Vaší vůbec první taneční kreací byla role larvy, jaká byla ta poslední?
Larva spadá do období před čtyřiceti lety, kdy jsem chodila do přípravky Národního divadla. Na naši tehdejší profesorku Naděnku Sobotovou budu s láskou vzpomínat celý svůj život. Pod jejím vedením jsme nazkoušeli balet Ferda Mravenec, a já tam kromě larvy tančila ještě mravenečka. To byly mé první taneční krůčky a role vůbec. A pokud se ptáte na moje poslední, aktuálně tančím, hraji a zpívám v pohádce Popelka a v muzikálu Trhák.
V Trháku si mimochodem i lehce zasportujete.
Coby listonoška, kterou ve filmu hrála Laďka Kozderková, jezdím na kole. Tedy spíš na takovém opravdu starém rotopedu. Já jen šlapu do pedálů a zpívám. Naštěstí mám průpravu z našich výjezdů na kole do Rakouska, takže mi něco takového rozhodně problém nedělá. V případě Trháku mám navíc takovou jednu sentimentální vzpomínku. Byl to poslední film, na kterém jsem byla v kině se svým tatínkem, než zemřel. Měla jsem i z těchto důvodů obrovskou radost, když mi Daniel Hádl zavolal a nabídl v něm roli.
Vaši rodiče byli matematik a inženýrka ekonomie. Jak jste na tom s těmito předměty byla vy?
Právě proto, že byl tatínek matematik, musela jsem se tomuto předmětu hodně věnovat. Dodnes jsem mu vděčná třeba za to, že mě naučil logickému myšlení a hrát šachy, které si občas zahrajeme se synem dodnes. I přes obory mých rodičů mě to však táhlo k umění. Návštěvy divadel u nás byly téměř na denním pořádku. Rusalku jsem například viděla poprvé ve svých čtyřech letech a byla jsem uchvácena výkonem pana Hakena v roli Vodníka.
Od dětství jste se věnovala krasobruslení i lední revue, dokonce jste dvakrát získala titul mistryně republiky.
K lední revue jsem se ve svých gymnazijních letech dostala právě přes krasobruslení, kterému jsem se věnovala na vrcholové úrovni celé dětství. Byla to samozřejmě veliká dřina, ale naučilo mě to jednu věc, přijímat prohry. A to se v životě vždycky hodí. Díky své sportovní průpravě mám dodnes navíc celkem dobrou kondici. Zkouším ji tak, že vždy v den svých narozenin udělám hvězdu. Zatím se pokaždé povedla. (smích)
Kromě herecké DAMU jste vystudovala ještě na HAMU choreografii, které se věnujete vedle herectví dodnes. Sledujete současné taneční trendy?
Tanec mě zajímá, choreografií si všímám vždy u jakýchkoliv projektů, pokud jsou jejich součástí. Jsem celoživotní obdivovatelkou Boba Fosse, zakladatele jazz dance, který zásadním způsobem ovlivnil podobu muzikálové scény a styl mnoha tanečníků. Jeho choreografie ve filmech Kabaret, All That Jazz, Sweet Charity nebo Chicago jsou pro mě dechberoucí dodnes.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Arabela: Byl jednou jeden dům: Bylo nás šest: Chlapci a chlapi: My všichni školou povinní: Bylo nás pět: Cirkus Humberto: Údolí bílých králů: Dokonalý svět: Ulice: Zdivočelá země: České století: Odsouzené: Pojišťovna štěstí: |
Díky představení Kabaret jste se ostatně seznámila s vaším manželem, hudebníkem a skladatelem Petrem Maláskem.
To bylo v době mého angažmá v Divadle Na zábradlí, kde jsem měla možnost zažít slavnou éru Petra Lébla. Ten mě tehdy do inscenace Kabaretu nejen obsadil, ale nechal mě k němu vytvořit i choreografii, což od něj bylo velkorysé, protože jsem v té době choreografii teprve studovala. Ale povedlo se. Kabaret mi pak dokonce na škole uznali coby ročníkovou práci.
Aranžmá hudby k představení měl tehdy na starosti právě Petr Malásek, který nevynechal žádnou zkoušku, na které jsem byla přítomna. Původně jsem si myslela, že je to běžná praxe, ale dnes už mi prozradil, že tam chodil hlavně kvůli mně.
Od té doby jsme se při práci sešli ještě několikrát, například při pohádce Z pekla štěstí 2 nebo v plzeňském divadle v rámci baletního představení Čertoviny. Pracujeme spolu ale neustále. Stříhá mi hudbu kdykoliv to potřebuji pro své choreografie nebo gymnastické sestavy, čímž se dostávám k tomu, jak se vzájemně inspirujeme a obohacujeme. Já díky němu nahlédla do světa jazzu a on se se mnou zase podívá na moderní gymnastiku nebo krasobruslení.
Ze Zábradlí jste přesídlila do Bez zábradlí, kde hrajete už téměř dvacet let. Mezi vaše režiséry patřil i Jiří Menzel.
Do Divadla Bez zábradlí jsem nastoupila po mateřské dovolené, tedy zhruba před dvaceti lety, a jsem tam dodnes. Jiří Menzel režíroval právě úplně mou první inscenaci, do které jsem nastoupila, a sice Bez roucha aneb ještě jednou zezadu. Kromě Jiřího Menzela mě tam hlavně režíruje Karel Heřmánek, a to jak na jevišti, tak i v šatně. (smích)
Sedíte v pánské šatně?
Často. Hraji v představeních, kde jsem třeba jediná žena, takže to k tomu tak nějak patří. Já mám ale mužskou společnost obecně moc ráda.
Jeden z vašich režisérů byl i svědkem na vaší svatbě, na kterou vám kostýmní výtvarník z jednoho filmů, kde jste hrála, pro změnu navrhl i svatební šaty.
Pan režisér Petr Weigl byl pro mě šlechtic mezi režiséry. Milovala jsem ho, a chtěla ho mít i při tak zásadním momentu jako byla naše svatba. S výtvarníkem Josefem Jelínkem jsem točila dva filmy, měl mě v oku. Ty šaty se mu moc povedly.
Složil nebo věnoval vám manžel někdy skladbu?
Myslím, že žádnou. I když Petr tvrdí, že každou! Dobře však ví, jak miluji Ravelovo Bolero, takže když jsem na nějakém jeho koncertě, vždy ho tam pro mě nenápadně zakomponuje. Jenom malinký kousek, že to poznám jen já. A já to poznám.
Je pravda, že před premiérami vždy uklízíte?
Ano. Před premiérou Trháku nebo před veřejnou generálkou Popelky byste u nás mohli jíst z podlahy.
Uchováváte si nějakou vzácnou „zlomvazku“?
Mám schované všechny od Petra Lébla, většinou nám k premiérám psával dopisy.
Ještě stále čekáte na roli Lady Macbeth?
Čekám a vím, že se dočkám. Moje zkušenost praví, že silná touha se dřív nebo později člověku vyplní. Od Shakespeara hrajeme v divadle momentálně Mnoho povyku pro nic, ale v trochu netradičním pojetí. Děj je zasazen do období druhé světové války. Mám ráda originální výpravy a moderní verze staré klasiky. Hodně s tím u nás pracoval právě Petr Lébl, dnes mi ho svou tvorbou připomíná Daniel Špinar.
Už za sebou máte prošvihnuté představení?
Jednou, málem. Seděla jsem v kostele, poslouchala dětský sbor, ve kterém zpíval náš syn a kabelku jsem měla na zemi pod lavicí. Cítila jsem, jak v ní pořád vibruje mobil. Podívala jsem se a vidím - Karel Heřmánek. Teď mu to brát nebudu, říkám si. Když volal asi posedmé, podívala jsem se na hodinky, bylo asi tři čtvrtě na sedm a v tu chvíli mi to došlo. Vyběhla jsem ven a rovnou do divadla, které bylo naštěstí nedaleko. A v sedm už jsem stála na značkách v představení Jakub a jeho pán.
Heimatmuseum (1987)
Příliš hlučná samota (1994)
Andělská tvář (2001)
Potkal vás na jevišti někdy nějaký úraz?
Mě ne, ale v dobách mých začátků jsem jeden úraz nechtěně způsobila. Dojížděla jsem hrát do divadla v Ústí nad Labem komedii Lhář a při jedné líbací scéně jsem mému milému kolegovi Tomášovi Pavelkovi urazila kus zubu. Dalším milým kolegou tam s námi byl Jaroušek Šmíd, který nás před rokem bohužel nečekaně opustil.
Traduje se o vás, že jste jednou na moderování Snídaně s Novou přijela v pyžamu.
V té době se moderovalo už od pěti hodin a já jednou zaspala. Co se dalo dělat, skočila jsem do taxíku v noční košili a převlékla se až v televizi. Ještě, že nás cestou třeba nezastavila policie.
Po Nově následovalo moderování Prima jízdy a hlavní role v seriálu Rodinná pouta.
Měla jsem možnost poznat fenomén nekonečného seriálu v dobách, kdy se s nimi u nás začínalo. Role Andrey byla nádherná, měla jsem ji moc ráda.
Po letech v tomto seriálu jste absolvovala televizní přestup, který vyvolal velký rozruch mezi vašimi fanoušky.
Na obrazovce to vypadalo tak, že jsem jeden týden skončila v Rodinných poutech a další týden jsem se objevila v Ordinaci v růžové zahradě. Ale samozřejmě to tak jen vypadalo. Seriály jsou dlouho dopředu předtočené. Cítila jsem se jako fotbalistka, která přestoupila ze Sparty do Slavie.
V Ordinaci v růžové zahradě jste jednou z hlavních postav už celé roky. Myslíte si, že vás mohou scenáristé ve vaší roli ještě něčím překvapit?Samozřejmě. A děje se to právě teď. Diváci se s novou sezonou mají rozhodně na co těšit.
Dana Morávková
K televiznímu moderování jste se vrátila před časem v pořadu Tenký led. Co je pro vás osobně v životě tenkým ledem?
Ten pořad je už minulostí, měla jsem smlouvu na půl roku a moc mě to bavilo. Moc se mi líbil i název pořadu, který souvisel s mou dávnou láskou krasobruslením.
Téma tenkého ledu ve svém životě moc nevnímám, možná jím mohou být snad jen situace, kdy se rozhoduji o své budoucí práci. Mám za sebou jednu nepříjemnou zkušenost, kdy jsem přijala roli v projektu, jehož vývoj se mi pak nelíbil. Od té doby jsem se zařekla, že už budu dělat jen to, co opravdu cítím, že dělat chci.
Byla byste ochotná kvůli roli značně změnit svou váhu?
K hereckému povolání to patří, ale rozhodně bych raději hubla než tloustla. Kvůli rolím jsem si už mnohokrát barvila vlasy, image, jezdila na koni, učila se střílet, hrát na violoncello a mluvit japonsky.
Co si myslíte o všeobecném mínění z vaší branže, že pro herečky ve středním věku nejsou role?
Asi by bylo nejlepší herečky ve středním věku rovnou střílet! Co s námi? (smích). Ale já jsem ve středním věku, a role mám.
Svůj první film jste natočila s Otakarem Vávrou ve třinácti letech, od té doby jste si vyzkoušela i práci se zahraničními produkcemi. Potkala jste při tom nějaké hollywoodské kolegy?
Při natáčení filmu česko-německé produkce jsem partneřila s Mario Adorfem, ve filmu Van Helsing jsem se setkala s Hughem Jackmanem. Dvoumetrový krasavec, který mě na place oslovoval „Hi, Dana“. Točilo se v angličtině, do češtiny jsem se později nadabovala sama, což nebyl případ jiného zahraničního filmu, kde jsem hrála a dabovala mě pak jiná česká herečka. Díky filmu Příliš hlučná samota jsem pak měla možnost blíže poznat Phillipa Noireta. Krásný a noblesní muž.
Co jste dostala od Ježíška?
S Petrem jsme si nadělili lístky na představení muzikálu Hamilton, který je momentálně největším hitem v Londýně. Už se moc těšíme.
