Už se vám vrátila radost z hraní, kterou jste dle vlastních slov už delší dobu postrádal?
Zlepšuje se to, i když ta chuť k hraní, jaká byla dřív, zatím nepřišla. Ale jak říkají někteří starší kolegové, jsem „na přechodu“, a to s tím asi souvisí. Oni jsou na tom ještě hůř, jsou totiž po přechodu. Hraní jako takové mojí psychice moc pomáhá. Kdykoli vylezu na jeviště, cítím se hned líp.
Už jste se naučil říkat ne?
To bylo složitější, ale pomalu se do tohoto nastavení dostávám. Někdy to na mé okolí může působit až drze nebo namyšleně, když něco odmítnu, lidé na to u mě prostě nebývali zvyklí. Navíc jsem své „ne“ přestal zdůvodňovat, což je další velká úleva. Tohle poznání ke mně dorazilo asi s věkem, a jsem za to moc rád.
Momentálně jste ponořený do nové hry, máte rád zkoušení?
Já mám zkoušení rád i když teď nevím, jak to půjde se zapamatováním textu. Na Malé scéně divadla Studio DVA právě s Ankou Šiškovou zkoušíme hru Polibek, kde hrajeme jen my dva, a textu je tam opravdu hodně. Teď ale vím, o čem hraju, a to se pamatuje vždycky dobře. Je to vlastně tak trochu i můj příběh, herec na konci kariéry, který zúčtovává sám se sebou.
Vidíte se už na konci kariéry?
Svým způsobem ano. Vidím kolem sebe své mladší kolegy, které jsem znával jako děti, kteří jsou teď na vrcholu, kdežto u mě už nastává syndrom zapadajícího slunce. Ne že bych tím nějak trpěl, ale vnímám, že je to pravda.
Sledujete své herecké kolegy?
Některé ano, třeba Ivana Trojana, Michala Dlouhého nebo Jirku Langmajera a říkám si, že to jsou ti praví herečtí bardi, kteří se přibližují generaci dávných českých legend. Dokážu jejich výkony ocenit, což jsem dřív třeba neuměl. To asi bude tou bouračkou na motorce.
Změnila vám život?
Určitě. I moje děti mi říkají, že jsem se od té doby změnil. Jako bych byl pokornější, soucitnější, smířlivější a daleko více přející. Upřímně oceňuji úspěch druhých a to, že mě to těší, mi dělá moc dobře.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Arabela: Byl jednou jeden dům: Chlapci a chlapi: My všichni školou povinní: Bylo nás pět: Dokonalý svět: Ulice: Odsouzené: Pojišťovna štěstí: Redakce: Rodinná pouta: Rapl: Ordinace v růžové zahradě: Život je ples: |
Na motorku jste nezanevřel?
Trochu jo. Moje okolí mi ji zakázalo a zatím se toho držím, i když časová úspora byla díky ní fantastická. Jako památka na ni mi zůstala vyhřezlá kůstka na rameni, která už tam prý tak zůstane. Nikdo nepovolaný ji ale neuvidí. Jak řekla moje kolegyně Evička Holubová: „Ty už stejně postelové scény hrát nebudeš!“
S Evou Holubovou mimochodem excelujete v představení Líbánky na Jadranu, které je neustále beznadějně vyprodané. Nepřipomíná vám to náhodou Účastníky zájezdu, kde jste také oba hráli?
Autor Líbánek na Jadranu Patrik Hartl to srovnání nemá rád, i když já tu souvislost pochopitelně vidím, a vnímají to tak i mnozí diváci. Jsme prostě takoví důchodci na Jadranu, skok v čase od Účastníků zájezdu. Patrik Hartl vycházel hodně z nás, některé situace jsou dokonce skutečné, ale nebudu prozrazovat které. Ale je jich tam hodně. Slyšel jsem, že se se vstupenkami na Líbánky dokonce kšeftuje na černém trhu, což mě pobavilo. Tolik parády okolo toho, aby mohl člověk vidět Holubovou a Klepla v plavkách.
Kterou vaší roli má nejradši vaše maminka?
Ona milovala moje porevoluční umělecké období v Divadle Na zábradlí, tam jsem hrál hodně i ruskou klasiku, což ona jako Arménka dokázala ocenit. Líbila se jí i hra od Václava Havla, tam mám dokonce jednu historku s panem prezidentem: nedržel jsem se při představení v jedné pasáži úplně přesně textu, čehož si on hned všiml a přišel mi to říct. Tak to jsem tedy koukal. Ze současných věcí ve Studiu DVA má pak maminka ráda Goldoniho Poprask na laguně, zatímco moje one man show Vysavač se jí moc nelíbí. Tam má pocit, že se divákům otvírám až příliš. Zmíněné Líbánky na Jadranu komentovala slovy: „Ono to ze předu vypadá jako taková legrácka, ale není to blbý!“
Po mamince jste prý zdědil i vaší pověstnou senzitivitu, tolik potřebnou k dobrému herectví…
Na to mi jednou řekl Miloš Forman tohle: „Vy z toho východu se pořád prožíváte, ničíte se, pijete do toho – o tom ale herectví není ! Herectví je o řemesle, to musíte zvládnout i bez těchhle emocí.“ Já jsem s ním tenkrát nesouhlasil, ale dnes, s odstupem času vidím, že měl pan Forman pravdu. Herectví by mělo být především řemeslo, a už vůbec by se člověk u toho neměl ničit.
Stále u vás platí, že už dávno netvoříte role, ale překreslujete se do jiných poloh?
Naše základní práce by měla spočívat v tom, že když herec dostane úkol, roli, tak by to měl zahrát. Ale z devadesáti procent samozřejmě vycházíme sami ze sebe, což dělám i já. Přes sebe pak filtruju emoce dané postavy. U nás byl v tomhle obrovskej Rudolf Hrušínský, vypadalo to, jakoby hrál pořád jednu roli, přitom byl u toho silnej a velkej. Tohle uměl třeba i Jean Gabin nebo dnes takhle hraje Dustin Hofmann. Člověk má u nich pocit, že jsou to stále oni, přitom to má ještě jinou sílu. Nebo jsou naopak herci, u kterých ani nepoznáte, že jsou to oni. Vlastně nevím, kde by mělo být to správné herectví, herec by prostě měl hrát někoho jiného. Ono vůbec mluvit o herectví je pěkně silný kafe.
Je pravda, že jste chtěl zavést rychlokurz seriálového herectví?
Dnes je bohužel takový trend, v mašinérii seriálové velkovýroby nemají herci moc prostoru rozehrát postavu, takže jsou to spíš stále jen oni, což se dnes začalo stávat předností, která začala přinášet i velkou popularitu. V podstatě se v tom vezu i já. Ten kurz mě napadl v době, kdy jsem hrál asi ve dvaceti seriálech, tak jsem měl pocit, že bych mohl mladším kolegům něco ukázat. Netřeba z toho dělat vědu, hlavní je držet nit a vědět, o čem je text, protože text samotný je o ničem. Jsou to jen základní věty a vy musíte vědět, která věta je v tom seriálu podstatná a hlavně posunující. Tohle jsem se za ta léta naučil, ale dnes jsem ve fázi, že už i seriálovým nabídkám říkám spíš „ne“.
To ovšem nebyl případ seriálu Letiště. K této tématice měla navíc blízko i vaše maminka, původní profesí letecká navigátorka...
Letiště jsem měl snad ze všech seriálů nejradši. Točili ho mladí režiséři, kteří právě dokončili FAMU, a bylo to na jejich vedení vidět. Jako staré herecké mazáky nás nechali volně pracovat, dokonce i s textem, a to se mi moc líbilo. Seriál o letcích samozřejmě bavil i maminku, která vystudovala leteckou navigaci na vysoké škole v Moskvě. Jednou se mi jí při zahraničním letu, samozřejmě ještě před startem na zemi, podařilo dokonce propašovat ke kamarádům pilotům do kokpitu letadla, a jaké bylo jejich zděšení, když tam začala mačkat knoflíky a ukazovat jim, jak tomu rozumí. Maminka byla vůbec vždycky komediantka, tohle mám po ní, stejně jako vztah k vážné hudbě. Miloval jsem Chopina, a vzpomínám si, jak jsem se při poslechu jeho klavírních koncertů dokázal ponořit do sebe tak hluboko, že tehdy jsem možná poprvé zažíval cosi, co dalo později základ mému herectví. Prostě, jak řekl později jeden můj známý psychiatr, vy herci máte trošku naděláno v hlavě. Od té doby ho doporučuju všem svým kolegům.
Díky mamince jste ostatně poznal i nejednu ruskou legendu.
Například písničkáře a básníka Vladimíra Vysockého nebo režiséra Sergeje Gerasimova, ten mě dokonce připravoval ke zkouškám na FAMU. Původně jsem chtěl být totiž režisérem, ale on mamince řekl, že na režiséra ještě nemám odžito, kdežto herectví by mi mohlo jít, zahlédl ve mě asi ty záblesky komediantství. Herec jsem díky němu, touha režírovat mě rychle pustila, zjistil jsem, že na to nemám trpělivost.
Jaký byl váš otec?
Technický typ. Vždycky chtěl, abych byl lesním inženýrem nebo inženýrem vůbec, z mojí herecké kariéry nebyl zpočátku vůbec nadšený. Později, když jsem se stal populárnějším, bylo ale vidět, jak ho těší, že jsem nějakým způsobem proslavil jméno Klepl. Na divadle měl na rozdíl od maminky radši moje humorné postavy, jako je třeba Pepa Smolík ve Smolíkových. Tatínek byl totiž toho názoru, že herectví není moc profese pro chlapa, přílišné projevování emocí a sebeodhalovaní podle něj mužům vůbec nesluší.
V jednom francouzském filmu, kde jste hrál kdysi hlavní roli, jste se ale odhalil doslova.
Tehdy jsem si myslel, že díky tomuhle filmu s českým názvem Mirek se nevrátil, který byl o českém emigrantovi v Paříži, udělám díru do světa. To se sice nekonalo, ale zažil jsem dva měsíce úžasného pařížského dobrodružství. Paní režisérka, která byla původem Češka chtěla, aby se film částečně točil skrytou kamerou, takže jsem se často dostal do docela nepříjemných situací jako při scéně, kdy jsem v metru skočil do kolejiště, kvůli čemuž mě chytla policie, což oni všechno točili. Bylo to úplně na nervy stejně jako ve chvíli, kdy jsem nahý musel lézt po pařížských střechách na Pigalle, až mě museli sundat hasiči. Tam mě jeden místní opilec dokonce překřtil na českého Belmonda.
Paříž nebyla ale jediná destinace, kam jste se pracovně podíval.
Počátkem devadesátých let jsem cestoval po Mexiku s divadlem Tujů, které založili čerství absolventi DAMU jako Petr Forman, Bela Schenková nebo Tomáš Žižka. Cestou zpět jsme pobyli v New Yorku, kde jsme měli představení i se zastávkou u Miloše Formana. Na slavnostní večeři s ním jsem celou dobu na dně kufru schovával čistou vyžehlenou košili, kvůli čemuž se mi ostatní smáli. Mě to ale za to stálo. Do Ameriky bych se teď po letech jako turista zase rád vrátil, na východě jsem procestoval co se dalo, teď mě láká Kanada a její jižní sousedé. Věřím, že mám ještě dost času na to, abych vše stihl.
Je pravda, že už máte připravený svůj nekrolog?
To zrovna ne, ale dětem jsem řekl, že bych byl rád, aby jednou na můj náhrobek nechali vytesat nápis: „Chtěl bavit lidi...“
