V roce 1939 se v Paříži sešla zajímavá česká společnost, vesměs mladí umělci, kterým se doslova za pět minut dvanáct podařilo uniknout z okupovaného Československa. "Mnichov rozdal karty, už nebylo o čem pochybovat. Původně jsem chtěl utéct do Říma. Ve via Margutta jsem měl ještě složené náčiní a nábytek z dob, kdy jsem v Římě studoval," vzpomíná malíř Rudolf Kundera. Z cesty do Itálie nakonec sešlo díky Jiřímu Muchovi, respektive pohlednici, kterou poslal tehdejší student Sorbonny svému moravskému kamarádovi: "Přijeď se podívat na Louvre, to změní celý tvůj život." Slova takřka prorocká; Kundera netušil, že zůstane ve Francii následujících šedesát let. Paříž nebo Řím, hlavně pryč z Čech! V roce 1939 si moc hlavu nelámal. "Osmého března jsem u Muchových naposledy přespal. Starý pán byl sám doma. Měl starost o nezdárného synka, vzpomínal na rodné Ivančice, na má studia na akademii... Bylo to smutné. Snad věděl, že se vidíme naposledy. Přivezl jsem pár klobásek od maminky, zahrál mu moravské písničky na harmoniku a ráno šel na vlak. V jedné ruce kufr, v druhé teplé prádlo a zásoby pro nezdárného Muchovic synka." První měsíce v Paříži nebyly zrovna lehké. Peníze z domova brzy došly, a tak se Rudolf s Jiřím probíjeli obtížně. Nejprve bydleli s dalšími českými emigranty v hotelu Jacob, později v bývalém ateliéru Alfonse Muchy v ulici Val-deGrâce. Na místech, kde kdysi vznikaly slavné portréty Sarah Bernhardtové, Kundera portrétoval dávné přátele Alfonse Muchy. "Vždycky si obrázek koupili. Nějaký frank dostal Jirka za své články do novin nebo nám pomohli bohatší krajané." Na podzim 1939 si mohli konečně najmout každý vlastní byt - samozřejmě ve stejné ulici. "Já se nastěhoval do ateliéru shezkou Audrey a Jirka budoval hnízdečko s Vítězslavou Kaprálovou. Studovala v Paříži na univerzitě, soukromě se učila komponovat u Bohuslava Martinů. A milovala? Svým způsobem oba. Zamlklého učitele i lehkomyslného bonvivána Jirku." Bohuslav Martinů, klavírista Rudolf Firkušný, pěvec Ota Kraus se svou ženou, Hugo Haas s Bibinou - to byli tehdy nejčastější hosté v ateliéru Kundery. Společně také strávili poslední Vánoce v Paříži. "Moje maminka slavila padesátiny a já vůbec nevěděl, jak jí na tu dálku poblahopřát. Co poslat? Uhodil jsem na kamarády, ať mi pomohou!" Bohuslav Martinů se jen usmál a sedl ke klavíru. Za pár minut byla na světě melodie, k níž Jiří Mucha pohotově napsal text. Při štědrovečerní večeři písničku už na klavír hrál Rudolf Firkušný, zpíval Ota Kraus. Notový záznam posléze putoval do Brna. " V pravém slova smyslu ten dárek dostala ale moje maminka až za pětačtyřicet let. To už jsem byl dávno francouzským občanem, když Písničku pro maminku natočili v brněnském rozhlase a 11. prosince 1985 s ní šli také blahopřát. Mamince bylo devadesát pět let."
23. prosince 2000
