Jak dceři pomáháte s přípravou?
Obávám se, že spíš bude pomáhat ona mně. Protože doma jsem já za penera, který si sepne culík, utíká někam a neustále nestíhá. Dcera asi tři čtvrtě roku studovala různé make-upy. Nejvíc jí jdou takové absolutně temné grunge. Takže když náhodou přijdu do Rudolfina s černou rtěnkou, s černými nehty a rudýma očima, tak se nelekat!
Takže dcera je vaše vizážistka?
No bude v sobotu! Je na to úplně natěšená. Naštěstí jí nejsou čtyři, je jí sedmnáct, takže si myslím, že to snad dá.
Máte raději plesy v historických budovách, jako je Rudolfinum, nebo nepohrdnete kulturákem?
Na plesy chodím málokdy. Vzpomínám si na jeden hasičský, to byla neuvěřitelná švanda! A teď nedávno jsem byla na Plese jako Brno. To byl krásný zážitek. Všechno bylo neskutečně půvabně připravené. Měli vyřešené, kam půjdou potraviny, které se nesní, mile zacházeli s kýmkoliv, kdo tam přišel. Nebyla tam vůbec žádná animozita, která k některým plesům patří. Vzhledem k tomu, že Ples jako Brno má v sobě i filantropickou složku, jsou tam lidé láskyplní a otevření.
Několik let jste pracovala obklopená luxusem. Kdy jste na něm přestala lpět?
Tak dneska už můžu přiznat, že jsem na něm vlastně nikdy nelpěla. Pravděpodobně díky tatínkovi a jeho výchově jsem nikdy v životě nebyla otrokem věcí, ani jsem po nich netoužila. Samozřejmě asi hodně peněz utrácím za kočičí konzervy, knihy všeho charakteru a hračky. Ty mě bavily, když byla Bibianka malá, protože za mého dětství takové hračky nebyly. Pravidelně jsem vykupovala hračkářství. Ale jinak nelpím na věcech, vlastně je nepotřebuji.
Možná proto máme s Olgou Trčkovou a s fondem tu naší „hadrárnu“ na Žofíně, kde se těch věcí zbavujeme. Myslím, že člověk by neměl být sysel a má mít doma vážně jen věci, které nosí a potřebuje. Přijde mi zcestné, že když mám velikost 36, abych měla ještě schovanou 40, kdybych náhodou ztloustla a 32, kdybych náhodou zhubla.
Nestýská se vám někdy po fashion byznysu? Přece jen jste v módním magazínu působila řadu let.
Vůbec. Na přehlídky do Paříže, New Yorku a Milána jezdí většinou dva šéfredaktoři z České republiky. Když jsem byla asi popatnácté na přehlídce nejmenované velké značky, kam se chce dostat každý, kdo má rád módu, přichytila jsem se, že se tam jen courám, vůbec se mi tam nechtělo a jdu z nějaké alternativní výstavy, navíc jsem měla takřka pohorky a džíny ze Zary. Řekla jsem si, že tam zabírám místo někomu, kdo právě všechno kolem přehlídek a módy miluje a má rád.
Módu jako takovou vnímám samozřejmě jako svébytnou součást umění. Mám ji ráda a kamarádím se s mnoha módními návrháři. Baví mě samotnou navrhovat, v rámci BeCharity mám několik kolekcí, ať už je to s Tonakem, nebo s Bibloo. Jsou to různé druhy zboží, kde vždycky veškerý výtěžek z prodeje jde na podporu jednoho handicapovaného děcka. Ale nikdy jsem neměla takovou tu fascinaci módou.
Jste úspěšnou spisovatelkou. Po čem je u vás největší hlad?
Děkuji. Když jsem vydala knížku Momentky, můj nakladatel Antonín Kočí říkal: ‚Prosím tě, nemůžeš napsat nějaký sladkobolný ženský čtení? Vždyť ty tvoje povídky jsou čím dál tím těžší a smutnější! Kdo to má číst?.‘ Tak hlad je asi po typickém románu. Pohádkář i Bestiář byly extrémně úspěšnými tituly, i jako filmy. Jenomže na straně druhé autor se nemůže opakovat. Ono to nejde. Mám jenom jeden život a že chci, aby mě těšil a bavil. Ráda bych s ním těšila i ostatní, takže mi vlastně ta repetice do toho nespadá.
Takže nejste fanynkou Daniele Steelové a podobně.
Nejsem. Teď jsme s Jakubem Knězů, s kterým zaměstnáváme v Kavárně Mezi Řadky mentálně handicapované dospěláky, napsali kouzelnou knížku. Moc nás bavila, pracovali jsme na ní tedy extrémně dlouho. Byla relativně těžká a byly to rozhovory s dvanácti českými lékaři, od Jana Pirka přes Jana Daneše až po Radkina Honzáka. Jsou to takové zásadní výpovědi geniálních pánů, před jejíchž pracovním nasazením klobouk dolů. Vždycky říkám, že dělám šestnáct hodin denně a práce mě baví, je moje hobby. Ale když sleduji přednosty, jak jsou v půl páté ráno na oddělení a odcházejí v devět večer, tak si říkám, že skutečně mám velké rezervy.
Co podle vás zabíjí letité vztahy?
Nikdy jsem žádný letitý vztah neměla, takže vlastně nemůžu mluvit z vlastní zkušenosti. Nejsem žádný odborník na vztahy ani na muže. Jenom píšu o lásce a inspiruji se často svým okolím, to je pravda. Jinak si myslím, že u letitých vztahů je to stejně jako u kterékoliv jiného, ať už s rodiči, s dětmi. Prostě nesmí zmizet láska.
Máte tvůrčího a uměleckého ducha. Jak se tváříte na přílišnou korektnost dnešní doby?
Myslíte, jako že menšina má ovlivňovat většinu?
To ne, ale že si třeba nemůžete dovolit stejné vtipy jako před pětadvaceti lety.
Teď jsem na sebe prskla kafe, takže já si toho můžu dovolit hodně. (smích) Ale mně by v partě nikdy nenapadlo žertovat na téma homosexuality nebo jiné barvy pleti, ať už v devíti, v devatenácti, v devětadvaceti letech, a ani za chvilku, to mně bude třeba padesát. S Jakubem zaměstnáváme sto šedesát mentálně handicapovaných klientů, jsem dítě dvou psychiatrů, vyrůstala jsem mezi menšinami. Baví a nesmírně mě těší, že chodím často přednášet na střední a vysoké školy. Tam je „mladá generace“ zcela jiná, než ta generace o deset let starší ode mě. Jsou mnohem víc otevření, nemají předsudky, ve své podstatě gender neřeší.
My se pořád zamýšlíme nad tím, jak to bude, co to bude? Jestli je dostatek záchodů, jestli nemizí archetyp muže, jak bude vypadat rovnoprávné partnerství? A oni v tom žijí a přijde jim tak nějak přirozené, si najít cestu. Myslím, že není dobrý žádný extrém, jako například u Heleny Máslové, která říká, že žena, která chodí hodně do práce a která má muže doma na otcovské dovolené, znova neotěhotní, protože nezastává ženskou roli. Není dobré ani lpět na tradicích konce 19. a počátku 20. století. Buďme rádi za jakýkoliv pokrok a pojďme se mu přizpůsobit a nějak se aklimatizovat.
Kdo vám toho do života kromě rodičů nejvíce dal?
Bí. Moje dcera. Je ostrá, ale jinak obrovská přítelkyně. Je na ni spoleh, je přímá, pravdomluvná, a to často i v situacích, kdy bych možná i já sama lhala, nebo bych se bála říct pravdu. Hodně se od ní učím.
Vidíte na dceři něco, co jste na sobě samé neviděla?
Já jsem si to na sobě začala analyzovat až v pozdním věku. Vidím u ní jakousi nesebedůvěru a extrémní kritičnost, která je mnoha ženám daná. Domnívám se, asi jako každá maminka, že moje dítě je relativně hodně hezké. Ale ona má přesně tu samou nedůvěru jako kdysi já. Já jsem si taky myslela, že jsem příšerně ošklivá.
Litujete v životě něčeho?
Vůbec! To je zvláštní, že? To je taková hezká otázka a já jsem k ní jednou slyšela takovou poznámku, že lidi, kteří říkají, že ničeho nelitují, že lžou. Ale vážně jsem nad tím dlouho uvažovala. Jsou tam samozřejmě nějaké věci, že jsem v šestnácti neměla jít na tamto rande nebo tak, takovéhle hovadinky, ale jinak vůbec. Mně všechno do života tak zapadá, jsem za něj tolik vděčná a mám ho ráda.
9. prosince 2018 |
