Táta je pro mě při práci uklidňující element, říká Anna Polívková

  • 8
Anna Polívková (40) nedávno dotočila nový český seriál Einstein. I po nespočtu filmových a seriálových rolí má stále pocit, že před kameru nepatří. Pracovní příležitosti s Bolkem Polívkou (70) si užívá, přítomnost otce na place ji uklidňuje, uvedla v rozhovoru pro iDNES.cz.

Aničko, přibližte čtenářům Revue, jaký nový projekt vás teď čeká?
Natočili jsme seriál Einstein, který bude mít premiéru v polovině března. Hraji v něm komisařku Lenku Vrabcovou. Ta má ráda svou práci, ale také má ráda svého syna a úplně to všechno nějak nestíhá dohromady. Má kolegu, prapravnuka Einsteina (Vojtěch Kotek), který jí tu práci ulehčuje, ale zároveň komplikuje a hrozně ji občas rozčiluje.

Fotogalerie

Musela jste se pro tuto roli naučit zacházet se zbraní?
Ano, chodila jsem na střelnici. Měla jsem i takový výcvik, kde se chodí po chodbách a podobně. Každopádně mě to moc bavilo a šlo mi to. Střelci ze mě byli hrozně nadšení.

Toužila jste se jako malá stát agentkou Scullyovou z Akt X?
Já jsem nikdy netoužila být žádnou agentkou. Ale pak při natáčení jsem zjistila, že mě to strašně baví, mít tu pistoli a být jako naoko drsná. Takže doufám, že mě ještě čeká nějaký akční film nebo seriál.

Máte raději něžnější, nebo akčnější ženské role?
To je opravdu role od role. Mám ráda oboje. 

Měla jste při natáčení akčních scén kaskadérku?
Kaskadérku jsem neměla, pokud vím, možná tak v autě při hodně rychlých jízdách. Tam byl kaskadér, který měl moji paruku, ale jinak ne. Byl tam takový moment, kdy jsem měla někoho zezadu napadnout a byla jsem z toho tak nervózní, že jsem tam přišla o půl dialogu dřív. Ale že by to bylo úplně těžké? Ono je to televizní natáčení opravdu hrozně rychlé. Snažili jsme se to udělat co nejrychleji, takže tam neprobíhalo nic velkého, žádné „kombaty“. Ale párkrát jsem si do někoho z kaskadérů kopla. 

Jarní Prima uvádí sedm novinek včetně Einsteina s Vojtěchem Kotkem

Máte tam nějaký boj žena versus žena? To má pánské publikum rádo... 
Asi diváky zklamu. To tam myslím vůbec neproběhlo.

Kdo vám byl hereckým mentorem? Přímo váš tatínek Bolek Polívka?Pozor, abychom neprozradili příliš věcí dopředu. Hrajete také v divadle…
V divadle hraji spoustu věcí. Ráda bych pozvala diváky na Tango, ó tango, co hrajeme v La Fabrice, na stejném místě hrajeme i Krasavice interkontinentální. To jsou taková má oblíbená autorská představení. Taky ještě s tatínkem hrajeme představení DNA nebo také představení Bůh masakru se skupinou Soubor. 

Hereckou školu mi dala škola. Byla jsem na konzervatoři a na pohybové škole v Paříži. Tatínek samozřejmě je velká součást toho vzdělání.

Pracuje nervozita u vás více ve chvíli, kdy máte nějaké projekty s tatínkem?
Ne, vůbec, naopak. Táta je pro mě při práci uklidňující element.

Polívková: Moje herecká cesta byla díky příjmení určitě mnohem přímější

Kdybyste měla zhodnotit svoje působení před kamerou před dvaceti lety a nyní, dokážete se na sebe vůbec koukat? Protože spousta herců s tím má problém.
Koukat se na sebe na plátně nedokážu, je mi to hrozně nepříjemné. Je pravda, že čím starší projekt je, tím je to snazší. Ale nezkoušela jsem to úplně, abych pravdu řekla.

Stalo se někdy, že jste si dávala ruku před oči?
Vždycky! Vždy se mi to stává, já mám pocit, že opravdu nepatřím před kameru. Že jsem vymyšlena na jeviště a tam mi to svědčí a většinou přesvědčuji režiséry, že nejsem ta pravá na tu roli. Ale zároveň mě to hodně baví.

To musíte tedy ráda dělat rozhlasové hry.
Rozhlasové hry? Ty se mi zatím nějak úplně vyhýbají. Ale ráda bych. Já mám tedy trochu sykavky, tak nevím, jak by to dopadlo.

16. prosince 2015

,