Po roce 1989 však vystoupil ze stínu a množstvím zhotovených soch, jako by chtěl dohnat ztracená léta. Dnes je proto Zoubkovo jméno pro spoustu lidí synonymem pro výtvarnou nadprodukci a umělecký konformismus.
Nekompromisní vztah ke komunistům si Zoubek nevytvořil hned. Tak jako řada jeho přátel je v roce 1946 volil a sympatizoval s nimi až do zlomového Února. Tehdy studoval sochařinu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u profesora Josefa Wagnera a jeho asistenta Josefa Malejovského.
Zatímco Malejovský svými monumenty v následujících desetiletích nastoupivší diktatuře sloužil, Zoubek šel opačnou cestou. "Ale taky jsem po škole prošel pár státními soutěžemi. Neměl jsem úspěch, takže z těch návrhů naštěstí nezůstalo nic zachováno," vzpomíná dnes.
Tradice a mytologie
Na "umprumce" se seznámil se sochařkou Evou Kmentovou. Oženil se s ní v roce 1952 a šest let nato oba vstoupili do skupiny Trasa, jednoho z výtvarných seskupení, jež koncem padesátých let pomáhala zdejšímu umění vyrovnat se s uplynulými lety determinovanými socialistickým realismem.
Spolu se také dostali do Řecka. Cestu do Středomoří Zoubek označuje za klíčový okamžik, kdy si uvědomil, že v umění by měl navazovat na tradici, a ne se za každou cenu pokoušet o vlastní, zcela nový výraz: náměty začal čerpat z řecké a křesťanské mytologie a i v samém provedení je důrazný tradicionalista: "Beru to skutečně dost řemeslně, vždyť sochařství ani nemělo svou Múzu. A nemyslím si, že je špatné to takto chápat."
Tváře směřující vzhůru
Zoubkovy sochy jsou protáhlé a nakloněné, na soklu se často drží pouze špičkami prstů na nohou, tváře směřují vzhůru, ruce jsou vztyčené nebo se vznášejí vedle postavy v gestu touhy po jakémsi odrazu.
Kontrast mezi éterickou povahou těchto bytostí a statickou podstatou sochařského média zdůrazňuje Zoubkův oblíbený materiál: cement. Především jeho raná tvorba bývá přirovnávána k Albertu Giacomettimu. Zoubek tuto inspiraci přiznává, ale říká, že ve skutečnosti oba vycházeli z podnětů etruské kultury.
Kádrový stín dvou Janů
Zoubkův život by asi vypadal úplně jinak, nebýt jeho angažování se po sebeupálení Jana Palacha. Když se dozvěděl o smrti mladého studenta, zatoužil odlít jeho posmrtnou masku a navždy tak zachovat tvář člověka symbolizujícího nesouhlas s vpádem socialistických armád a z toho vyplývajícího návratu "kovaných" časů.
Na popáleninách v Legerově ulici pracoval sochařův bývalý spolužák, přes něj se dostal na soudní lékařství na Albertově, kam bylo Palachovo tělo převezeno. Odlitek masky Zoubek připevnil na černou desku a odnesl ji k rampě Národního muzea, kde v té době drželi studenti protestní hladovku.
V knize Jana Klusáková a Olbram Zoubek rozmlouvají nadoraz o životě, o umění, o době (před sedmi lety ji vydal Primus) vzpomíná, že při diskusích s protestujícími se tehdy musel setkat i s Janem Zajícem, jenž se upálil o několik týdnů poté. Až poději se dozvěděl, že Palach byl jeho příbuzný - Zoubkův otec a Palachova matka byli bratranec a sestřenice.
Snímání jeho masky Zoubek dodnes označuje za svůj životní, až posvátný zážitek. V době těsně po Palachově pohřbu pro chystanou soutěž na Palachův pomník vytvořil sochu Zlatý Jan a vystavil ji na pražském Salonu U Hybernů. Vzepětí společnosti však bylo krátké: socha musela být z výstavy odstraněna a zavrhnutý byl i nápad instalovat na budově Filozofické fakulty desku s Palachovou posmrtnou maskou.
Ta se na plánované místo dostala až po listopadu 1989. "Psalo se o mně jako o autorovi 'Palachovy bysty'. Ale takhle jsem do povědomí vstoupit nechtěl, vždyť to ani žádná bysta nebyla. Nebyl to čin tvůrčí, ale občanský," vrací se k čtyřiatřicet let starým událostem Zoubek.
Sochař a režim
Jeho postoje zůstaly nadále neoblomné. Na Palachův hrob umístil reliéfní náhrobek (záhy byl sejmut a rozlit), podobný zhotovil i pro rodinu Jana Zajíce (zakázáno bylo už jeho osazení). Následovalo několik výslechů s očekávaným výsledkem: znemožnění vystavování v státem kontrolovaných galeriích.
Spolu s podobně postiženým Václavem Boštíkem, Zdeňkem Palcrem a Stanislavem Podhrázským začal restaurovat renesanční zámek v Litomyšli. Tahle práce mu vydržela dvacet let. V Litomyšli si také po smrti Evy Kmentové vzal druhou ženu, Marii.
"Musím říct nerad, ale podle pravdy, že léta hlubokého útlaku, který byl i na mě dost silný, tedy sedmdesátá a osmdesátá léta, pro mě byla nejlepší tvůrčí dobou. Alespoň jsem byl dvacet let na čerstvém vzduchu. Všechno zlé pro něco dobré: neměl jsem tolik času na sochy, a tudíž jsem se vyhnul inflaci v práci," řekl Janě Klusákové v létě roku 1989.
Moderní a přijatelný
Inflace na něj za pár měsíců po rozhovoru udeřila. Když se ho nyní v jeho ateliéru ptám, zda se polistopadové nadprodukci nemohl ubránit, říká: "No zřejmě ne, když jsem to neudělal. O žádnou zakázku, ani výstavu jsem si však neříkal, skutečně. Po revoluci jsem měl dobré jméno a dělám takové čitelné umění. Jsem moderní a současně přijatelný."
Zoubka začali oslovovat soukromí sběratelé, galeristé, veřejné instituce, banky. Klidným hlasem přiznává, že komerčnímu tlaku snadno podléhá. Jen jedinkrát se vzrušeně ohradí, když zmíním časté výtky k přespřílišnému množství jeho realizací pro bankovní domy. Zoubkovy "bankovní" sochy se totiž ve skutečnosti dají spočítat na prstech jedné ruky.
Za legendu nejspíš může velmi výrazná skupina jeho reliéfů ve vstupu peněžního ústavu v pražské Spálené ulici. Tu také Zoubek označuje za jednu z mála zakázek, kterých doteď lituje.
Zoubkově pověsti uškodily také veřejné pocty od establishmentu. S úctou se o něm vyjadřují politici, podnikatelé a lidi, "co něco znamenají". Obdiv k němu je dokonce společný Václavu Havlovi a Václavu Klausovi, kteří se jinak chlubí zcela rozdílným vkusem (jeho soška oběma zdobí kanceláře).
Před sedmi lety mu Havel předal Medaili Za zásluhy v oblasti kultury. Ale ve stejném roce mu někdo poničil sochu Ženy v areálu Klicperova divadla v Hradci Králové. A nůžky oblíbenosti-neoblíbenosti k Olbramovi Zoubkovi se začaly prudce rozevírat.
Všudypřítomný?
Zoubek totiž dál pracuje tak usilovně, že se jeho tvorba zdá být všudypřítomnou. Jeho sochy jsou k dostání i v těch nejobskurnějších prodejních galeriích a "mít doma Zoubka" je pro střední třídu podobnou společensko-kulturní povinností jako návštěva muzikálových produkcí.
Není tedy divu, že se část společnosti Zoubka přejedla. Když byl před rokem na petřínském úpatí odhalen jeho Pomník obětem komunismu, napsal o něm Jan Paul toto: "Stal se 'národním umělcem', dostal vyznamenání, pocty, jen z jeho soch se vytratilo to podstatné: schopnost oslovit. Zůstala jen 'facha' a průměrné řemeslo."
A dále Paul tvrdil, že je pomník "tryznou" jednoho uměleckého osudu. Proti pomníku poté veřejně demonstroval Milan Knížák se skupinou studentů. Přitom do několika figur rozložený obraz rozpadajícího se těla je pravděpodobně tím nejlepším, co Zoubek v posledních letech a možná vůbec za celý svůj život vytvořil.
I přes nepovedené architektonické řešení pomník dokonce dává trochu zapomenout na Zoubkovy ryze dekorativní skulptury s pozlacenými hlavami a namodřenými těly. "Mám rád krásu. A udělat něco krásného, aby to zároveň bylo dobré, je strašně těžké," říká Olbram Zoubek.
|
OLBRAM ZOUBEK • Odkud jsem • Čím vším jsem byl • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj nejbližší velký úkol |
