Jak to dnes vypadá se slaným karamelem ve vaší domácí lednici?
Dobrá otázka. V poslední době to s ním nevypadá nijak. Ne, že bych nebyl schopen vdechnout celou vaničku zmrzliny najednou, ale nedělám to. Já jsem sladké použil jako klín klínem svého času místo alkoholu, i donedávna jsem stres léčil cukrem. Ale zhruba od března jsem v rámci karantény šel víc do sebe, začal ještě víc sportovat, a to vám je pak líto zprasit se na večer nějakým masakrem, když celý den dřete. Navíc v mém věku už není tak snadné držet se ve formě, jak tomu bylo před dvaceti lety.
I když musím přiznat, že teď na podzim, v rámci natáčení Tváře jsem se párkrát nějakou prasárnou dopoval. Navíc jsem si cvičením uhnal zánět svalových úponů v lokti, takže jsem měl pauzu od cvičení tři měsíce a morálka se mi poněkud uvolnila. Ale jinak já se opravdu držím u huby.
Čeho všeho jste se ještě kvůli práci na své hmotnosti musel zříct ? Jak jste spokojený s výsledkem?
Já bych to trochu uvedl na pravou míru. Já už léta mám hmotnost, která kolísá plus minus tak čtyři kila. O Vánocích nahoru, v létě dolu. Ale tak před jedenácti lety, když jsem ještě pil, bylo období, kdy jsem měl i 106 kilo. Kdybych si dal do pusy kolečko citronu a petržel za ucho, mohl jsem jít zdobit výlohu řeznictví jako ovarová hlava.
Ale to je dávná minulost. Teď jsem už spoustu let pořád mezi 85 a nejvýš 89. Měřím skoro metr devadesát, takže značka optimál. Já jinak žiji dost zdravě a hodně sportuji. Ale k vaší otázce. Já se zřekl většiny věcí, které tělu škodí. Včetně stresu. Snažím se být nad věcí. Ale jen snažím, často nejsem. Ale trénuji to.
Stejně jako na své fyzičce jste před lety zapracoval i na svém vztahu k alkoholu. Důvody, proč jste se rozhodl abstinovat, jste zveřejnil už mnohokrát. Dokázal byste vysvětlit, co vás k tomuto destruktivnímu stylu života dovedlo?
Jak říkáte, v posledních letech jsem o tom mluvil mockrát a už je to obehraná písnička. Navíc nemá moc smysl pořád koukat do minulosti. Ale ve zkratce, abych vás úplně neodbyl. Nikdy nic nemá jeden důvod. Já jsem jako kluk okolo dvaceti let chtěl být rocková hvězda, žít rychle a umřít brzy. Přišlo mi to jako dobrý plán. Lepší shořet než vyhasnout. Dnes jsem rád, že plán nevyšel. Mám teď jiný, mnohem lepší. Hořet furt.
Co nového jste se během procesu odvykání o sobě dozvěděl?
Když začnete střízlivět a po letech konečně vidíte svět i sebe střízlivým pohledem, nese to s sebou spoustu věcí. Život se najednou v něčem zjednoduší, v něčem naopak zamotá. Dozvěděl jsem se o sobě nicméně to, co jsem celou dobu tušil a neřešil. Tedy že jsem namistrovaný, povrchní, arogantní kretén bez špetky pokory. A že je na čase vytáhnout si hlavu z pr**le a změnit to. Nebo se o to aspoň pokusit.
Které chvíle byly nejtěžší?
Když umíte dovnitř, musíte umět i ven. Těžké bylo celé období prvních dvou let od okamžiku, kdy jsem se rozhodl přestat pít, ztrácet čas a chovat se jako pobuda a budižkničemu. To pak jednak tělo teskní za pitím, vypadávají kostlivci ze skříně, je jich spousta, a vy musíte navíc projít uličkou hanby.
Je to dost očistec, ale není to žádné hrdinství. Hrdinství je nezačít chlastat vůbec. Já to dlužil mé ženě, tehdy narozenému prvnímu dítěti a zatraceně jsem to dlužil i sobě. Takže ať to bylo těžké, jak bylo, udělat jsem to musel. Další šanci už bych neměl.
Bořek Slezáček
O svých životních eskapádách hovoříte dost otevřeně, je to pro vás osvobozující?
Mluvit o věcech otevřeně, uvědomovat si je, to je vždycky osvobozující. To je princip zpovědi. Upřímnost k sobě i ke druhým je základ mého světa. Já se rozhodl říkat věci tak, jak jsou. Hlavně sobě. Ale i druhým. Nicméně já o svém pití mluvím veřejně hlavně proto, že někomu pomůže vědět, že světlo na konci tunelu není nutně protijedoucí vlak.
Jsem na jednu stranu naprosto odstrašující příklad proflákaného, propitého života, ale na druhou stranu taky ukázka toho, že i když už sedíte na lopatě a dveře do pece jsou dokořán, že to ještě pořád může vzít všechno dobrý konec. Je to jen na vás, kterou cestu si vyberete. Tedy alespoň v tomto smyslu. Nikdy není pozdě. Nikdy.
I když už jste s tím podle vlastních slov moc nepočítal, s novým životem přišla i spousta zajímavých pracovních nabídek. Čemu to přisuzujete?
Jednou mi Iva Kubelková při nějaké debatě říkala, že je přesvědčená o tom, že když je člověk pracovitý a poctivý k sobě i druhým, že ho taková cesta dovede k cíli. Mně nezbývá než to podepsat. Jakmile jsem přestal pít, dveře se pomalu, ale jistě začaly otvírat. Ale chvíli to trvalo. Není to tak, že jeden den začnete sekat dobrotu a druhý den zavolá Hollywood. Důležitá je píle. Ale na druhou stranu, dávám Hollywoodu ještě tak pět let, maximálně. Pak zase na truc začnu chlastat a ať si to pak klidně Brad Pitt zdůvodňuje mojí ženě, že je to celé jeho vina. (smích)
Díky znalosti polštiny jste měl možnost pracovat s režisérem Janem Hřebejkem na seriálu Místo zločinu Ostrava. Zdá se však, že vaše spolupráce nekončí.
Já doufám, že to nebylo jen kvůli znalosti polštiny. Těšínské divadlo kupříkladu je plné skvělých herců, kteří mluví oběma jazyky naprosto brilantně. Role se obsazují typově a taky podle nějakých dalších předpokladů a schopností. Ale jasně, svou roli to sehrálo. Honza režíroval několik dílů té série a byli jsme společně v rámci toho i natáčet na dost dobrodružném výletě v Tunisu.
No a pak spolupráce pokračovala další sérií pro Českou televizi, nazvanou Boží mlýny. Ta už měla mít premiéru letos na jaře, ale covid do toho, jako do všeho, hodil vidle. Tak snad příští rok. Těším se. Honza Hřebejk je pro mne umělecká ikona. A Pupendo je jeden z mých vůbec nejoblíbenějších filmů. Z mnoha důvodů.
Jan Hřebejk a Bořek Slezáček
A co vy, věříte v boží mlýny? Máte s tím nějakou zkušenost?
Je jedno, jestli tomu budeme říkat boží mlýny, karma, Alláhův hněv, nebo prostě jen rovnováha. Jasně, že věřím. Respektive spíše doufám, že to na dlouhé, hodně dlouhé lokty funguje. I když náš svět tak moc nevypadá. Jsem liberál, ale hlavně socialista a vím, že bez chudých nejsou bohatí. Tady ta rovnováha hapruje. Pravičáci by vám řekli, že každému podle jeho zásluh a že máme všichni stejnou startovní čáru. Tyhle bláboly z příručky mladého konzervativce úplně miluji. Vykládejte holčičce ze Somálska, že má stejnou startovní čáru jako Kellnerova děcka.
Takže víra, že někdy v toku časoprostoru se to srovná, mi dává aspoň trochu síly hledět na tu šílenou nespravedlnost tohohle světa. Na světě je takové bolesti a takového trápení, že přece musí být smysl toho všeho. Nechápu, že je někdo schopen obhajovat řád světa, kde jedni umírají hlady a druzí přemýšlí, jestli by jejich jachta neměla mít ještě o pár stop víc. Tohle by bylo na delší vyprávění. Ale ano, věřím na karmu.
Vraťme se k vaší znalosti polštiny. Víte, jak se řekne polsky kožich?
Samozřejmě, že vím. Futro. Jakkoliv ostravsky je to kožuch. Polština je pro mne druhý rodný jazyk. V naší čtvrti mluvil polsky každý. Někdo lépe, někdo hůře, ale každý. Od našeho domu to do Polska nebylo ani pět kilometrů.
Když už jsme u těch kožichů, jak vnímáte moderátorský fenomén vašeho kolegy Leoše Mareše?
Já ze srdce přeji Leošovi jeho neuvěřitelný profesní úspěch. Je příkladem toho, že když chcete, makáte a vytrváte, a taky máte strategii, pak můžete, dá-li Bůh, vyšplhat až na kopec. A taky nemusíte. Já ale nejsem úplně fanda instagramového světa a jako moderátoři mne berou spíše Ondra Sokol nebo Libor Bouček. A taky ta sympatická Slovenka, jak ona se jmenuje… Adela Banášová. Inteligentní, vtipná, noblesní. Ale sto lidí, sto chutí. Úžasné na Leošově příběhu každopádně je, že si plní sen. To bych přál každému.
Bořek Slezáček
Máte navíc hodně společného, například inženýrský titul. Je vám ten váš dnes k něčemu dobrý?
Titul je dobrý aspoň k tomu, že sám sobě ukážete, že jste schopen něco zvládnout, vydržet a nevzdat a dotáhnout do konce. A vzdělání je důležité. Víte, co říkal Lenin o učení. Samozřejmě je titul a titul. Někdo zvládne právnickou fakultu UK a někdo si ho koupí v Plzni. Mně školy vždycky bavily. Nic však netřeba přeceňovat.
Narodil jste se v Ostravě, kde jste i vystudoval. Větší část svého života však žijete v Praze. Považujete se dnes za Pražáka?
To není úplně přesné. V Ostravě jsem žil do pětadvaceti, pak jsem byl čtyři roky v zahraničí, hodně jsem cestoval. V Praze jsem bydlel od svých devětadvaceti do zhruba devětatřiceti. Už čtrnáct let v Praze nežiji. Za Pražáka jsem se tedy nikdy nepovažoval. Já vlastně ani nevím, co si pod takovým pojmem představit. Valná většina lidí, které jsem v Praze potkal, nejsou původem Pražáci. Nemám ale s tou entitou žádný problém. Praha je nádherné město. Miluji Prahu. Taky lidi jsou tu podnikaví a neuvěřitelně tvůrčí a je to vidět. Já jen prostě pořád fandím Baníku, zjednodušeně řečeno. A vždycky budu.
Máte zčásti ruskou krev, objevil jste v sobě něco z ruské nátury?
Jak rapuje Vladimír 518: Krev není voda. Jasně, že objevil. A moje okolí nepochybně taky.
Bořek Slezáček
Máte rád ruskou klasiku?
Ano. Ruskou kulturu obecně považuji za důležitou součást mé výchovy i vzdělání. Ale to i polskou například. Jakkoliv dnes to není zrovna mainstreamový postoj. Vyléváme vaničku i s dítětem. Rusofobie u nás je, zdá se, takový ten rasismus vzdělaných. Oni budou tvrdit, že ne, ale je to stejný generalizační, hloupý postoj, jako jakýkoliv jiný rasismus. Prostě některé společenské vrstvy zaplaťpánbůh chápou, že říkat negr, nebo židák je prostě strašné a neakceptovatelné. A všechno to, co to sebou nese. Ale to jim nebrání říkat Rusák.
Když ty pojmy zaměníte, vyplave na povrch tupost takového postoje. A je mi jasné, že na to spousta lidí zareaguje nějakým bla bla, protože oni přece nejsou žádní rasisté. Jen Rusáci jsou prostě strašní. (smích) Každý rasista začíná svůj proslov: Nejsem rasista, ale… Každý. Schválně, zkuste si do věty: Všichni rusáci jsou stejní… dosadit kterýkoliv z těch zmíněných dvou hanlivých názvů jiných etnik. Nebo třeba slovo uprchlík. Ale to jsem zase utekl z otázky, že?
Takže k té ruské klasice…
Miluji Puškina. Každý Rus vám odrecituje pomalu celého Oněgina. A je jedno, jestli je to chirurg, nebo řidič metra. V tom jsou neuvěřitelní, jak ten odkaz nesou dál. I proto jsou, bohužel, mnohdy tak strašně konzervativní. Nicméně to, co my u nich vnímáme jako jakousi strnulost, oni zase vnímají jako stabilitu. Dvacáté století se po nich strašně povozilo, a tak jsou opatrní. Hodnotit ruskou duši optikou kohokoliv, kdo není Rus, vlastně ani nejde.
To je jak s kvantovou mechanikou. Jak se na ten objekt díváte, už ho křivíte. Tam je osobní prožitek a vhled zásadní. Víte, i lidi, které my tady považujeme za ruskou politickou opozici, nebývají zrovna liberály našeho ražení. I chudák Navalnyj je z objektivního pohledu dost konzervativní nacionalista. Například. Což samozřejmě nikoho neospravedlňuje k útokům na jeho integritu. Je to dost komplikované a rozhodně ne na rozhovor o všem a o ničem, při vší úctě.
Bořek Slezáček
Hrajete divadlo, zatím spíš komediální žánr. Máte v plánu zahrát si i nějakou dramatickou roli, Shakespeara?
Proč zatím? Je, myslím, mylné koukat na komedii jako na pokleslý žánr. Každá dobrá divadelní hra má v sobě tragédii i humor. Jako život sám. Ale chápu, na co se ptáte. Samozřejmě, pro herce existují pomyslné Everesty, jako pro každou jinou profesi. Pro někoho umělecké, pro někoho ekonomické. Balanc těch dvou aspektů je důležitý. S každou rolí strašně narostete. Profesně i lidsky.
Já bych si hrozně rád zahrál divadlo s hereckými ikonami, se kterými občas točím a s nějakým fantastickým režisérem v respektovaném divadle. To bych moc chtěl. A místy se mi to snad i pomalu daří. Režisér vám toho jako herci může hodně dát. Ale i hodně vzít. Jakkoliv já se učím i od těch druhých.
Samozřejmě, že už jsem měl párkrát chuť skočit při zkoušení z jeviště a hodit rejžou o zeď. Jenže kde není sebereflexe, je takový krok zbytečný. A tak se učím držet hubu, krok a díky tomu jsem, myslím, už dost zkrotil své ego. Každé setkání je krok dál. Ježíš, já vedu strašné ezokecy, že? To je konec jednoho pankáče.
Chodíte do divadla i jako divák?
Když jsem viděl Kytici v Národním, tak strašně mne to zasáhlo, že bych dal nevím co, abych u toho představení mohl dělat aspoň kulisáka. Ovšem s platem ředitele, samozřejmě. Já Kytici miluji od malička, a tak jsem byl strašně zvědavý, kudy to povedou. A oni to prostě vedou úplně jinudy, než by mne bylo kdy napadlo, že je možné to vést. Takovou úžasnou imaginaci, takový nekonečný talent já prostě nemám. Bohužel. Byl jsem ohromen.
Pak v seriálu točím scény s Pavlou Beretovou, která mne v té Kytici rozbila na prvočástice a je ve mně malá duše, abych jí vůbec stačil. A tak se tvářím, že jako vím, která bije. Zatím nikdo nepoznal, že to jen předstírám. I když Hřebejk to asi tuší. Ale co, zase jsem hezký, tak nemusím být i dobrý herec. (smích)
Bořek Slezáček
Vaši synové se jmenují Nikolaj a Andrej, což vaše geny jen potvrzuje. V čem jsou vám podobní a co naopak zdědili po vaší partnerce?
Na to je asi brzy hodnotit jejich vlohy a schopnosti. Navíc jako rodič nikdy nebudu objektivní, i když nepatřím k tomu druhu rodičů, kteří jsou slepými obdivovateli svých ratolestí. Kluci mají různé zájmy a koníčky, občas je mění, ale fotbal zůstává. Sportují obecně hodně, jezdí na skejtu, dělají gymnastiku, parkour a jezdí na kole jako všichni kluci. Fotbal milují.
Kolja má vlohy pro kameru. Na jaře v rámci karantény jsem pořad Shaker pro Óčko točil z domova a Kolja byl kameraman. Za vydělané peníze si koupil nový skejt. Už i párkrát hrál ve filmu i v reklamách. Andy je mladší, obrovsky talentovaný sportovec. A taková ta šťastná povaha, co pořád chodí po baráku a zpívá si. Taky hodně rapuje. Je u toho sprostý jako dlaždič.
Kluci jsou velmi rozdílní. Kdybych jim oběma dal sto eur a řekl, ať každý zvlášť jede za dědou do Frankfurtu nad Mohanem, tak Kolja si bude dělat starosti, ale druhý den u něj zazvoní. Andyho by přejelo auto už u nás na návsi. Oba mají něco ze mne a něco ze Žanety. Doufám, že laskaví budou po ní. To je nejdůležitější vlastnost a má žena jí má na rozdávání.
Nicméně oba mají smysl pro naprosto černý humor úplně za hranou. To mají po mně. Já mám jinak bohužel sadu mnoha velmi špatných vlastností, takže snad budou spíš po mámě.
Jak vy jste vlastně přišel ke jménu Bořek ? Měl jste v dětství nějaké přezdívky?
To jméno jsem dostal po svém strýci, bratrovi mého otce, slavném zubaři. Co už teď. Přezdívek jsem kupodivu moc neměl. I když nějaké samozřejmě proběhly. Ale říkat vám je raději nebudu. Mimo kontext znějí dnes dost nepatřičně. Mým velkým koníčkem mimochodem je psaní. Ale píšu pod pseudonymem, abych nedělal rodině další ostudu.
Bořek Slezáček
Kromě moderování hrajete v několika pražských muzikálech, který z nich vám nejvíc přirostl k srdci?
Já ale vlastně nemoderuji. Už léta. Respektive velmi zřídka. Nemám na to ani moc čas. Hraji ve zhruba dvanácti různých divadelních inscenacích a jen letos jsem k mému překvapení a radosti natočil jeden český seriál, jeden český film, německý film Allmen, německý seriál Charité a jednu primetime televizní estrádu. To mne tak strašně těší, když můžu dělat, co mě baví. To je velký dar a velké štěstí. Taky, když se může koncertovat, vystupuji se třemi různými hudebními projekty. Měřeno příjmy, což je povrchní, ale v tomto případě poměrně objektivní ukazatel, herectví je tak sedmdesát, hudba dvacet pět a moderování těch zbylých pět procent.
Já nikdy nechtěl být moderátor. Ale v Blesku, jak vás jednou pojmenují moderátor, budou to tam psát, i kdybyste mezitím objevili postup, jak udržet energeticky pozitivní jadernou fúzi. Což teda zase abych byl objektivní, já neobjevil. Například. Ale naproti tomu Eva Decastelo díky tomu bude ještě dalších dvacet let sexbomba. Takže tam dobrý. Dělám si srandu samozřejmě. Ale tak nějak to s mým moderováním je.
Teď i přes covid zkoušíme v Divadle Broadway novou inscenaci Zdeňka Zelenky. Je to muzikálová férie s písničkami Waldy Matušky. Premiéra měla být v lednu, ale odsouvá se na někdy. Na Broadwayi zkoušíme i muzikál Láska nebeská. S mým domovským Divadlem Artur chystáme taky na jaro premiéru inscenace Třídní sraz. A já jsem právě dopsal scénář divadelní hry. Je to prvotina, takže úměrně nulové zkušenosti a chabému talentu. Zatím to četla jen Jitka Asterová a moc se jí to líbilo. Jenže to není měřítko, protože ona mne tajně miluje, a tak mi podkuřuje a je neobjektivní. (smích)
S Jitkou Asterovou navíc jezdíte po školách s pořadem o etiketě. Kdo by to řekl do bývalého rebela?
Je to trochu jinak. Já jsem hyperaktivní člověk, což se mi léta dařilo tlumit alkoholem. No a teď bych asi mohl používat na zklidnění heroin, ale už jsem na to, myslím, trochu starý. Tak je ze mne workoholik. Protože většina mých pracovních aktivit probíhá odpoledne a večer a jsem tedy ráno doma a žena mne nutí uklízet, nutně jsem musel vymyslet něco na dopoledne.
A tak jsme s Jitkou stvořili edukativní projekt pro děti z prvního stupně základních škol. Jezdíme jim číst. Jitka čte příhody malého Mikuláše, já Werichovy pohádky. V průběhu čtení se různě ptáme dětí, co znamená jaké slovo, pojem a odměňujeme je za to knihami. Pak je nám samozřejmě strašně líto, že jsme je nedali všem. Projekt se jmenuje Pojďte si číst a má za cíl přitáhnout děti ke knihám. Když jim dočtu Královnu koloběžku, ptám se: Tak co děcka, jaké vlasy měla královna? Někdo řekne blond, jiní že černé. Najdou se i gurmáni, kteří ji mají za zrzku. Z těch něco bude.
Ale vážně, pak jim vysvětlujeme, že o tom čtení je, že si tvoříme naší fantazií vlastní svět. Bůhví, jak by vypadaly ty miliony Harry Potterů, kdyby nebyla filmová verze, že. No a ředitelé škol nám říkali, že pro první stupeň je edukací poměrně dost, ale pro druhý a pro střední školy je toho málo. Tak jsme vymysleli Školu dobrého chování. Ale jsme v začátcích. Nicméně šíleně nás to baví.
A k vaší otázce. Rebel nerebel. Patřím k tomu málu mužů, kteří se zvednou, když přijde žena ke stolu. Je to asi jediná má dobrá vlastnost a i to dělám jen proto, abych zvýšil šanci na předání genomu. Ale zase vážně. To čtení i etiketu se snažíme dělat tak, aby byly pro školy zdarma. Takže sháníme peníze po partnerech a nadacích. Jenže teď má svět jiné starosti. Tak či tak, chystáme i Školu dobrého chování pro dospělé. Ono je to formou hraných scének, vlastně divadla a je to docela sranda. Hlavně nic vážného. Stejně, když na stole uvidíte více než dva druhy příboru, je lepší se vymluvit na průjem a zdrhnout.
Bořek Slezáček
Zmínil jste, že jste dopsal divadelní hru. Pojďme si povídat o tom vašem psaní.
Ono moc není o čem. Já jsem si na psaní vždycky trochu myslel, že až zestárnu, tak bych si koupil maringotku, postavil ji někam do lesa k vodě, zavřel se tam a psal. Ovšem zatím píšu v létě na zahradě, po zbytek roku ve svém koutě, který mi vyhradila Žaneta a kde mi k mé nelibosti občas uklidí, což má za následek, že nemohu nic najít. Můj bordel je totiž vysoce organizovaný, což má žena nechápe.
Já jsem zatím sem tam publikoval jen různé kratičké útvary, sloupky do různých lesklých časopisů, taky cestopisné články třeba do Lidovek a tak. Mám rozepsanou dětskou knížku, kterou jsem začal psát pro naše děti, ale vypadá to teď už spíše na vnuky. Já totiž nemám zatím pevnou morálku, sicflajš, vysedět pravidelně denně svůj psací čas. A to je nutnost. Takže jsou ještě dvě věci, které mám rozepsané, knihu o mém dědovi a jeho šíleném životě, který strávil věčným útěkem před svými nepřáteli z Ruska, a televizní scénář. Tam jsem nicméně jen ve fázi námětu.
Z toho pohledu je zmíněný divadelní scénář, který jsem k mé obrovské radosti dokončil, vlastně úplná prvotina a bylo tedy velké a alespoň pro mne strašně zábavné dobrodružství objevovat způsob, jak na to. Ten obsah byl proti tomu vlastně už jen čirá zábava. Je to řemeslo a já se ho učím. Ale ambice zatím velké nemám. Mé současné ambice jsou spojené jen s hraním.
Vaše transformace do Michala Tučného v rámci show Tvoje tvář má známý hlas sklidila velký ohlas v televizi i na internetu. Jak jste si svůj výkon užil?
Mne tvář strašně bavila. Štáb, celá ta produkce, to byl profesionální koncert lidí, co každý dělá všechno na dvě stě procent. Měli jsme dokonalý servis. A mne bavilo každý týden splnit nějaký úkol bez ohledu na to, jestli je to váš šálek hudebního čaje, či nikoliv. Prostě snažit se to udělat co nejlépe. Je to jako v divadle. Něco nacvičíte a pak to jdete předvést lidem.
Jen tady to byl herecký sprint. Hodně mne to naučilo. Ten Tučný zrovna byl strašná řehole. Olepili mi obličej třemi kily silikonu a jak jsem pořád cvičil výslovnost toho strašně rychlého textu, tak se mi to celé odlepilo a upadlo chvíli před mým vystoupením. Takže poplach a to, co předtím zabralo hodiny, bylo za půl hoďky zpátky na obličeji a já mohl na jeviště.
Šel byste do StarDance?
Jak jsem už říkal před chvílí, já sám sobě nelžu, takže znám své chabé taneční limity, což by potvrdilo několik slavných pražských i brněnských choreografů, kteří mne připravovali na muzikálové role. Ale jsem dříč. Samozřejmě, že bych do toho šel. Sice bych si uřízl strašnou ostudu, ale se ctí, radostně a s hlavou nahoře, protože bych to neodflákl.
Jenže já nechodil ani do tanečních. To se mi nehodilo k image rebela. A jak trefně poznamenal Sagvan, já bych asi StarDance pozvedl na úplně jinou uměleckou úroveň. Byl by to taneční horror s úsměvem. Zbrusu nová disciplína. Takže čekám na telefon. Ale asi to bude jako s tím Hollywoodem.
