Můj život je očistec a velký peklo a totální deprese, řekla o sobě nedávno v rozhovoru se svou přítelkyní nikoli chudá obyvatelka domova důchodců či usoužená žena v péči psychiatra, ale bohatá a obletovaná kráska na výsluní. Řekla jste to vy.
To jsem řekla hodně dávno.
To není tak dávno.
Někdy na podzim.
To je dávno, půl roku ve vašem životě? Tolik upřímnosti jste jindy ze sebe nedokázala vysoukat.
No, zrovna teď jste přišel v pravý čas, zažívám období vnitřního klidu.
Takže už víte, co si o sobě máte myslet?
Jestli tohle chcete vědět, tak to zkoumám už dvacet let. Pátrala jsem pořád po něčem, proč jsme tady, že to nemůže být jen proto, že se narodíme a pak umřem a nic nebude...
Takže než nebude nic, včas se vrhneme do náruče showbyznysu?
Ne, ne, ne, to s tím nesouvisí. I když jak jsem se dostala do showbyznysu, ukázal se mi jiný svět, který obstojí na atributech moci, slávy, krásy, bohatství, úspěchu. A já si tam trošku přišla jako cizí element.
Netlačit na pilu
V šestadvaceti letech jste se dala pokřtít. Kde jste nalezla impulz k víře v Boha?
Když jsem otěhotněla poprvé, tak jsem se uzavřela do vnitřního rozhovoru s dítětem. A najednou jsem měla pocit, že jsem objevila něco, co mě přesahuje, že je to Bůh. A že musím nějak deklarovat, že jsem ho našla. Chodila jsem do kostela, zažívala tam různé rituály, kdy se má člověk modlit, kdy klekat, podat ruku a uvědomila si, že takhle Boha nepotřebuji. Řekla jsem si, že mně stačí, že někde je, že existuje.
Tato víra ve vás neuhasla?
Ne, jen se mění způsob představy. Uvědomuji si, že někde beru sílu, zrovna v době, kdy mám ten nejzoufalejší pohled na svět. Tohle lidi neradi slyší a říkají, že je to klišé, ale zdroj štěstí je v klidu a harmonii. Zažívala jsem mnoho impulzů jako rozvibrovanej člověk, a pořád jsem se koukala ven. Zklidnila jsem se v tom okamžiku, kdy jsem se začala dívat dovnitř.
Pod vlivem východní filozofie řešíte některé situace poněkud zvláštně, tedy jak říkáte: konat nekonáním, jednat nejednáním. Jak se to dělá?
Já vám to řeknu česky: netlačit na pilu. V okamžiku, kdy jsem trochu popustila opratě svého života a dala mu volnější běh, tak jako by byl plavnější. Vždycky jsem všechno chtěla mít perfektní, ovládala jsem děti, naplánovala kariéru, a pak je člověk najednou hrozně vyčerpanej a má pocit, že se mu vůbec nic nedaří. Tak na to netlač, protože ještě existuje něco mimo tebe, všechny možné energie, a proudy, a setkávání. Není to dneska, bude to zítra. Anebo se to nemá stát, a bude to pro tebe dobře.
Za svou kariéru vděčíte především své tváři, tomu, co z ní vyzařuje. Jste hvězda showbyznysu, lidé si vás oblíbili. Správný úsměv na správné tváři, je to pro život dost?
To neřeším, zda je to málo, nebo hodně. Stát se moderátorem může, jak říká doktor Železný, i opice nebo kdokoli přijde z ulice. Pro mne to bylo splnění snu. Věřím na empatii, která funguje i přes sklo.
Tedy vyvolat souznění i porozumění s druhým člověkem, promítnout své já do jeho psychického obrazu?
Ano, tak nějak.
Lidé, kteří jsou na obrazovce jako doma, obvykle říkají, že televize je pro ně droga. Jste také závislá na pocitu věhlasné tváře?
Co je to závislost? Já jsem několikrát z televize odešla a vždy, když jsem odcházela, jsem předpokládala, že se nevrátím. Moje okolí z toho bylo vždycky mírně zděšené, že se vzdávám něčeho pro ně v tu chvíli úplně maximálního.
Sladké blondýnky zboří mýty?
Říkáte, že obrazovku k životu nutně nepotřebujete. Ale okamžitě jste přijala nabídku moderovat pořad o inteligenci národa. Má to být monstrózní záležitost, programová událost roku. A vy u toho!
Co teď připravujeme, jsou tři hodiny živého vysílání. Jen si to představte. Jste jištěný týmem, máte tam všechno, co potřebujete. Ale nakonec jste to vy, kdo je najednou vypuštěnej do manéže a na vás záleží, jak to dopadne. Takové poměřování mne se mnou, to mám ráda.
|
Mirka Čejková |
Oblečení je limitováno tím, kam se vám všude vejdou nějaké krabičky s nějakýma drátkama, mikrofonem, a poslech režie, ale pokud vás to zajímá, budu mít kalhoty a košili.
Má to být slavný comeback, nebudete z toho nesvá?
Já to nevnímám jako comeback. Nabídku jsme dostala vzápětí potom, co jsem oznámila, že odcházím. Pokud se budeme bavit o Kamile Moučkové, která musela odejít v roce šedesát osm a mohla se vrátit v roce osmdesát devět, tak to comeback byl. Ale když jsem já musela tři měsíce dětem utírat v Americe zadečky, tak to není žádnej comeback.
Co vašemu návratu na obrazovku Novy řekl váš manžel, profesionální golfista, putující neustále světem?
Ten to neprožívá vůbec. Já jsem odešla z Televizních novin, aby rodina mohla být pohromadě...
Právě, právě...
No ale ne zase tak, jak se o tom psalo. Nebyli jsme domluveni, že v Americe budeme žít celý rok. A všichni si mysleli, že tam snad skončím natrvalo. Jakmile mě někdo potkal tady, když jsme zrovna s dětmi přelétávali, tak užasl: co tady děláš, vždyť vy máte bydlet v Americe! Ne, my tam vůbec nemáme bydlet.
Budete v tom pořadu jiná? Pohrává si nějak s vaším výrazem režisér?
Doufám, že jiná nebudu. Zatím sedíme nad scénářem a upravujeme ho. Je pravda, že poprvé v životě na mě poslali nějakou vizážistku, takže jsem byla tak strašně nervózní, že jsem byla asi i hodně nepříjemná. Měla jsem mít nějaké blonďaté vlasy, ale to přece není o tom, aby tam byl někdo jiný. Jestli tam má být Čejková, tak tam má být Čejková. Já jsem já.
V soutěžících skupinkách, mezi policisty, studenty, učiteli, celebritami budou též blondýnky. Podle tradic sice sladké a sexy, ale též ne zrovna nejchytřejší.
Tuhle soutěž jsem viděla v Německu a na BBC a běžela i v jiných zemích. Blondýnky vystupovaly všude na světě jako cíl útoků na svou údajně pokleslou inteligenci. Ale ony překvapivě porážely i učitele, celebrity a nevím koho všeho. Jdou s tím i u nás do soutěže, vyvracet mýty.
To režie může nějakou chytrou, vzdělanou ženu přebarvit na blond?
Ne, to musí být přirozené, ale kdo to bude zkoumat, to nevím. (smích)
A co kdyby tam vystupovala i skupina golfistů?
To netuším, jak by to dopadlo. I když mám kamaráda, který je psycholog, a ten tvrdí, že sportovci jsou zvláštní kategorie lidí. Co jim pánbůh někde přidal, jim zase někde ubral.
Manžel je hýčkán?
Váš manžel, vyrostlý v Německu, vychovaný společností, ve které žil, si možná představuje, že jeho žena jej bude provázet kamkoli, jak je ostatně zvykem všech golfových manželek. A když jste byla s ním, hrálo se mu zřejmě líp, výsledky tomu nasvědčují.
Na začátku tomu tak asi bylo. Jenže jak přijímá muž rodinu, to se spíš odvíjí od výsledků. Když jsou horší, a vy se tísníte s dětmi v nějakém motelovém pokoji, tak to není zrovna něco, po čem byl bažil. Potřebuje vypnout, odejít.
Takže váš manžel potřebuje rodinu, ale ne zas tak moc často.
Já myslím, že hodně mužů potřebuje rodinu ne zas tak moc často.
Zažila jste na vlastní kůži život v golfovém cirkusu putujícím z místa na místo. Jak na vás zapůsobil?
Já bych si ho nevybrala. Každý týden na jiném letišti, motel, hřiště a ani nevědět, jaký ten svět opravdu je. Někdy jsem musela vyškemrat čas, abych zjistila, jak nějaké město vypadá.
Loni si pan Čejka vydělal dvacet tři a půl milionu korun, takže jste, jak se u nás říká, za vodou.
To vydělal můj manžel.
A vy?
Tolik nevydělám.
Pokud se váš citový život prolíná, tak koukám, jak ve financích u vás existují hranice!
Já jsem vždy chtěla mít nějaké své prostředky, takže rozlišuju mezi nadstandardem rodiny a mezi tím, že bych přišla a řekla: Zlato, myslím, že by to chtělo nějaké nové brejle. Jeho finance jsou jeho finance.
Takže se jako manželka milionáře necítíte? Nenabídne vám někdy, Mirko, tady máš kožich, Mirko, snad se ti bude líbit tady ta Alfa Romeo?
Nemůžu si stěžovat, ale je to tak, že on ty peníze vydělává a on o nich rozhoduje. Postavil dům, totiž financoval dům a já s dvěma dětmi ho stavěla. Je jeho povinností se postarat o rodinu, o děti, o jejich vzdělání. Ostatně půlka z jeho příjmů jsou daně a další půlka z té půlky jsou investice do turnajů, režie dalšího roku. Musí platit i svůj tým a myslet na to, že se může stát cokoli a příští rok nebude hrát.
Jste velmi bohatá rodina. V Americe při turnajích jste však žili ve zcela běžných motelech u silnice.
Šetřili jsme. Pro nás bylo důležité, abychom byli blízko golfového hřiště, abych tam našla cestu, aby tam byl malý bazének, aby se děti mohly vykoupat. Z motelů jsem měla hrůzu, než jsme zjistila, že mezi motelem a hotelem velký rozdíl není.
Nevadí vám, že váš manžel hraje za Německo a že si nechal německé státní občanství?
Německo asi není země, kterou bych si já vybrala k životu. Ale nikdy jsme se o tom nebavili, nikdy jsem to nebyla já, kdo mu říkal, měl by sis změnit pas! Proč by to dělal. Odjel tam, když mu bylo deset, a ta země mu dala možnosti uspět v jeho sportu.
Mluvíte spolu někdy německy?
On na mě odmítl mluvit německy, takže jsem se urazila, a odmítám už také mluvit německy.
Proč to odmítl?
Chtěl naopak, abych já ho učila česky. Jenže jeho čeština je téměř dokonalá, kdežto moje němčina je příšerná. Ani na naše dva kluky nemluví německy. Rozhodli jsme se, že nejdřív jim dáme angličtinu, poněvadž i na turnajích se všude mluví anglicky. Takže pětiletý Alexandr chodí do anglické školky a už mluví hezky.
Asi byste to nebyla vy, kdybyste své děti vychovávala jen podle vžitých pravidel.
Mám velký boj se všema lidma okolo, poněvadž vždycky, když se kluci rozbrečí, oni jim řeknou kluk nebrečí, tak nebreč! A já říkám, já chci, aby brečeli, když mají bolest nebo smutek, protože to je emoce, a musí ji umět dávat najevo, tak jako ji budou akceptovat i u těch ostatních. A máme ještě patnáctiletou Peťku, je postižená, a já tajně doufám, že až tady jednou nebudu, že oni budou mít sestru pod ochranou.
Systém na první pohled
Váš manžel je mladší o devět let.
O osm.
Pardon, o osm. Neleká vás to do budoucnosti?
Mne teda ne. To není můj problém. Ostatně já to ani nevěděla, mě to nenapadlo. Začali jsme spolu chodit a Alex mně poprosil, ať se podívám na nějakou kazetu, kterou o něm natočili. A jak na konci běžely titulky, já už odcházela od televize, a najednou jsem si všimla, že je tam datum narození. Tak jsem vzala ovladač, vrátila jsem to zpátky a došlo mi to. Úplně jsem se zpotila. Zavolala jsem mu a říkám: Víš, kolik mi je? A on říká: No, nevím. A já: No tak si tipni. A on: Asi jako mně. A já: Tak to mi není. Tak jsme to porovnali a on říkal: Já chci tebe, já nechci tvůj rodný list.
Byla to láska na první pohled, přeskočila jiskra, zahořel požár?
Já mám systém na první pohled, tak to asi tak bylo.
Vy máte v životě systém na první pohled? Kolikrát vám vyšel?
(smích) Co je to vyšel? Že jste prožil s jiným deset let?
Ne, prožil hezkou lásku.
To ano. I když můj kamarád mi říkal, ty se umíš zamilovat jen s tím, že jim chceš okamžitě rodit syny. Všichni ti mužský, s kterými jsem se rozešla, mám i dneska po letech v podvědomí jako partnery, na které bych se mohla obrátit, kdyby šlo do tuhého.
Máte nějaký recept na to, jak chlácholit muže, jak jej ze stresu přivést do dobré nálady?
Poučila jsem se z nějaké knížky, že muži svá těžká období tráví v jeskyni. A že ženy tam za nimi nemají chodit. Tohle už říkaly staré indiánky svým dcerám, že když ti muž odejde do jeskyně, tak poslední, co bys měla udělat, tam za ním lézt. Jenže my ženy to od svých dětí tak máme. (mluví jako k dítěti) Copak je, bolí tě to kolínko? A pocem, řekni mamince, jak se ti to stalo, a pojď, já ti to pofoukám. A tohle děláme i s chlapama. Jenže chlap, dokavad ten problém nevyřeší, má pocit, že selhává. (napodobuje manželský dialog) Říct mu třeba: A co se ti stalo? A on mi odsekne: No, nejde mi golf! A když mu na to řeknu: To se nic neděje, tak on: No děje, poněvadž musí s tím něco udělat, aby mu šel. Takže ho prostě nechám v tý jeho jeskyni. A on pak z ní vyleze.
Vy stále usilujete o to, čemu se dá říct velká kariéra, a současně i o to, čemu se dá říct velké štěstí. Ale to obojí nejde dohromady.
Já nevím, jak jste přišel na velkou kariéru.
Když někdo v očích národa přemůže v popularitě i Karla Gotta, jako vy v anketě TýTý před deseti lety, to není velká kariéra?
Já o ni neusilovala, to jen diváci mi udělali velkou radost. To v novinách se napsalo: Ona předstihla i Karla Gotta! Dělám svou práci, ta mi přináší uspokojení. A jestli se kariéra skládá i z peněz a popularity...
A dneska snad ne?
Ale pro mne je nejdůležitější štěstí. Jednoznačně štěstí. Vždy a všude štěstí. A teprve teď vím jistě, že je to vnitřní klid a harmonie. A děti... a možná... a (smích)
 |
