás a jejím tatínkovi Matějovi Homolovi zdědila hudební nadání?
Jednoznačně. Má neskutečně skvělou hudební paměť a rytmus. Krásně tančí i zpívá. Teď ji baví asi vše, co dělá. Hraje na klavír, chodí na tenis. Matěj ji naučil na skejtu a v zimě na snowboardu. Miluje zvířata, takže chodí už pár let na koně. Není toho málo, ale to se mi na ní líbí, že je všestranná.

Jaká je Laura dcera a jaká jste vy máma?
Vztah máme spolu opravdu krásný. Co se týče výchovy, naštěstí Laura chápe velmi dobře slovo „ne“, takže nemusím být vůbec přísná. Dokonce nikdy nedostala ani na zadek. Není to ale tak, že bych to nějak zatracovala. Sama nesnáším rozmazlené a zlobivé děti. Je to v její povaze, která je citlivá a velmi vnímavá. Uvidíme, jak to bude v pubertě, ale zatím nám to ve výchově nádherně klape. Mně i Matějovi jde hlavně o jedno, aby byla Laura slušná holka.

Když řeknu, že jste pro mnoho žen inspirací, ikonou či dokonce vzorem, vnímám to správně?
Ano. Sama to vidím, cítím, vnímám a beru to jako velkou zodpovědnost vůči těm ženám, které vkládají takovou důvěru do mě. Doufám, že své fanynky nikdy nezklamu.

Jste štíhlá, krásná, plná energie, přestože máte neustále velký zápřah. Často se vás ženy ptají na kondičku a postavu. Co radíte těm, které neví, jak na to?
Hlavně ať jsou trpělivé, protože dnešní uspěchaná doba si žádá mít vše rychle, nejlépe hned. Bohužel s hubnutím to tak není. Žena by si měla především uvědomit, že to není jen v hladovění či chození jednou za měsíc do posilovny. Nic není zadarmo. Ani já to nemám díky nějakému kouzlu. Věřte, že hubnout, tvarovat a hlavně udržet si pevné a dokonalé tělo, to není jen tak. Je to dřina. Ale mám v tomhle trpělivost, protože vím, že jinak to nejde.

Nedávno jste vydala nové album. Není rekordní v počtu písniček?
Ano, máte pravdu. Zbláznila jsem se, protože písniček je osmnáct. To je snad největší rekord toho, co jsem já udělala. Každá píseň je takový příběh, má v sobě kousek mého života. Pokud bych měla vybrat jen jednu, nejblíž je mi Touha. To byl můj první singl.

Vydala jste i druhý díl diáře, který je také jakousi vaší zpovědí. 
Mám velkou radost, že Rok podle Dary 2018 je na světě. Opět vychází z mé povahy, podstaty. Mám ráda, když se věci trochu opakují, zejména když si je oblíbím a zvyknu si na ně. Rozhodně se nemění v tom zásadním. Ten, kdo je na něj zvyklý z minulého roku, na něj může krásně navázat. Z logiky věci také vyplývá, že obsah je jiný. Jsou tam hrozně hezké fotky, jejichž autorkou je opět má kamarádka Petra Ficová. Plus jsou tu i takové vychytávky a bonusy. Hned na přední straně je zrcátko, ve kterém můžete zkontrolovat svůj design, zda stále vypadáte profesionálně. Navíc v kapsičce jsou motivační nálepky, které si můžete přiřadit k poznámkám podle důležitosti.

Dara Rolins upoutavka

První diář se stal bestsellerem. Čekala jste to?
Přiznám se, že ne. Tušila jsem, že si ho pár lidí koupí, protože mám svou fanouškovskou základnu, ale strašně mě překvapilo, že bylo tolik lidí, kteří se k tomu diáři dostali a nakonec si ho i koupili. Byli to i lidé, kteří neposlouchají mou muziku. Spíš mě znají skrz moje blogy, přes písmenka a čtou mě, takže mé publikum se tu zase rozšířilo do jiných řad. A mám extrémní radost, že to takto dopadlo a díky tomu to opakujeme už podruhé. Je tam vše. Obsahově jsou tam fotky, jsou tam mé názory, myšlenky, rady, doporučení, která mám vyzkoušená doslova a do písmene na vlastním těle. Doslova je to život a rok podle Dary.

Co si na první stránku u dne 1. 1. 2018 sama poznamenáte?
Nevím přesně, co napíšu, ale vím jak. Když byste listovala mým diářem, tak začátky, počáteční dny, mají strašně hezkou úpravu. Jakmile listujete dál, tak je to jeden velký zmatek, matematická rovnice, schéma šipek, odkazů, prolinků a všeho. Je fakt, že tak od půlky se v tom diáři vyznám jen já a nikdo jiný. Takže takto dopadne i tento.

Píšete si i blog. Nemyslíte, že by stálo za to napsat i knížku?
Uvažujeme nad tím. Uvidíme jak daleko je od nápadu k realizaci, protože ta cesta je vždy nevyzpytatelná. Možná ano.